Proti mně sedí nový člen našeho týmu, půvabná žena, a ani bych nevěřil, že přišla zpět z bran samotné Smrti. Jmenuje se Kateřina a já ji požádal o krátký rozhovor o její zkušenosti a co to pro ni znamenalo.
„Vystudovala jsem obor fyzioterapie. Už od mala jsem chtěla neustále někomu pomáhat. Táhlo mě to vždy ke starým lidem, jelikož jsem obdivovala jejich moudrost a zkušenosti a ráda jsem poslouchala jejich vyprávění. Byli pro mě nejlepšími učiteli. Na fakultě nás naučili skoro všechno, a tak jsem mohla svou touhu naplnit a začít pomáhat jako fyzioterapeut.“
„Skoro?“ zeptal jsem se, jelikož tohle mne zaujalo.
„Ano,“ usmála se Kateřina, „skoro. Jedinou věc, kterou nás nenaučili, je umění vytvořit si ochranu proti vtahování negativní energie z klientů do nás samotných během terapie. Vnímám to jako základ. Pro obzvlášť citlivé terapeuty, jako jsem byla já, to mělo za následek, že jsem byla často nemocná, velmi unavená. Nemoc mě i naučila, jak tomu všemu předejít, pomoci a zároveň si neublížit.“
„To je zajímavé. Jenže západní medicína s tímto faktorem asi nějak nepočítá, že?“
„Ne“, zavrtí Kateřina hlavou. „Také jsem se bála říkat lidem NE, protože pořád někdo potřeboval mou pomoc a nechtěla jsem odmítnout, přestože uvnitř mě něco křičelo. Neposlechla jsem, nabalovalo se to na mne, přicházela různá varování, drobné úrazy, nemoci.“
„Nemohlo to být z únavy?“ namítám.
Kateřina se opět pousměje a zavrtí hlavou. „Nevěnovala jsem tomu pozornost, ale byly to signály z mého nitra, od Boha. Říkal mi, že mám brzdit a ne být tak rozjetá. Jenže já ne. Nechápala jsem to. Až jednou bylo opravdu zle. Lékaři mi řekli, že mám rakovinu a prognóza je několik týdnů života, ať si zařídím, co potřebuji. Pocity umírání jsou zvláštní. Cítila jsem, jak se srdce zpomaluje, zrak se mi zamlžoval a pak to bylo jako na horské dráze. Zhoupnutí a to co jsem viděla, mne velice překvapilo. Dívala jsem se na sebe jako od horního rohu místnosti. Nejprve mne vůbec nenapadlo, že jsem to já. Osahala jsem se a cítila jsem se. Myslela jsem, že na tom lůžku leží někdo, kdo je mi jen podobný. Pak jsem cítila na lopatkách teplo a něco mne začalo táhnout pryč. Dostala jsem se jakoby do tornáda. Nebyl to klasický tunel, jak všichni popisují. Místo, kam jsem se dostala, bylo úžasné a já si řekla: Jsi doma.“
„Cítila jste, že jste doma?“ zeptal jsem se.
„Ano. Byly tam barvy, jaké ani nejdou popsat. Obloha byla jako od červánků. Přecházelo to do zlaté a dalších barev. Viděla jsem, jak jdou ke mně zářící postavy. Babička, kterou jsem moc milovala a další, které jsem ani neznala. Cítila jsem se moc šťastná. A pak to přišlo. Středem toho průvodu přicházel Kristus. Vím, že to byl on. Ale nezářil, jak většinou popisují. Byla to ostře ohraničená postava oproti těm červánkům. Tehdy jsem pochopila. Všechno. Co jsem dělala špatně a co dělat mám. Měla jsem se hlavně naučit mít ráda sebe, ne se pořád upozaďovat.
Chvíli bylo ticho, abych vstřebal, co mi Kateřina řekla.
„Mým úkolem je předávat svědectví dále. Rodí se nová doba. Lidé se mají naučit vnímat sebe jako lidské bytosti, ne na základě náboženství, či jiných rozdílů. Ale to bychom tady byli ještě dlouho,“ usměje se opět. Na druhém břehu mi byl ukázán klíč k uzdravení, který máme každý v sobě, jen ho mnohdy není snadné najít. Já ho našla tím, že jsem pochopila poselství své nemoci, dostala jsem darem „návod“, jak se uzdravit a ten teď šířím dále.
Často své zkušenosti s lidmi, kteří mě vyhledají, vyprávím svým přátelům. Už léta mě pobízí k tomu, abych začala psát, a mohla se tak podělit s více lidmi o své zážitky. Nyní mám možnost prostřednictvím Pallas Victoria touto cestou jít, a tak já tedy jdu a kdo bude chtít, může jít se mnou.
(msn)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas Press
