Průvodce tajemnem po Čechách – Zjevení ve srubu 5/5 (9)

Na našich toulkách po tajemných místech naší vlasti jsme se již několikrát zmínili, že svědkové různých podivných událostí jsou trampové. A není divu. Tyto romantické duše se často dostávají na místa kam běžný člověk nepřijde, nebo jen málokdy a hlavně jsou tam v době, kdy nastává noc, či jiné příhodné podmínky k uskutečnění daného jevu.

Dnes vám přineseme jeden velmi děsivý příběh, který nám sdělila jedna z oněch trampských duší.

Aby nemohlo dojít k identifikaci daného místa a to se nestalo cílem neuveřejníme jeho přesnou polohu. Ale lidé znalí stejně budou vědět.

„Je to už asi čtyři roky o jsem byla naposledy na tom srubu na Českolipsku. Už nikdy tam nepojedu,“ říká paní L.K. Na její prosbu nezveřejňujeme jméno a ani její trampskou přezdívku a to z obavy výsměchu.

„Bylo to na podzim. Přijela jsem sama a bylo celkem nevlídno. S kamarády jsme se měli druhý den setkat na osadě Galathea. Protože pršelo, tak jsme se rozhodla zapadnout co nejdříve pod nějakou stříšku a tak jsem zamířila k tomu srubu. Slyšela jsem o věcech, které se tam staly. Jednoho kamaráda tam před lety zavraždili a další se tam oběsil. Ale to mi nějak moc nevadilo. Nevěřila jsem na duchy.

Došla jsem celkem promočená na místo. Na srubu nikdo nebyl. Ale bylo vidět, že tu předemnou byli trampové, jelikož u kamen bylo dřevo. Sice ho nebylo moc, ale i tak. Podařilo se mi tedy zatopit v kamnech. Tedy nic moc, jelikož veškeré teplo z nich odebírala skála za nimi, ale pocit to byl pěkný. Borovice venku hučely, jak jimi cloumal vítr a tak bylo v téhle boudě útulno. Rozbalila jsem si a chtěla si udělat nějaké jídlo a kafe. Pamatuji si to jako dneska. Slyšela jsem venku kroky. Zastavily se před dveřma a nic. Nikdo nevešel. Čekala jsem, jestli třeba někdo ještě nedorazil. Ale nic se nedělo. Tak jsem se šla s baterkou podívat ven. Nikde nic nikde nikdo, jen déšť a vítr. Tak jsem se vrátila do boudy.

Naději na kafe jsem vzdala, jelikož i když jsem kamna krmila dřevem, tak plotýnka nahoře nebyl schopná uvést do varu vodu v ešusu. A pak to přišlo.“

Paní L.K se nadechla a zahleděla se někam do prázdna.

„Ucítila jsem divnou vůni. Takovou jako čerstvá hlína, ale ještě s něčím. A za mnou se ozvalo vydechnutí. Otočila jsem se a posvítila baterkou do těch míst. To, co jsem viděla bylo něco nepředstavitelného. Já se nedívám v televizi na horory, ale můj syn ano. A tohle bylo jako z toho hororu. Na lavici u okna sedělo něco příšerného. Víte jak vypadá mrtvola která je už dlouho pohřbená? Tak tohle tam bylo. Viděl jsem jen ty vypouklé oči a ten škleb zubů. Prostě tam seděl zčernalý kostlivec s očima. Nevím co jsem dělala. Myslím, že jsem začala křičet, ale to už nevím. Vím jen že najednou pršelo i na mne, jelikož jsem začala utíkat pryč.

Jak jsem se dostala k Vlhošti nevím, ale celý zbytek noci jsem objímala boží muka, co jsou pod kopcem na rozcestí a brečela hrůzou.

Ráno mne tam našli kamarádi, kteří přijeli a se kterými jsem se měla setkat. Dost nesouvisle jsem jim řekla, co se mi stalo a že už tam nikdy nejdu. Uklidňovali mne, že se mi to určitě jen zdálo, že to nebylo skutečné, ale já vím že ano. I moji kamarádi byli vyděšení z tohohle, co mi zůstalo na památku.“

V jinak tmavě hnědých vlasech paní J.K. byl velmi výrazný stříbrný pruh.

„Ten pátek, co jsem jela jsem měla vlasy ještě normální. V sobotu jsem již byla takhle. Jak říkám, už tam nikdy nejdu a i té oblasti se poněkud vyhýbám.“

O místech s děsivou historií se povídají různé zkazky. Někdy jsou jen vymyšlené, aby odradily případné nezvané hosty, ale leckdy dají mrtví kteří nedošli pokoje o sobě vědět dosti brutálním způsobem. Byl to i tento případ?

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier

Ohodnoťte, prosím, tento článek