Ať už se chystáme na procházku, výlet, do práce, na návštěvu či večírek, vždy řešíme stejnou otázku u otevřených skříní: „Co si mám obléci?“
Nikdo z nás se nechce dopustit módního faux pas veřejně, nedej Bůh, před kolegy či přáteli.
Ovšem, je zde ještě důležitější a nejvíce opomíjená otázka: „Co je to móda?“
Samotné slovo ‚móda‘, má svůj původ v latinském výrazu modus.
A právě modus, v sobě ukrývá hned několik pojmů a označení: Míra, vzhled, způsob a předpis.
Zatímco období Antického Řecka a Říma ‚modus‘ vykládalo pouze jako ‚vzhled‘. Za období Baroka již nabyl významu: Předpis vzhledu.
Tento krok se však dotýkal obvykle pouze měšťanů, šlechty a královského dvora. Prosté obyvatelstvo o Předpisu vzhledu, nemělo povědomí.
Na přelomu 19. a 20. století v tzv. Viktoriánském období, jež udávalo módu Evropě i Severní Americe, Předpis vzhledu se již netýkal pouze bohatých a urozených, nýbrž již zasáhl i prostý lid.
Vzhledem k finančnímu nedostatku u prostých pracujících, se onen předepsaný vzhled změnil v nesourodou, a mnohdy až komicky vyhlížející směs svršků. Nikdo si tehdy ani nepomyslel, že jejich potomstvo zažije rozmach módních domů. A že každý z oněch módních domů, vyrůstajících jako houby po dešti, se dopustí největšího zločinu v odívání. Neboť jak šel čas, majitelé módních domů začali zavádět a registrovat své značky.
Ve 20. století se tak módou již rozumělo: Předpis značkové vzhledu!
Svobodnou vůli nahradil diktát stále „věhlasnějších“ značek, a samozřejmě jejich majitelů.
Období módy skončilo v druhé polovině 20. století. Majitelé světových značek, si rozdělili každý díl ošacení pro jakoukoli příležitost. Od spodního prádla, přes oděvy určené pro sportování, konče společenskými róbami a obleky. Náhle každý díl oděvu zdobila značka. A značka téměř na přelomu 20. a 21. století téměř získala moc a sílu rozbít hranici vhodnosti a vzhledu mezi společenskými událostmi a odíváním pro běžné denní nošení.
Po několik let se mnozí domnívali, že sportovní značky se symbolem nebo nápisem, jsou vhodné nejen do kin, či ještě hůře – do divadel.
Džínsová mánie zachvátila společnost jako tsunami. Dříve pracovní oděv zlatokopů v Severní Americe, měl nyní díky slavným značkám otevírat dveře pro všechny společenské i všední okamžiky. Pomíjejíc, zda je den nebo večer. Ale to stále nebyl onen pověstný poslední hřebíček do rakve. Ten uštědřily extravagantní značky. Snad i kdyby šlo o pytel na brambory s průstřihy pro hlavu a paže, pokud bude mít na sobě viditelnou značku „světoznámé“ společnosti, bude tento bramborový „model“ mnohými vnímán jako cosi skvělého.
Multimiliardové roční obraty takových značek rok od roku rostou. A ty tak mají dostatek finančních prostředků na psychickou mediální masáž. Přesněji řečeno: Na výplach mozků jen o trochu méně odolných jedinců. Protipólem k těmto zcela předraženým oděvům, se staly stejnou rychlostí rostoucí levné oděvy a napodobeniny světových značek z Asie.
Konečně, na počátku 21. století zasáhli módní kritikové, i lidé s ještě zdravým selským rozumem, a stále hlasitěji započali vyjadřovat zásadní názor, a to: „Módní značka, název, její symbol nebo firemní logo se stávají důležitějšími, než-li vhled nebo funkce oděvů a jejich doplňků.
Tím bylo – obrazně řečeno – zastaveno spouštění rakve s módou do hlubokého hrobu.
Avšak, ač byla rakev vytažena zpět, rozdělená společnost mezi zastánce značkových oděvů, vlastní myslí smýšlející kupující, bohatí i chudí, kritikové i obdivovatelé, pospolu nyní stojí kolem ní se zadumanými tvářemi. V hlavách vyskakuje jedna vtíravá otázka za druhou. Zvláště pak ty, jíž byly po mnoho let víceméně úspěšně opomíjenými: „Co je to vlastně móda? Znamená značka totéž co vzhled a účelnost? Jak nalézt zlatou střední cestu zpět ke svobodné vůli? Kdo se vlastně správně obléká? A co znamená ‚správně‘?
Ráda bych se, jako designérka a módní návrhářka, stala vašim objektivním a nestranným průvodcem labyrintem těchto palčivých otázek. Abychom se v následujících článcích postupně, a především společně, opět ocitli u vkusné módy, a vzhledu podle rozumu a svobodné vůle…
