Duch v Čeminech 4.38/5 (21)

Před časem jsme psali o tom, jak v západočeské vesnici Čeminy duch babičky varoval svou rodinu. Příbuzní zemřelé slyšeli zvony. Naše kolegyně Katka tam kvůli tomu jela, aby pomohla svými schopnostmi, což udělala. Jenže to nebyl konec.

„Těsně před vánočními svátky, v době adventu, jsem se v Čeminech objevila podruhé. Zvony už slyšela pouze snacha, syn už nevnímal nic.

Zapálila jsem svíčku v obýváku, v pokoji jsem byla jen já a snacha zemřelé babičky, jejíž duše mě do této rodiny přivedla. Povídaly jsme si o tom, kde zvoní, v kolik hodin, prošla jsem si všechny místnosti v domě, v některých jsem se cítila příjemně, ale v jedné – to byla ložnice, mi bylo hodně těžko. Něco mě táhlo ke komínu, který vedl právě přes ložnici a který je už více než 100 let starý. Když jsem na jeho zeď položila ruku, bylo mi hodně nepříjemně, všude po těle mi naskočila husí kůže, sevřel se mi žaludek, cítila jsem tlak na čele. Ptala jsem se na komín, snacha mi začala vyprávět, že v noci z něho slyší klepání, ale nikdo jiný z rodiny ne. Postupně jsem si prošla ještě ostatní místnosti. Vedle ložnice byl dětský pokoj, do kterého komín také zasahoval, ale tam jsem se cítila příjemně.

Po prohlídce domu jsme se vrátily opět do obýváku k zapálené svíčce. Požádala jsem všechny duše z domu, které nemohou najít cestu do míst, kam po smrti směřují, aby se přemístily k nám do obýváku. To, co začal dělat plamen svíčky, do té doby zcela klidný, jsem v životě neviděla. Protáhl se ke stropu, po chvíli začal dýmat, dosahoval cca 20 cm. Prošla jsem si byt, nikde průvan nebyl, všechna okna a dveře byly zavřené, svíčku jsem pro jistotu sfoukla a znovu zapálila, abych vyloučila, že neklidný plamen může být způsoben nerozpuštěným voskem. Svíčku jsem opět zapálila, jak jsem šla myšlenkami a soustředěním se místnost po místnosti, plamen reagoval různě, nejneklidnější byl právě v okamžiku, kdy jsem zvala duše, které jsem cítila v komíně. Svíčku jsem si začala natáčet na mobilní telefon v okamžiku, kdy začal opět doslova tryskat a dýmat zároveň. Když jsem se zpětně podívala, jak to video bylo dlouhé, nemohla jsem uvěřit, mně i snaše připadalo, že mohlo trvat maximálně dvě minuty, ale video mělo přes 17 minut. Do obýváku se nakonec soustředily duše nejen z domu, kde jsme byly, ale z celých Čemin, bylo to opravdu silné, takové množství jsem zažila během praxe poprvé. Během svolávání duší do obýváku snacha začala popisovat, co cítí. Nejen, že přítomnost duše slyšela zvoněním, ale začala se rozpomínat, co kdy v domě cítila a jak to cítila. Začala popisovat typické projevy přítomnosti duše, zimu od nohou, nejvíce od kolen k chodidlům, zimu na ruce, husí kůži, brnění po těle, zvláštní svíravý pocit u žaludku, tlak v hlavě. Také si vzpomněla, že často ucítí i závan vůně, který ji připomíná zemřelou babičku.

Měla být svědkem toho, jak se duše svolávají, jak se odvádí tam, kam směřují, měla se přestat bát, přijmout to všechno jako nedílnou součást života tady. ONO to tady vždy bylo, je a bude, ale tím, jak to není hmatatelné, měřitelné, fyzicky uchopitelné, nahání toto všechno strach, ale strach je v tomto případě úplně zbytečný.“

Jak jsme již uvedli v několika článcích na podobné téma, za spoustu podobných jevů si můžeme vlastně sami. Držíme zde lidi, kteří již měli dávno odejít a svým sobectvím jim vlastně ubližujeme, ačkoliv často ne úmyslně. Když zemře člověk, pláčeme. Ale ne nad ním, nýbrž nad sebou, že už ho neuvidíme, že nám umřel, že nám bude chybět. Díky tomu, že jsme pozbyli duchovních znalostí, se již nestaráme o to, co vlastně tímto sobectvím vydávaném za lásku způsobujeme. V jiných kulturách když někdo zemře, tak se s ním všichni radostně rozloučí, poděkují mu a vyprovodí ho. Vědí, že jde na další cestu za lepším. Proto, ač je to těžké, až opět zemře někdo z našich blízkých, popřejme mu šťastnou cestu a poděkujme mu za to, že tu s námi byl a že s námi vydržel.

(redakce)