400 let od pražské defenestrace 4.5/5 (10)

Kultura Události

Zítra tomu bude 400 let, co 23. května 1618 přišli členové nespokojených protestantských stavů do místodržitelského úřadu na Pražském hradě a vyházeli z oken dva z císařských místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic, které označili za zemské škůdce. S nimi z oken letěl i písař Filip Fabricius. Do té doby bezvýznamná figurka. Co bylo vlastně důvodem k něčemu tak radikálnímu? Proč přední čeští páni uskutečnili něco tak šíleného?

Celé období před povstáním se vyznačovalo napětím mezi dvěma formami vlády. České protestantské stavy se prosazovali formu stavovské vlády, což připomínalo do jisté míry konstituční monarchii. Již několik desetiletí mohly stavům posloužit za vzor Spojené provincie nizozemské.

Před defenestrací byl v Čechách poměrně klid a díky Majestátu, zákonu císaře Rudolfa II. Zde panovala i náboženská tolerance. Toto vše se ale změnilo, s nástupem Rudolfova bratra Matyáše na říšský trůn. Ten sice, alespoň prozatím, tak nějak dodržoval majestát (na doporučení svého rádce biskupa Khesla), ale snažil se moc stavů okleštit a zlikvidovat. Představa, že by se v českých zemích mohl uplatnit nizozemský koncept vlády, panovníka děsila.

Císař se navíc začal obklopovat radikálními katolíky, kteří by rádi viděli v Čechách španělské způsoby, včetně vlastní Inkvizice, jako to bylo ve Španělsku. Této skupině se říkalo „Španělé“ a patřil k nim i Zdeněk Popel z Lobkovic. Matyáš ve strachu před českou šlechtou zvolil jako sídelní město Vídeň, i když ta byla podstatně méně výstavné sídlo jak Praha.

Radikální zlom nastal, když bezdětný Matyáš prosadil za následníka trůnu svého strýce Ferdinanda Štýrského. Jeho volba českým sněmem proběhla podivně. Dokonce panují teorie, že došlo i k zastrašování protestantských pánů. Všichni věděli, že se jedná o nekompromisního katolického fanatika, který nestrpí jinou konfesi a je ochoten zajít do krajnosti. I tak jej zvolili. Jediný kdo se postavil na odpor byl Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu. Tím si podepsal ortel. Přestože Ferdinand slíbil dodržovat Majestát, uvedl se doslova jezuitským terorem na panstvích katolických pánů. V Broumově museli evangelíci svůj kostel uzavřít a v městečku Hrob, byl dokonce za pomoci vojska vypálen.

Václav Budovec z Budova, hrabě Šlik a Vilém z Roupova psali pamflety do Vídně. Když se však nic nedělo, byl svolán stavovský sněm. Císař sněm zakázal, ačkoliv v Majestátu tyto sněmy byly povoleny. Jeho účastníkům bylo vyhrožováno tresty, dokonce i hrdelními. A hrabě Thurn byl k tomu předvolán do Vídně. Všem bylo jasné, že se již zřejmě nevrátí.

21. května se zakázaný sněm uskutečnil v Karolinu. Zde ovšem čekali poslové z císařské kanceláře s předvoláním účastníkům sněmu, aby se dostavili na hrad.

O den později se v paláci Smiřických sešli Albrecht Jan Smiřický, hrabě Thurn a Colonna z Felsu, Budovec z Budova, hrabě Šlik a Oldřich Vchynský ze Vchynic. Zde se domlouvaly přípravy povstání defenestrace a co bude po ní.

23 května, ve středu, po osmé hodině ranní se vydali účastníci sněmu na Pražský hrad. Po poradě zahájené modlitbami v tzv. zeleném pokoji, kde se konávaly sněmy, odebrali se pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna a Václava Budovce z Budova do Starého královského paláce do tehdejších místodržitelských kanceláří v Ludvíkově křídle. Zde jim písař Fabricius přečetl dopis od císaře, který účastníky sjezdu ohromil svou tvrdostí a hrozbami. Dokonce nevěřili, že jej psal císař, ale měli podezření, že jej zfalšovali místodržící Bořita a Martinic. Byli tedy označení za zemské škůdce. V improvizované soudní líčení proti nim byli Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořitov z Martinic shledáni vinnými z porušení Majestátu, z nepřátelství vůči stavům i obecního dobra a z velezrady království Českého. Byli odsouzeni k smrti a jejich trest byl vložen do rukou Božích. Byla na nich provedena defenestrace, to znamená, že byli vyhozeni z oken která byla kolem 16–20 metrů nad zemí. Významným důkazem, že nešlo o momentální výbuch vzteku, je i fakt, že další dva přítomní členové zemské vlády, tj. nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka a Matouš Děpolt z Lobkovic vysoký hodnostář Johanitů, byli po provedení exekuce doprovozeni čestným průvodem z Hradu do svých bytů v pražských městech.

První byl defenestrován Martinic. Podle tradičního podání při pádu stihl vykřiknout:

„Jesu, Maria, miserere mei!“

Jeden ze stavů reagoval slovy:

„Schválně, jestli mu ta jeho Marie pomůže.“ Když se poté podíval z okna do příkopu a viděl Martinice živého, zvolal:

„U všech svatých! Ona mu pomohla!“ Poté byl defenestrován Slavata, který si při pádu těžce zranil hlavu o římsu, a nakonec písař Fabricius. Všichni tři pád přežili. Navíc po nich nechali vzbouřenci střílet z mušket, ale jen jedna kulka nalezla cíl a to jen v rameni.

Byla ustanovena vláda třiceti direktorů a čeští páni se chystali na císařskou odvetu. Sice chystali poselstvo do Vídně, které mělo císaři vysvětlit, co a proč bylo učiněno, ale písař Fabricius byl rychlejší. Využil své příležitosti a svou verzi podal Matyášovi daleko dříve, než bylo poselstvo vůbec sestaveno. Za své služby byl bohatě odměněn, což mu po porážce povstání umožnilo skupovat zkonfiskovaná panství.

Císař se nějakým pozdějším poselstvem vůbec nezabýval a poslal armádu. To byl začátek válečného konfliktu, který dnes známe jako válku třicetiletou.

(redakce)

foto: mědirytina Johanna Philippa Abelina

Ohodnoťte, prosím, tento článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *