Slavné úseky našich dějin: Druhá křížová výprava proti Čechům 4.67/5 (3)

V září si připomínáme druhou křižáckou výpravu proti Českým zemím. Na konci vlády císaře Karla IV. byl České království jedním z nejmocnějších středoevropských států. S tím souvisel i jeho ekonomický vzestup, který ale nerazil na své hranice. Zemědělská produkce dosáhla svého vrcholu. A navíc nikdo netušil, že se blíží ochlazení podnebí. Navíc se Čechám i Moravě vyhnuly velké morové epidemie, takže nedošlo ani k drastickému úbytku obyvatelstva a podlomení morálky.

Založení pražské univerzity navíc pozvedlo Prahu kulturně, avšak na přelomu 14. a 15. století vychrlila tolik vzdělanců, že pro ně nebylo uplatnění. Navíc Kutnohorským dekretem v roce 1409 došlo k oslabení německého vlivu ba univerzitě, za což následovala pomsta ve formě snížení vlivu pražské univerzity a dále také ke kulturní izolaci českých zemí. Navíc narůstalo napětí uvnitř tehdejší církve kvůli sociálním rozdílům mezi duchovními.

Někteří kazatelé upozorňovali na neutěšené poměry v soudobé církvi a potřebu reformy této instituce, která se vzdálila původním křesťanským ideálům a jejíž představitelé často jednali v rozporu s vlastním učením.

Univerzita se navíc stala místem teologicko-filosofického boje – čeští vzdělanci dostali přijetím myšlenek anglického reformátora Johna Wycliffa, které do Čech přinesl Jeroným Pražský. Tyto myšlenky nacházely v Čechách půdu po sňatku princezny Anny, sestry Václava IV., s anglickým králem Richardem II. Čeští vzdělanci tak dostali možnost odlišit se od německých nominalistů. Zprvu se tato diskuse odehrávala v rámci odborného diskurzu na půdě univerzity, ale když byly roku 1403 Wycliffovy články shromážděním německých univerzitních mistrů odsouzeny, napětí se jen vyhrotilo a podpořilo zášť vůči cizím vzdělancům.. Wycliffovy myšlenky užíval i mistr Jan Hus ve svých kázáních lidu.

Čeští mistři včetně Jana Husa měli podporu krále Václava IV. který se tak vymezoval i vůči svému bratru císaři Zikmundovi Když roku 1405 na nátlak papežské kurie odvolává vůdce české reformní opozice Stanislav ze Znojma své názory, vedoucí osobností české strany na univerzitě se stává právě Jan Hus. Papež Řehoř XII. pak prostřednictvím pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka vybízel Karlovu univerzitu, aby Wycliffovo učení zavrhla. Český univerzitní národ sice soupis vybraných vět z reformátorova díla na shromáždění 20. května 1408 odsoudil, avšak svými formulacemi dal najevo, že pokud je Wycliff chápán správně a v souvislostech, nejsou podle něj jeho názory kacířské. Pražský arcibiskup Zbyněk na králův nátlak vyhlásil, že v zemi nebylo shledáno bludů.

Přesto se k papežské kurii donesl pravý stav věcí a tak byl vyvíjen nátlak na mistra Jana Husa, aby ukončil svá kázání a a odvolal své názory, jelikož se Řím obával, že by mohla reformace zapustit v Čechách kořeny. Obavy katolické církve se však začaly naplňovat a tak zvýšila svůj nátlak Každá restrikce (1403 zákaz Viklefových článků, 1412 uvalení klatby na Jana Husa) pak v reformních kazatelích jen vyvolávala pocit mučedníků za pravdu a zostřovala jejich rétoriku.

Drtivá většina kazatelů (Jan Hus, Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra) zůstávala pevně zakotvena v tradici Bible. Současný řád si přáli vylepšit, nikoli však změnit zcela od základů. Jejich požadavek byl jen to, aby Církev začala plnit svou duchovní úlohu sjednotila se (v té době byly u moci tři papežové) a neuzurpovala si moc světskou. Poddaní mají autority poslouchat, avšak jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí nestojí proti Boží vůli. Kritizovány byly také odpustky, při jejichž prodeji v roce 1412 vypukly v Praze pouliční bouře.

Husitské myšlenky se zprvu šířily výhradně mezi měšťany, teprve v 10. letech 15. století se začaly šířit i na venkov, kde se pak spojily s myšlenkami chiliasmu a nabyly bojovné síly.

Vrcholem všeho bylo pozvání mistra Jana Husa na koncil do Kostnice, který měl vyřešit právě papežské schizma a kde měl před církevním shromážděním pod ochranou císaře Zikmunda mistr Jan obhajovat své názory. Ze slyšení se ale stala fraška, jelikož cílem bylo oblíbeného kazatele dostat z dosahu české moci, která jej chránila. Pak nastal osudný den 6. července 1415, kdy byl Jan Hus po předání světské moci upálen.

Tento akt vzbudil v Čechách velké vzedmutí. Husovo upálení mělo zcela opačný účinek, než koncil zamýšlel – místo toho, aby kacířské učení zaniklo, začalo se v českých zemích rychle šířit a Hus začal být uctíván jako mučedník. Symbolem hnutí se stal kalich, který měl symbolizovat jeden z požadavků hnutí – přijímání podobojí, jakožto výrazu rovnosti duchovních a laiků. Brzy se však mezi kališníky začaly projevovat i rozdíly (sociální, názorové i zájmové), které nakonec vedly ke vzniku několika husitských proudů – od umírněného proudu až po zcela radikální.

Král Václav IV., se pokusil ještě situaci uklidnit a tak na novoměstskou radnici dosadil nové konšely, kteří radikálně zakročili proti husitům a několik jich zatkli a následně popravili. Tato krev vedla k tomu, že lide pod vedením kazatele Jana Želivského na radnici zaútočil a tyto konšely vyházel z okna na ulici. Došlo k první pražské defenestraci. Podle kronik, když se král o tomto útoku na svůj majestát dozvěděl, stihla jej v návalu hněvu mrtvice na jejíž následky zemřel.

První pražská defenestrace byla počátkem husitské revoluce, která přerostla v dlouholeté války. Dědicem země i koruny se stal jeho bratr Zikmund. Šlechta byla ochotna jej přijmout, ale stanovila si podmínky dle zvyklostí. To ovšem císař odmítl, jelikož chtěl panovat nezávisle na názoru šlechty a tak z Vratislavi začal připravovat vojsko k dobytí vzpurných Čech. Měla se uskutečnit první křížová výprava proti Kališníkům a všem odbojářům. Byla vyhlášena 1. března 1420 papežem Martinem V. Do jejího čela se postavil uherský a římský král Zikmund Lucemburský. Jeho armáda o síle zhruba 30 000 mužů se ze slezské Vratislavi vydala koncem dubna přes Kladsko do Čech. Křižáci bez boje obsadili Hradec Králové a vstoupili do Kutné Hory – jádra protihusitského odporu v Čechách. Zde král Zikmund tvrdě odmítl poslední pokus Pražských husitů o smír. Proto Praha požádala o pomoc nově vzniklý Tábor a další husitská města. Oldřich II. z Rožmberka se mezitím pokusil překvapit samotný Tábor, ale rožmberské vojsko, tvořené převážně německy mluvícími žoldnéry, bylo 30. května rozehnáno částí táborských vojů, které se rychle navrátily z Prahy pod vedením hejtmana Mikuláše z Husi. Od června byla Praha obležena Zikmundovými vojsky. Vrchním velitelem byl italský vojevůdce Pippo Spano z Ozory. Rozhodujícím střetnutím bitva na Vítkově, kde táborští pod vedením Jana Žížky z Trocnova odrazili a zela zničili útok katolických vojsk. Po této porážce se Zikmundova armáda rozprchla. Královská pokladna byla značně vyčerpána a tak se zklamaný Zikmund stáhl zpět do Kutné Hory. Ještě před svým odjezdem se však narychlo nechal na Pražském hradě korunovat za českého krále. První křížová výprava do Čech tak skončila nezdarem.

Po tomto neúspěchu byla roku 1421 v květnu z popudu porýnských kurfiřtů vyhlášena druhá křížová výprava proti husitům. Této v pořadí již druhé výpravě proti českým kacířům, jejíž počátek byl ohlášen na 23. srpna do Chebu, požehnal římský kardinál Branda Castiglione. Výpravu posléze vojensky podpořil také císař Zikmund Lucemburský, jehož první neúspěch notně pošramotil jeho pověst a autoritu ve Svaté říši Římské národa německého. Křižácké sbory, které do Českého království směřovaly z několika směrů, měly v plánu postupovat na hlavní město Prahu a jejím obsazením tak udeřit v centru husitského hnutí.

Kvůli špatné koordinaci křižáckých vojsk však došlo ještě na počátku října 1421 k odražení jejich pokusu o dobytí Žatce a v lednu následujícího roku k několika tvrdým porážkám Zikmunda Lucemburského hejtmanem Janem Žižkou z Trocnova v bitvách u Kutné Hory. Porážka druhé křížové výpravy umožnila stabilizaci a upevnění husitského hnutí v českých zemích. Až do roku 1427 si Čechy netroufla napadnout žádná početnější zahraniční armáda.

Druhá křížová výprava do Čech tak stejně jako ta první skončila ostudnou porážkou. Přes svou početní převahu nedokázali křižáci zničit husitská vojska složená de facto z amatérů a nikoliv profesionálních vojáků. Hlavně nedokázali porazit Jana Žižku, kterého historie ukázala jako vojevůdce, který nezakusil hořkost porážky. Nabubřelost, špatné velení a nefungující koordinace mezi jednotlivými křižáckými vojsky umožnila kališníkům přesouvat své síly podle potřeby a udeřit na intervenční vojska v příhodný čas a místech. Úspěchem křižáků bylo obsazení Moravy a vytvoření protihusitského landfrýdu pod Zikmundovým dohledem. Vojenské neúspěchy této kruciáty v kombinaci s příliš vysokými výdaji odradily Zikmunda Lucemburského od osobní účasti na dalších vojenských taženích proti husitům. Král, jehož prestiž v Říši byla tímto neúspěchem znovu velmi poškozena, se v budoucnu koncentroval na diplomatické řešení situace v Čechách.

Porážka druhé křížové výpravy znamenala pro české husity na čas relativní klid od nebezpečí hrozícího ze zahraničí. Avšak absence silného nepřítele, rostoucí neshody v náboženských i politických otázkách a mocenské ambice jednotlivých husitských frakcí vedly mezi kališníky k soupeření a časem dokonce k otevřeným bojům.

(redakce)

foto: youtube

Ohodnoťte, prosím, tento článek