Průvodce tajemnem po Čechách – Tajemné Krušné hory 2. část 4/5 (4)

Záhady Zajímavosti

V našem prvním povídání o mystickém Krušnohoří jsme se zmínil o dvou svědectví o tajemných zjeveních, které místními hlubokými lesy procházejí. Lidé se s nimi setkávají od nepaměti, jen vyprávění o nich zmizela se starými osadníky. Ti noví se sem do hor moc nehrnuli, jelikož těžba kovů zde ustala a jiná práce tu nebyla. A ani doba takovým zkazkám příliš nepřála.

Druhý příběh, který jsme pro naše čtenáře vystopovali také pochází od trampů. Tenhle ale už není tak pohodový, jako od Světlušky. Tady se už neobjevuje krušnohorský Rýbrcoul, aby pomohl zbloudilé dívce.

„Tenkrát jsme táhli vandrem s Prckem, Katem a Sokolem na osadu, co byla kousek od Oloví. Abych řekl pravdu, dnes bych tam už asi netrefil. Přeci jen to bylo ještě za socialismu. Mezi trampy se povídaly různé věci o spoustě místech, jako třeba o Americe a jejího fenoménu Hagenovi. O tomhle srubu, kam jsme tehdy jeli byly také dost zvláštní zvěsti. Tedy ne přímo o něm, ale o místech v jeho okolí. Bylo to tehdy tuším na jaře možná dokonce na čarodejnice, ale to už nevím přesně. Dupali jsme lesem a byla už tma. Prcek, jak jsme říkali tomu klukovi co nás vedl, tvrdil, že cestu zná, ale asi moc ne, jelikož jsme tam už měli být,“ říká jeden z pamětníků, kterému se říká Joe.

„Najednou Kat vyjekl, že tam něco je. Všichni jsme koukali, kam směřoval kužel světla s Katovy baterky. Nic jsme tam neviděli, ale je fakt, že to zavrčení jsme slyšeli všichni. Nejdřív jsme si mysleli, že to byla liška, nebo jezevec, a tak jsme si z toho nedělali zas takovou hlavu. Ale pro sichr jsme naládovali flusbroky a já svoji LOV 21. To byla pistole na CO 2. No, byli jsme kluci a mysleli si, že jsme borci z divokého západu. Dnes mi je jasné, že ty plivátka, co jsme nosili, byly vlastně jen hračky a naivní, že bychom se tím ubránili něčemu většímu než myši. V tu chvíli vykoukl Měsíc a lesem se ozvalo zavytí. Takové, jaké jsem ještě nikdy neslyšel. To už nám bylo jasné, že tohle liška není. Baterky začaly křižovat les a my začali rychle hledat cestu k boudě. Vytí se ozvalo znovu a tentokrát blíž. To jsme už začali utíkat. Naštěstí už Prcek věděl kudy, jelikož díky měsíčnímu světlu se zorientoval. Dorazili jsme ke srubu, zalezli dovnitř a zatarasili dveře. V boudě jsme si už přišli bezpečnější. Ale to něco přišlo až k osadě. Slyšeli jsme vrčení za dveřmi. Takový strach jsme ještě nikdy neměli. Tuhle noc jsme nespali a i potřeba na záchod nás přešla. No, z boudy jsme vylezli až ráno, když už byl den. Co to bylo venku nevíme, ale jedna věc je fakt. Přes noc napadlo trochu sněhu. Přímo před vchodem do srubu byl otisk psí tlapy. Ten pes musel být obrovský podle toho otisku. Opravdu obrovský. Soused měl dogu a ta měla proti tomuhle útlou sexy nožku. A nejpodivnější na tom byla jedna věc. Ta šlápota tam byla jen jedna. Jenom jedna. Jakoby měl jen jednu nohu. O to tedy bylo?“

Podle starých záznamů o Krušnohorském regionu na sebe démoni v Krušných horách a v blízkém okolí brali velmi často podobu přízračných psů. A to na obou stranách hranice. Roku 1571 spatřil ponocný ve Frauensteinu ďábla v podobě děsivého velkého černého psa. Černí velcí psi se měli zjevovat na hodně místech. Například na cestě mezi Perninkem a vesnicí Abertamy býval prý veliký močál. Z něj často přicházela podivná zjevení. Obzvláště často se tu ukazoval bílý pes s hořícíma očima, který útočil na ty, kteří se odvážili jít touto cestou. Říkalo se, že tento pes střeží poklad utopený v močálu. Jednou šel okolo bažin chvilku před půlnocí pocestný a najednou uviděl asi deset kroků od cesty dvě hořící koule. Přišel k nim a stanul před bílým psem se svítícíma očima, který měl jednu tlapu položenou na železné bedně. Pes třikrát kývl hlavou, ale muž byl tak zděšen, že si netroufl na bednu sáhnout. Odbíjela půlnoc. Když dozněl poslední úder, zmizel pes a s ním i poklad. Další pověst s motivem přízračného psa vypráví o ženě z Božího daru, která se v brzkých ranních hodinách vydala do Wiesenthalu. Na výšině u Božího daru, kde se kříží vejprtská a wiesenthalská cesta spatřila nákladem naložený vozík, tažený černým psem .Toto zvláštní spřežení dojelo až na návrší a tam zmizelo. Když se šla žena podívat jestli spřežení zanechalo nějaké stopy ve vysoké trávě, kterou projelo, nenašla nic.

Jak je vidno, tento tajemný a částečně zapomenutý kraj má své legendy a tajemné příběhy jako každý jiný. A existují lidé, kteří se mohli přesvědčit, že to zas takové báje nejsou.

(redakce)

Ohodnoťte, prosím, tento článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *