Mnichovská dohoda zlomila víru v morálku a čest 5/5 (2)

30. září si připomene dá se říci nejtragičtější událost v dějinách Československé republiky. Mnichovská dohoda, kdy západní politici zbaběle ustoupili agresorovi a vydali mu Československo bez toho, aby se jeho obyvatel na něco zeptali, zlomila vaz morálnímu cítění jeho obyvatel.

Mnichovská dohoda byla dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově (ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938).

Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.

Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Mnichovská dohoda je příkladem politiky ústupků, appeasementu, kterou i dnes západní politici uplatňují. Adolf Hitler svými činy naplňoval odvěkou německou politiku Drank nach osten doplněnou o myšlenky dalšího německého myslitele Karla Marxe o zotročení a následném vyhlazení slovanských národů. Obyvatelé Československa si uvědomili jednu zásadní věc, jejíž stigma si nesou dodnes. Mocný s mocným se nepopere o z jejich pohledu bezvýznamného. A nestalo se to poprvé v dějinách Českého národa. Kdykoliv se tento národ spoléhal na pomoc proti nějakému nepříteli, došlo k tomu, že nepřítel se spojil s dosavadním českým spojencem a společně zaútočili na naše území. Jak se Mnichovská dohoda promítá do dneška? Je to již mrtvý dokument?

Je nutné si ale připomenout několik faktů. Tak, v první řadě, Německo prohlášením německého ústavního soudu z roku 1949 se považuje stále za Německou říši a to se vším všudy. Tím bylo tehdy vlastně řečeno, že Německo nehodlá změnit svou politiku a nehodlá budovat něco jiného, než budovalo po staletí. Cíl byl se jen zotavit z porážky ve válce a dát nový kabátek starým věcem. Díky tomu na východ od německých hranic začala opět panovat určitá nervozita. Německá politika“ Drang nach Osten byla a je již několik staletí stejná a pilný žák Karla Marxe – dnes modly EU – Adolf Hitler ji pouze zradikalizoval. Jeho prohlášení:

„Je to východním směrem, stále a pouze na východ, kam se musí naše lidská rasa rozšířit. Je to směr, který pro expanzi německých obyvatel nařídila sama příroda“, mluví za své. A vůči Českému státu měli Němci vždy velmi zvláštní chování.

Trocha historie:

V českém pohraničí kde mají Němci početní převahu se po nástupu Adolfa Hitlera k moci rozmáhá teror, sabotážní akce, vraždy českých i německých občanů věrných ČSR a to pod taktovkou Berlína, který dodává zbraně, instruktory a nezřídka i přímou vojenskou podporu. 17. října 1937 došlo v Teplicích k vyprovokovanému incidentu poslance SdP K. H. Franka s policií, při němž Frank bezdůvodně napadl a zranil tři policisty, což však bylo henleinovskou propagandou zneužito a vyloženo jako útok proti sudetoněmeckému poslanci Podle instrikcí z Berlína docházelo k neustálému stupňování sudetoněmeckých požadavků vůči vládě Československa a to tak, aby byly v podstatě nesplnitelné. Přesto se jim tehdejší vláda snažila vyhovět. 20. února 1938 Hitler prohlásil, že mezi zájem Německa patří ochrana Němců v Rakousku a Československu. Na území ČSR začaly s oddíly sudetoněmeckého Freikorpsu operovat jednotky SS a Gestapa. Dokonce zde proběhl i pokus o převrat, který byl ale československou armádou potlačen. Při něm došlo i k několika přímým útokům wehrmachtu na naše území, kdy byla vedena palba z děl z německého území proti československým vojákům. Berlín tímto postupem uměle vyhrotil a destabilizoval situaci v pohraničí a vyhrožoval použitím síly a otevřené války. A tak 30.září 1938 představitelé Francie, Velké Británie, Itálie v Mnichově přistoupili na požadavek Německa, aby území Československa, kde žije více než 50% německých obyvatel bylo připojeno k Německu. Mnichovský diktát pak česká vláda pod tlakem války s Německem a zároveň následných francouzských odmítnutí splnění spojeneckých dohod, přijala. Československá republika ztratila 30% svého území které bylo z hlediska obrany státu nejdůležitější. Přišla o velmi významné dopravní uzly a značnou část průmyslu a zdrojů surovin. Ihned po přijetí Mnichovské dohody nastalo vyhánění Čechů a Židů z pohraničí. K nim se v útěku přidali i němečtí antifašisté, kteří se obávali represí. Vyhánění nebylo prováděno na základě žádného oficiálního dokumentu, ale realizováno bylo masově pod obrovským nátlakem a výhrůžkami zejména německých ordnerů, ale i těch, kteří se slovního i fyzického napadání Čechů a Židů dopouštěli již dříve. Utečenci si směli vzít jen osobní věci. Při útěku docházelo i k událostem, jako byly například krádeže, vyhrožování střelnými zbraněmi, či dokonce vraždy. Kromě národnostní nesnášenlivosti sudetských Němců hrála v mnohých případech útoků na Čechy i touha po kořisti. Z obsazeného území bylo vyhnáno 171 401 lidí, z čehož 141 037 české národnosti, 10 496 Němců a 18 673 Židů. Freikorps a další německé formace řádily jako utržené ze řetězu. Jedním z důsledků bylo i vypálení synagogy v Teplicích, která patřil k největším v Evropě. Přesto v Sudetech zůstalo 319 tisíc Čechů, zejména starousedlíků, zemědělců, kteří zde měli svoji půdu, ale i dělníků a dalších pracovníků. Německá moc si byla vědoma, že tyto lidi zatím potřebuje, jelikož nebylo kým je nahradit, takže nebylo pokračováno v politice tolerance živelného okamžitého vyhánění. Ale jen do času. Cílem bylo celou Sudetskou župu zbavit „Tschechische Schweinerei“ jež v dobách války nakonec přerostl i ve snahu vysídlit český národ z jeho historického území úplně.

Po 1. říjnu 1938 se v Sudetech z českého obyvatelstva stala podřadná národnostní menšina, která neměla naprosto žádná národní práva. Byly zrušeny všechny české spolky, jejich majetek byl zabaven ve prospěch Říše, rovněž tak zakázána jakákoliv politická aktivita. V úředním styku byl zakázán český jazyk, česky se nesmělo mluvit ani na veřejnosti a v dopravních prostředcích. Kdo toto porušil a byl polapen, podepsal si cestovní lístek do koncentračního tábora. Češi nesměli vykonávat zaměstnání v kterékoliv instituci státní správy, dále nesměli vykonávat žádné politické funkce, ani na obecní úrovni. Postupně byly zrušeny všechny české noviny, byl zakázán tisk českých knih, do kin nesměl přijít žádný český film, bylo zrušeno české vysílání v rozhlasu. Omezována a nakonec zakázána byla i česká divadelní ochotnická představení, fotbalová utkání, taneční zábavy, poutě, veřejná procesí i kázání a bohoslužby v češtině. Zrušeny byly české veřejné knihovny, české střední školy, byl omezen počet základních škol. Češi byli diskriminovaní při získávání práce. Postupně byly hospodářským tlakem likvidovány drobné české podniky, docházelo ke konfiskaci českého zemědělského majetku. Do roku 1943 se ocitlo v německých rukou zhruba 75 tisíc hektarů půdy, kterou dříve vlastnili Češi. Kromě toho byli Češi omezováni v nakládání se svým majetkem, nesměli ho dále prodávat do českých rukou apod. Ale toto se nepřipomíná a když se někdo zmíní o těchto věcech před představiteli sudetoněmeckého landsmannschaftu, pravidelně přestávají rozumět německy, nebo dostávají záchvat hluchoty, stejně jako někteří politici ČR, kteří rádi vzpomínají na tuto dobu.

15.března 1939 je území Čech a Moravy připojeno k Německé říši a stává se jeho autonomní součástí pod názvem Protektorát Čechy a Morava – má svého prezidenta, vládu aj., ti ale podléhají německé okupační správě, v jejímž čele stojí říšský protektor – samostatnost Československé republiky byla zničena. Slovensko se stává samostatným státem na základě předešlých dohod s Německem. Toto datum je velice důležité, jelikož znamená porušení Mnichovské dohody.

Konec války přinesl i zhroucení nacistické moci a konec realizace plánů a na přeměnu Evropy na unii evropských států s Německem.

V roce 1945 bylo v Postupimy rozhodnuto o odsunu německy mluvících obyvatel Československa do Německa. Sudetští Němci tak okusili vlastní polívčičku. A přestože se jim pouze vrátilo to, co sami připravili českým občanům před sedmi lety, berou to pořád jako křivdu. Z jejich pohledu je to tak, že pouze „vyhnali českého psa z domu do boudy na dvoře, kde je jeho místo“. Naopak je to nemyslitelné. Německý vůdce Angela Merkel nedávno pronesla docela zajímavá slova o neomluvitelnosti vyhnání sudetských Němců. Svými slovy dokázala nadzvednout řadu lidí, ale bohužel také řada lidí u nás jí začala dávat za pravdu. Kdo je kdo, to ať soudí dějiny.

Stručně jsme si zde shrnuli události předcházející tomu, co jejich viníci nazývají křivdou a slovy německého vůdce Angely Merkel neospravedlnitelným aktem. Nyní se ale pojďme podívat na některé sporné věci, týkající se pohledu na platnost, či neplatnost Mnichovské dohody a co to může přinést do budoucna. V Německu sice považují Mnichovskou dohodu za neplatnou, ale obávají se její úplné nulity (tedy jakési neplatnosti od samého počátku) a spíše se kloní k její neplatnosti k datu 15.března 1939, kdy byla samotným Německem porušena. Na tuto událost jsme již upozornili výše. Pokud by totiž byla Mnichovská dohoda považována za neplatnou od jejího počátku, veškeré požadavky Sudetských Němců ztrácejí na významu a jsou naprosto ničím neopodstatněné. Z hlediska státních hranic se mnohem větším problémem jeví souvislost problematiky nulity Mnichovské dohody nebo její neplatnosti od počátku s problematikou současných hranic mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo. Požadavek platnosti Mnichovské dohody do 15. března 1939 může za určitých okolností Německu poskytnout nástroj pro zpochybnění právního základu současných českých hranic.
Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa z roku 1973 (vyhlášena pod č. 94/1974 Sb.) se celou situaci snažila vyřešit tím, že uznala, že Mnichovská dohoda z 29. září 1938 byla Československé republice vnucena nacistickým režimem pod hrozbou síly, konstatovala, že „tato smlouva se nedotýká právních účinků, které vyplývají vůči fyzickým nebo právnickým osobám z práva použitého v době od 30. září 1938 do 9. května 1945“ a potvrdila existující společné hranice: „Československá socialistická republika a Spolková republika Německa v souladu s výše uvedenými cíli a zásadami potvrzují neporušitelnost svých společných hranic nyní i v budoucnu a vzájemně se zavazují neomezeně respektovat svou územní celistvost“.V tomto ohledu bohužel Československá socialistická republika již neexistuje
V Německu se však ohledně této smlouvy rozvinula spousta diskuzí, neboť v německé verzi pro označení hranice byl použit termín, který není používán ve smyslu státní hranice, ale hranice zemské mezi jednotlivými spolkovými zeměmi(!). Problém je umocněn, dáme-li si výše řečené do souvislosti s rozhodnutím ústavního soud Spolkové republiky Německo z roku 1949, který mimo jiné rozhodl, že Německá říše skončením druhé světové války nezanikla a že Spolková republika Německo je s ní právně identická. Takové rozhodnutí může mít v souvislosti s platností Mnichovské dohody do 15.3. 1939 v budoucnu pro Českou republiku jako nástupnický stát Československé republiky závažné důsledky, a to zejména z hlediska rozsahu státního území a státních hranic.
Z výše uvedeného si dovolíme konstatovat, že ač považujeme otázku neplatnosti Mnichovské dohody za uzavřenou, nemusí tomu tak ve skutečnosti pro všechny strany být. Jistě, žádná aktuální hrozba pro rozsah českého státního území nehrozí, ale kdo by si před pár lety představil, jaké diskuze se rozvinou kolem platnosti a účinnosti tzv. Benešových dekretů? Navíc nevíme, jaké mechanismy se nastartují v případě vůle odchodu z EU. Ve chvíli Brexitu například Španělsko obnovilo svůj požadavek návratu britského Gibraltaru, ačkoliv na něj nemá žádný právní nárok, alespoň podle Utrechtské smlouvy z roku 1713.
(redakce)

foto: Archiv

Ohodnoťte, prosím, tento článek