Dožínky, Lughnasad – dědictví pohanské kultury 4.71/5 (7)

Kultura Zajímavosti

Jak jsme si již dříve řekli, tak spousta našich tradic vychází z původních pohanských zvyků. Koloběh původních svátků, které naši předkové slavili byl rozdělen na osm částí. Již jsme některé v našich předchozích článcích na toto téma jmenovali. Ty hlavní jsou slunovraty a rovnodennosti, které označují přelomové události v roce. Všechny tato posvátné dny souvisely s přírodou a vztahem člověka k ní. Byly to dny, kde se měnilo roční období a tak lidé věděli, kdy zasít, kdy sklízet, kdy děkovat bohům, a kdy založit rodinu. Vše ve vztahu k bohům a okolí.

Mezi těmito svátky existovaly další, které se velmi často zachovaly jako lidové veselice a které slavíme dodnes. Jedním z nich je Lughnasad. V keltském světě se stála slaví i pod tímto názvem. Nutno si uvědomit, že Keltové stále existují, i když už ne našem území. Dnes jsou jejich domovinou Britské ostrovy a část Francie.

Tato slavnost se slaví 31. července až 1. srpna a podle mythologie je zasvěcen keltskému bohu světla, slunce, umění a řemesel Lughovi. Tento bůh prý svátek založil na počest své nevlastní matky Taillte, bohyně plodnosti, která zemřela po zúrodnění země. Lughnasad se slaví jako poděkování za úrodu, tedy život. Svou magickou rituální podstatou má podpořit plodnost země pro další zemědělský cyklus. Jednalo se pro lidskou společnost o velmi důležitý svátek, proto se na jeho oslavy sešli vždy celé komunity ze širokého okolí.

Datum oslavy Lughnasadu připadá na období kolem 1. srpna, tedy přesnou polovinu mezi Beltinem a Samhainem.

Oslavy byly vždy velkou společenskou událostí, mladí muži se poměřovali v různých soutěžích, přicházeli bardové, takže oslavy trvaly několik dní.

Nejdůležitějším aspektem Lughnasadu bylo poděkování za sklizenou úrodu, ale zároveň i obnovení plodivé síly Matky Země rituálním sňatkem s bohem nebes, čímž byl ukončen a zároveň započat počátek života pro další cyklus. Při tomto rituálu byl nakonec bůh nebo jeho personifikovaný zástupce obětován, aby tak jeho životní a oplodňující síla přešla na Matku Zemi.

V našich končinách, kde se vychází ze slovanské mythologie se svátek dnes nazývá Dožínky. Ale princip oslav je velmi podobný. Však také všechny evropské původní mystické systémy jsou podobné, jelikož vycházejí z jednoho prazákladu.

Mezi dožínkové obyčeje patřily například zvyky spojené s posledním uvázaným snopem obilí. Ten se v českém prostředí nazývá „Baba“ a byl stylizován do ženské postavy či oblékán do ženských šatů jako připomínka bohyně Mokoš což je slovanská varianta bohyně Matky Země. Nakonec byl odvezen do statku, předán hospodáři a zanechán v domě do příštích dožínek. Obilí z tohoto snopu mělo velkou magickou moc, proto bylo přidáváno do následné jarní setby, aby tak byla magická síla předána dál a aby tím bylo další obilí posíleno ve schopnosti růstu. Někdy se také z části tohoto posvátného obilí pekl první nový chléb, který byl rozdělován mezi lid, což převzali i křesťané do své křesťanské tradice při Lammasu neboli „Chlebové mši“. Věnce z obilných klasů, symbol plodnosti, hojnosti a prosperity můžeme leckde vidět jako ozdobu domu, aby se požehnání spojení Matky Země a Otce nebes přenesly i na jejich obyvatele. V jižním Rusku existoval ještě na počátku 20. století zvyk vázat na konci žní do uzlu hrst posledních klasů, někdy doplněných chlebem se solí, a této praktice se říkalo „zavinovati Velesovi bradu“ Pravděpodobně jde o pozůstatek obětí tomuto božstvu. Podobně se na poli nechávalo obilí svázané do jehlanu s kytkou klasů na vrcholu, zvané stodola.

K dožínkám také patřila společná cesta z pole, při které byli účastníci ozdobeni květy a klasy, stejně jako jejich nástroje, a ze stejného materiálu měli i věnce na hlavách. Důležitý byl obzvlášť dožínkový věnec, ponechávaný v domě až do jarní setby. Tento objekt měl výraznou sluneční symboliku jak dokazuje označení dožínkové slunce používané na Pardubicku. Jedná se o symboliku boha Dažboga, nebo Svarožice, kteří představují Slunce a nebesa.

.Jak již bylo výše zmíněno, Lughnasad je nejen časem hudebních soutěží, básnických klání, závodů na vozech, udělování hodností a vyznamenání, ale také svateb. Ženich s nevěstou museli společně ukázat, že spolu umí spolupracovat a jsou tak schopní ve vztahu vytrvat. I když sňatek bylo možné uzavřít na dobu určitou a pokud to neklapalo, tak se bez problémů rozejít.  Druid při obřadu  svázal ruce novomanželů stužkou, která symbolizovala jejich spojení, a manžel také věnoval své ženě šperk – náramek, který symbolizoval uzavřený kruh života. Ano, dnešní snubní prsteny mají tento původ.

Vzhledem k tomu, že Lughasand je svátkem oslav života a poděkování bohům za úrodu, dary Země, bylo po dobu svátku zakázáno jakékoli násilí a nenávist. Účast na Lughnasadu byla pro všechny radostná událost. Setkali se tak s vzdálenými příbuznými, přáteli, nebo si poslechli od bardů novinky ze světa.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *