Průvodce tajemnem po Čechách – Duch na hřbitově 5/5 (15)

Na dnešní toulky po tajemných místech jsme se vydali na jeden hřbitov v okrese Teplice. Kvůli lovcům senzací však na přání našeho průvodce pana Jindřicha nebudeme uvádět jeho polohu.

„Už jste někdy viděli kývající se pomníky? Já ano,“ říká Jindřich na uvítanou a my s ním ve večerních hodinách vkročili na tajemné místo plné hrobů.

„Je to tu staré, jsou tady hrobky ještě z devatenáctého století. To asi tomu dává tu správnou atmosféru.“

Vzhledem k tomu, že je brána zamčená, musí se „jinudy“. Zatažená obloha a drobné kapky deště rozhodně na klidu nepřidávají a my cítíme mrazení v zádech. Kývající se pomníky? To je už silné kafe. Leckdo by se zeptal po kolika pivech je náš průvodce viděl a abych řekl pravdu, i nám se ta otázka mihla hlavou. Jenže Jindřich ji asi čekal a rozpovídal se:

„Já se s bratrem o podobné věci zajímám už od klukovských let. Za socialismu jsme samozřejmě neměli na růžích ustláno. O výsledcích našich pozorování nebylo radno mluvit, jelikož bychom skončili tak leda v Bohnicích. Předem upozorňuji, že jsem abstinent a drogy také neberu. Pokud něco uvidíme, budeme se držet našeho vědeckého pravidla. Pouze gestem upozorníme na jev, ale nebudeme říkat co vidíme. To abychom neovlivnili další pozorovatele.“

Šero se změnilo v tmu a Jindřichovo vyprávění nabralo na obrátkách. Mlha vylévající se ze starých poničených hrobů, podivné stíny míhající se tmou a tak podobně.

„Samozřejmě je otázka co je ,nadpřirozeného´ původu a co byl jen optický klam, nebo zcela přirozený proces. Dělali jsme i fotografie. A na nich občas něco i bylo. Ovšem nevím, jestli moderní fotoaparáty tohle dovedou. My jsme fotili na starý fotoaparát co byl ještě na desky. A tam byly panečku věci.“

To nás samozřejmě zaujalo. Z dalšího vyprávění jsme se dozvěděli, že na fotografiích byly vidět stíny a občas i postavy. Ovšem důvěryhodnost tohoto dokumentu je dosti sporná, vezmeme-li v úvahu stáří fotografického materiálu. „Duchové“ kteří se tam zobrazili také mohly být prostě vady.

Přestože jsme se uklidňovali tímto nápadem, tak nám už pěkně mrazilo v zádech. Pravda, nečekali jsme hororovou podívanou jako z amerického filmu, kdy se celý hřbitov vydá pojídat lidské mozky, ale přesto…

A pak se to stalo. Pan Jindřich mlčky ukázal směrem do tmy kaštanové aleje lemující cestu mezi hroby. U jednoho z křížů byl patrný obrys lidské postavy, který jakoby se vlnil ve vánku. Tento hrob byl také jediný osvětlený svíčkami.

„Je tam mladá dívka. Zahynula při autonehodě a asi její mládenec jí sem každý den chodí dávat svíčky.“

Už jsme si začali připravovat fotoaparát, jelikož něco takového stálo za zvěčnění, ale Jindřich zavrtěl hlavou.

„Nemá to cenu. Je pryč.“

Skutečně. Tajemný obrys byl opravdu pryč. Zato déšť přitvrdil, tak jsme chtě nechtě museli toto místo opustit. Co jsme ale opravdu viděli? Byl to jen klam, způsobený zjitřenými nervy, nebo jsme spatřili opravdu posla ze záhrobí? Pokud to byl klam, jak to, že jsme viděli všichni tři to samé, ačkoliv jsme si předem domluvili, že nikdo nebude v danou chvíli říkat, co vidí?

„Takových věcí je na hřbitovech hodně. Lidé pláčou za své zemřelé a těmito emocemi je drží zde. Nechtějí je propustit. Duše tedy často dlí mezi dvěma světy a nemůže tam, ale ani zpět,“ dodává Jindřich na závěr.

(redakce)

Ohodnoťte, prosím, tento článek