Lidé v „Čekárně na smrt“ 4.92/5 (12)

Celá ČR Soutěže

Nemocnice, LDN, Hospic. Jména zařízení která známe, ale sami doufáme, že se nám pobyt v nich vyhne. Hlavně ten, ze kterého už není návratu. Těm posledním dvěma se občas také říká Čekárna na smrt. A je to tak, končí v nich totiž nemocní staří a opuštění lidé, kteří jsou mladým již na obtíž a brzdí je v jejich kariérním rozletu. Jsou to místa plná smutku, strachu a vnímaví lidé to tak i cítí. O klienty těchto zařízení se proto starají lidé, kteří svou práci berou jako leckdy jako poslání. Práce zdravotní sestry v nemocnici či podobném zařízení není často jen o injekcích, odebírání krve či stlaní postelí. Jsou to totiž právě ony, kdo s těmito lidmi tráví poslední chvíle jejich života.

„Víte, vždycky nám říkali, že se nesmíme na nikoho upínat, že si nesmíme pustit pacienta k tělu,“ říká Hedvika, která pracuje v hospicu. „Ale je to často moc těžké. Ti lidé vědí, že už nikdy neodejdou. Vědí, že už nikdy neuvidí místa která mají rádi, že už nikdy neuvidí svůj domov. Jediné co ještě mají, jsou vzpomínky. A mluví o nich. Vzpomínají. Na rodinu, děti, spolužáky, lásky. Občas si s sebou přinesou plyšovou hračku. A budete se divit, že i dědečkové. Protože to je to jediné, co ještě mají. A za pár dní je lůžko prázdné a čeká na někoho dalšího.“

Povolání zdravotní sestry v takovém zařízení bývá velmi psychicky náročné. Jak paní Hedvika uvádí, často je to jak na běžícím pásu.

„Měli jsme tady babičku. Byla to učitelka a s láskou vzpomínala na svou první třídu. Pořád nám to vyprávěla. Měla těžkého Alzheimera a k tomu rakovinu. Prognóza na několik týdnů života. Ten poslední týden se jí rozjasnilo a ona vzpomínala na své dvě děti. Že je už dlouho neviděla. Dcera žila ve Francii a syn v USA. O starou maminku nejevili zájem, jelikož byli oba vytíženi prací. Ten, kdo tuto babičku držel za ruku při umírání byl páter Dominik, který sem chodí dávat duchovní útěchu těmto lidem. A leckdy i nám, jelikož víme, že už těm ubohý duším nepomůžeme. Můžeme jim jen zpříjemnit ty poslední chvíle.“

Jedna věc je u všech skoro stejná. Nejčastěji před smrtí lidé říkají, že nestihli splnit nějaký svůj sen. Celý život tvrdě pracovali, pak odešli do důchodu se zničeným zdravím. Navíc jejich děti dorostly a rozletěly se po světě, tak zůstali sami a opuštění.

„Lidé leckdy plánují na léta dopředu. Vždy si vzpomenu na film Jak svět přichází o básníky. První dovolená v Jugoslávii tehdy a tehdy, první dítě a tak dále. A přitom je už dávno rozhodnuto jinak. Asi před rokem k nám do hospicu přišel mladý kluk. Bylo mu dvacet pět let. Byl u nás měsíc a pak umřel. Stihl akorát dostudovat. Život mu už nebyl dopřán. A kde byly jeho sny a přání? Jeho dívka jej opustila hned jak se dozvěděla o jeho nemoci. Byla tam za ním, ale jen na chvíli. Rozloučit se, jelikož odlétala do Anglie. Dostala fantastickou nabídku. Práce měla přednost před lidskostí, před city. No, to je už asi doba. Někdy mám touhu se vším praštit a žít, ale pak zase uvidím ty bezbranné oči nemocných a umírajících lidí a vím, že nemůžu. Ale ani nevíte jak často sama pláču, jak je mi jich líto. Někomu teď přijdu asi cynická, ale když k nám někdo přijde, přeji mu rychlou smrt. Je to milosrdnější než pomalé a bolestivé umírání. Ano, někteří se snaží být veselí a brát to s humorem, ale takových zase moc není. Lidé, kteří jsou věřící to samozřejmě berou trochu jinak. Ale pokud jsou opuštění a nikdo za nimi nepřijde, není to stejně pro ně lehké. Nejhorší ovšem je, když k nám přijde dítě. Ale o tom už mluvit nechci.“

Sestřičky, jejichž zkušenosti a náročná práce rozhodně nejsou záviděníhodné, proto doporučují, aby lidé nic neodkládali na později. Může už totiž být pozdě.

(redakce)

Ohodnoťte, prosím, tento článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *