Před časem jsme uvedli článek o naší nové kolegyni Katce. Nyní uvádíme jednu z jejích příhod s duchovním světem.
„Začátkem listopadu se mi ozvala kamarádka s tím, že má pro mě práci. Zná rodinu, která se na ni obrátila s tím, že se u nich dějí zvláštní věci a jestli někoho nezná, kdo by jim mohl pomoci. Tehdy zazvonil telefon a já věděla, že za nimi prostě musím. Co se vlastně stalo a proč jsem byla zavolána?
Dne 2. 10. 2017 v rodině během spánku náhle odešla babička. Od její smrti se v domě začaly dít velmi zvláštní věci. Jedná se o mladou rodinu s dvěma malými syny, kteří bydlí v domě v Čeminech na Plzeňsku. Obraceli se na mne s naléhavou prosbou, že už neví, co mají dělat. Od smrti babičky totiž v domě zvonilo, nejdříve to byl zvuk slabého zvonečku, jedné noci to však byl takový úder, který se dá přirovnat ke kostelnímu zvonu. Celou rodinu, včetně malých synů, tento úder vzbudil, všichni do jednoho ten zvuk slyšeli, bylo to tak skutečné, že je bolely i uši a v tomto okamžiku přišla chvíle, kdy jsem se ocitla v místě, kde se vše odehrávalo.
Sedli jsme si společně ke stolku v obýváku, cítila jsem, že právě tam by měla komunikace s duší babičky proběhnout, ale nedělo se vůbec nic. Poprosila jsem tedy nahlas, pokud je tam někdo, kdo chce mluvit a předat vzkaz, ať se ozve zazvoněním, stále se ale vůbec nic nedělo, přestože jsem rodinu navštívila v době, kdy se tyto zvláštní věci odehrávaly nejčastěji, a to po 20. hodině večer.
Zapálila jsem svíčku, povídali jsme o tom, čím jsem si prošla, podělila jsem se o své zážitky mezi nebem a zemí a v tom okamžiku to začalo, duše babičky chtěla komunikovat. Hlavním vzkazem bylo poselství jejímu synovi, který se hodně přetěžoval a hrozil by mu v budoucnu i infarkt, aby zkrátka nedělal tu samou chybu jako babička, která se pro všechny chtěla rozdat, přestože byla hodně nemocná a nešetřila se. Zároveň jim tato zkušenost a to, že jsem k nim byla duší babičky přivolána, měla otevřít další rozměr toho, co je kolem nás a uvědomit si, že život a svět kolem nás netvoří jen a jen fyzická hmota, ale že jde o mnohem více, navíc šlo také o to, aby věděli, že život smrtí nekončí a že lidská duše putuje dál a vyvíjí se.
Následující den jsem volala do rodiny, vše bylo v pořádku, už nezvonilo, babička předala svůj vzkaz, rozloučili jsme se s ní a pomohli do světla, kam její duše směřovala. Za další tři dny ale začalo opět zvonit, tentokrát se to netýkalo syna, ale snachy. Když jsme si v noci volali, ucítila jsem, že se s námi bude chtít napojit ještě další duše, tentokrát mužského předka, když jsem toto vše sdělila ještě svému kolegovi, vyjevil se mu obraz půlkruhu vchodových dveří a také mu přišla informace, ať se zeptám na historii domu.
Když jsem se vydala podruhé do Čemin, vchodové dveře měly stejný tvar jaký viděl kolega a zjistila jsem, že se jedná ve skutečnosti o rekonstruovaný dům, jehož základy jsou starší více než 100 let. Odváděním duše babičky se otevřela brána pro další duše, které jsou spojeny s tímto místem. Takže jsem tam nejela naposledy, ale o tom až příště.“
Ano, duše z různých důvodů zůstanou na nějakém místě mezi dvěma světy. Už jsme o podobných případech psali. Jsou místa, kde se to podobnými jevy jen hemží. Obvykle jsou to hřbitovy, popraviště a místa hromadných neštěstí. Na místech drží tyto duše často neochota pozůstalých mrtvého propustit a skutečně se s ním rozloučit, ale i neochota zemřelých skutečně odejít. Proto bychom měli odpustit všem. Vždyť řada těch, co nemohou odejít poutá k našemu světu právě to, že buď neodpustili oni, nebo někdo neodpustil něco jim.
(redakce)
