Je EU završením skutečného německého vítězství ve II světové válce? 4.5/5 (8)

Záhady Zajímavosti

Podle článku Vernona Colemana na internetové stránce vernoncoleman.com je EU nová verze Hitlerovy vize sjednocené Evropy. Strůjcem myšlenky jednotného hospodářského prostoru byl Walther Funk, prezident říšské centrální banky Reichsbank. Tento muž zastával funkci ministra hospodářství a patřil ke klíčovým ekonomickým poradcům Adolfa Hitlera.

Coleman se domnívá, že zastánci evropské integrace považují za organizačně nejpřínosnější období 80. a 90. léta 20. století. Byl to ale prý Funk a Hitler, kdo současnou podobu EU navrhli. Chtěli se zbavit chaotického uspořádání Evropy v podobě malých národních států a jejich plán byl jednoduchý. Tehdy se to mělo vyřešit válkou, ale tento způsob nevyšel.

V roce 1940 Funk sepsal krátkou zprávu označenou jako „Hospodářská reorganizace Evropy“. „Nová evropská ekonomika bude výsledkem těsné hospodářské spolupráce mezi německými a evropskými zeměmi,“ napsal Funk. Je potřeba zdůraznit, že už tehdy byla EU považována za unii mezi Německem na straně jedné a zbytkem Evropy na straně druhé. Je jasné, kde mělo být hlavní město „Nové Evropy“ a kdo měl určovat co a jak. Ve stejných hlavách vznikl i nápad jednotné měny.

Novináři a ekonomové jsou dnes německou kontrolou EU překvapení a zdají se být zmatení skutečností, že Německo prosperuje a má zdaleka největší ekonomiku v Evropě. Nikdo by tím ale neměl být zaskočen, domnívá se Coleman. Plány na vytvoření EU s tím totiž počítaly vždycky. Funk totiž věděl, že ani zavedení jednotné měny nepovede k vyrovnání životní úrovně všech Evropanů. Věděl také, že se Německo stane nejúspěšnější zemí v budoucí hospodářské integraci.

V červnu 1942 připravili němečtí představitelé dokument zvaný „Základní prvky plánu na vytvoření Nové Evropy“. Tento plán vyzýval k vytvoření evropského úřadu zodpovědného za stabilizaci směnných kurzů, jednotné měnové unie a k harmonizaci pracovních podmínek včetně sociálního zabezpečení. Samozřejmě až po vítězné válce a vyčištění evropského prostoru od nežádoucích etnických skupin..

Podle původních myšlenek se novou evropskou měnou měla stát říšská marka. Funk to ale nepovažoval za důležité. Mnohem větší význam v novém systému přikládal myšlence německého hospodářského vedení. Funk vnímal roli Německa v budoucí evropské integraci jako vůdčí a takovou, která povede k usnadnění odbytu německých výrobků na evropských trzích. Tomuto nasvědčují i další věci. Oponenti EU poukazijí na to, že se zde rozvíji socialismus. V podstatě mají pravdu, ale není to socialismus sovětského typu, který byl i u nás. V něm výrobní prostředky vlastnil stát a měl za ně odpovědnost. Občas se tento systém nazývá státním kapitalismem. V tehdejším Německu byl rovněž socialismus, ale jiný. Výrobní prostředky byly ponechány původním majitelům (pokud nešlo o nežádoucí Židy). Stát jim jen určil co budou vyrábět, za kolik to budou prodávat, komu, kolik budou platit svým zaměstnancům, a tak podobně. V podstatě to, co dnes nařizuje EU. Rovněž platilo, že na funkce ve vedení státu i firem nejsou důležité schopnosti, ale ideová sounáležitost. V tom se jak německý, tak sovětský model socialismu shodl. Důsledky jsou jasné. Státní správu i firmy řídí diletanti, kteří sice o své práci nemají ani ponětí, ale mají správné názory na politické směřování státu.

ECB jako vnučka Reichsbank?

Hitler a další členové nacistického vedení Funkovy plány s nadšením přijali a německé ministerstvo zahraničí v roce 1942 vypracovalo podrobné plány na vytvoření evropské konfederace ovládané Německem. Coleman považuje vznik Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1951 za pokračování nacistických plánů, jen jinou formou.

Později vytvořenou Evropskou centrální banku (ECB) zřídila německá centrální banka Bundesbank, která se v poválečném období starala o německou marku. Bundesbank byla přímou následnicí Reichsbank, německé centrální banky z období před a během druhé světové války. Jejím prezidentem, jak bylo výše uvedeno, nebyl nikdo jiný než Walther Funk.

ECB vznikla jako orgán bez žádné demokratické kontroly či odpovědnosti. Ve skutečnosti má zakázáno přijímat rady či doporučení od národních vlád členů eurozóny. Evropský parlament nemá vůči ECB žádné pravomoci. Není ani známo, jakým způsobem ECB přijímá rozhodnutí.

Německo bude nakonec nahoře

K 1. lednu 1999 zavedlo jedenáct členských států EU euro a v roce 2002 definitivně opustily své národní měny. Coleman zdůrazňuje, že zavedení společné měny vlastně naplnilo nacistické sny o měnové unii. Novináři a tisk o euru často píší s nadšením, přestože došlo k význačným krizím jako třeba v Řecku. Vyzdvihovány jsou obvykle pozitivní skutečnosti, jako např. možnost využívat jednu měnu při cestování v různých evropských zemích. Coleman ovšem před eurem varuje a jeho přijetí považuje za kritické politické rozhodnutí. Od počátku se podle něj ví, že euro vyvolalo obrovské sociální problémy, ale politici všechna varování ignorovali.

„Walther Funk předpovídal, že propojování zemí s různou historií, hospodářskou politikou a kulturou může být nebezpečné,“ poznamenal Coleman. Funk přesto patřil k velkým zastáncům evropské integrace. Věděl totiž, že Německo nakonec bude nahoře.

Nacházíme se ve čtvrté Großdeutsche Reich? A pokud ano, tak neplivli jsme tím na hroby obětí německé politiky a války?

zdroj: Eurozprávy.cz

Ohodnoťte, prosím, tento článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *