Kde je rudolfínská či kavkovská Praha? Nikde. Už neexistuje. 4.33/5 (6)

Hlavní město Praha Kultura Zajímavosti

Praha. Už jen při vyslovení tohoto slova naskakují různé myšlenky a představy. Někomu pověsti o Golemovi, jinému Foglarovská zákoutí, nebo další věci. Praha, už jen ten název zní díky tomu všemu tajemně. Praha je velmi specifické město. Je to dané nejen polohou, statusem, ale hlavně historií. Už od šerého dávnověku to bylo místo kde sídlila nejprve česká knížata, později králové.

Už počátkem 12. století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad, základ dnešního Pražského hradu. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší – respektive latinsky Maior, to znamená také Větší – Město pražské získala poté, co Přemysl Otakar II. udělil roku 1257 magdeburská městská práva pražskému podhradí, osídlenému již minimálně od 10. století. Tak vzniklo Menší Město pražské – Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil Nové Město pražské a vytyčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplňováno měšťanskými domy, prostornými tržišti, zahradami, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem. V době Karlově ovšem byla většina jím založených kostelů jen rozestavěna. Bohatým italským městům jako Řím, Florencie, Benátky se v tomto nemohla rovnat. Tehdy Praha sice patřila mezi největší města v Evropě a stala se rozlohou třetím největším v celé Svaté říši římské, ale počet obyvatel Prahy byl tehdy ovšem menší než v Římu, Benátkách, Janovu, Florencii, Milánu, Cařihradu, Paříži či Londýně.

Poslední král, který zde sídlil, byl císař Rudolf II. On asi dal Praze ten největší náboj. Město se stalo evropským centrem vzdělanosti, umění, a také mystiky. Do města sezval výkvět evropské inteligence. Můžeme jmenovat význačného vědce Tycha Brahe, který působil jako císařský astronom. Byl mimo jiné proslulý i jako rváč a zdatný šermíř. Dalšími byli doktor John Dee a magister Edward Kelly. Nesmíme zapomenout také tvůrce Golema, rabína Jehudu Löwa, který se podle pověsti setkal s císařem Rudolfem, a ukazoval mu i jeho dvoru magické kousky včetně věštění budoucnosti. Rabi Löw byl ve své době v židovském světě znám jako velký učenec, ale rozhodně to neznamená, že by své styky omezil pouze na své židovské souvěrce. Kromě již zmíněné audience u Rudolfa II. udržoval osobní přátelské styky s Tychonem Brahe i s dalšími osobnostmi, které rudolfínská Praha přitahovala.

Dalšími osbnostmi, kteří dali Praze část svého ducha byli Josef Dobrovský, Karel Ignác Thám, Jan Jeník z Bratřic, František Martin Pelcl, Václav Matěj Kramerius a také páter Antonín Koniáš, který získal pověst nekompromisního cenzora a fanatického kazatele. Tak zatímco Kramerius knihy šířil, prostřednictvík svého naladatelství Česká expedice, Koniáš je zase, pokud nebyly v souladu s katolickou věroukou ničil. Neničil ovšem jenom umělecké skvosty Jednoty bratrské či z doby husitství. Jednalo se i o zábavnou či erotickou literaturu např.: kramářské sešitky nebo dobovou pornografií. Bývá vnímán kontroverzně – jako zasloužilý zbožný šiřitel katolické víry bojující proti „bludům“, ale i jako netolerantní cenzor a ničitel české kultury – např. pojmenování „koniáš“ se občas užívá jako přezdívka pro libovolného člověka vnímaného jako ničitel a kulturní škůdce. V kontextu jeho doby, kdy byla na českém území oficiálně uznávaná jen katolická církev, Koniáš jako její zastánce bojoval proti „nekatolickým bludům“.

Kdo se také výrazně otiskl do Prahy byl židovský spisovatel Franz Kavka. Franz Kafka se narodil na Starém Městě pražském jako nejstarší syn židovského velkoobchodníka s galanterií. Spisovatelův rodný dům zvaný U věže (Zum Turm), který stál na rohu dnešních ulic Maiselovy a U radnice, již není jelikož vyhořel. Na jeho místě vyrostl v roce 1902 rohový činžovní dům (Maiselova čp. 24/2) částečně inspirovaný původní podobou domu, jehož součástí je též dochovaný portál vyhořelé budovy. Na fasádě je pro upomínku připevněna pamětní busta od sochaře Karla Hladíka z roku 1966. K osobě Kafky odkazuje i současný název přilehlého náměstí Franze Kafky.

Když se dnes procházíme starou historickou Prahou, vidíme, že má mnoho tváří. Jako doma se tu díky pizzeriím na každém rohu bude cítit Ital. Bagetériemi se zase Praha přiblíží Francouzům. Když zabloudíme do křivolakých původně středověkých uliček, tak se díky graffity zase cítíme jako na předměstí New Yorku. Bohužel ta česká tvář už nějak vymizela.

Kdo dnes hledá tu Rudolfínskou Prahu s renesančními fasádami domů, či pověstmi opředená místa, kde by mohl po nocích potkat i přízraky a odlesky historie, má asi smůlu. Davy turistů vytvářející enormní tlak právě na ty památky, se zde vyskytují i v noci, kdy jsou navíc často opilí a i agresivní, kouzlo místa v podstatě anulují. Navíc moderní bilboardy, výlohy, neonové zářiče a poutače s anglickými nápisy vytvářejí dojem spíše Star Treku než pozdně renesanční Prahy. Tito turisté si sem přijíždějí hlavně užít různých neřestí a my svým podlézáním jim toto umožňujeme. A pro co? Pro peníze. Jen za ty jsme prodali svou historii, svou kulturu, své kulturní dědictví.

Ani Praha France Kavky něco takového nepamatuje. A to se bavíme již o 20. století. O době, kdy zde byl kapitalismus, tudíž doba velkého vydělávání peněz. Kavkovskou podobu měla Praha ještě v osmdesátých letech dvacátého století. Různá tajemná zákoutí, dvorky, vše jak vystřižené z románů pana Foglara. I ty poněkud omšelé domy tomu dávaly nostalgický nádech. Leckdo řekne, že ona omšelost omítek je důsledek zanedbání péče o nemovitosti v důsledku socialismu. Ovšem na socialismus nelze vše svádět. Podíváme-li se na dobové fotografie z počátku právě toho dvacátého století, z doby kdy zde byla monarchie a ne socialismus, zjistíme, že Praha vypadala právě takhle. Škoda, že si toto nikdo neuvědomil na počátku devadesátých let, kdy se domům začaly dávat pestrobarevné kabátky a moderní firemní poutače. A pak jsme přilákali miliony turistů, kterým jsme v zájmu plné peněženky dovolili vše.

Pro samou komerci jsme tak zničili a nechali zničit jedno z nejvýznamnějších evropských měst.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *