Vychováváme z dětí zbabělce 4.11/5 (9)

Nezařazené

Ne abys ses pral.“

Když ti někdo něco udělá, tak to řekni paní učitelce a ta to vyřídí.“

Když ti bude chtít ubližovat, uteč.“

Nesmíš mu oplácet stejně. Děti které to dělají jsou zlé a to ty nejsi.“

Tyto a podobné rady a příkazy dáváme svým dětem a máme radost, když je dodržují. Jistě, proč ne. Vždyť tato pravidla jsem dostávali i my a držíme se jich celý život. Vždyť díky těmto pravidlům se totiž bojíme postavit na odpor zlobě a násilí. A je to tak dobře. Pro nás samotné tedy ne, ale pro agresora ano. Obranu i dle zákona považujeme za krajní řešení pokud se s útočníkem nedohodneme a neuprosíme ho a pokud v obraně někdo uspěje, je to jistě násilnický psychopat, jelikož jinak by se přeci neubránil. A kdo má zbraň je navíc potencionální vrah a je nutné jej vystrnadit na okraj společnosti. A tak když nás někdo ve večerním parku požádá o naše hodinky, peněženku, klíčky od auta a popřípadě i sex s naší přítelkyní či manželkou, vše poslušně odevzdáme, aby se útočník nerozzlobil a doufáme, že to někdo vidí a zavolá policii, která to vyřeší za nás. Nebo ji po tom všem voláme sami, místo abychom útočníka bez zaváhání zpráskali na hromadu.

My sami jsme byli vychováni ke zbabělosti a proto tak vychováváme své děti. Bojíme se bojovat o svůj majetek, zdraví a možná i život. A co se týče souseda? Vykrádají jeho dům, ne můj, tak co se do toho budu plést. Co tě nepálí, nehas. A tak překročíme sousedovo tělo a s klidným svědomím jdeme dál. Jsme přeci slušní lidé, tak jsme nic neviděli, do ničeho se nezapletli. Pojem čest se nějak vytratil z našeho života a nechápeme, proč jsou jiní za něj schopni i zabít. A tak se stává, že nás válcují lidé, kteří zase nechápou, že se necháme s klidem urazit a místo toho, abychom věc vyřídili na místě a nevychovance důkladně poučili o pravidlech slušného chování, nereagujeme, nebo utíkáme k té „paní učitelce“ žalujeme a chceme, aby to za nás vyřešila. „Paní učitelka“ v tomto případě orgán státní moci nevychovanci řekne: Ty ty ty. Tím je vše vyřízeno. My jsme spokojeni a agresor se nám vysmívá, jací jsme slaboši.

Toto slabošství a zbabělost schováváme za vzletná slova o morálce a humanismus. Je to sice pěkné, ale ne ve světě, kdy tyto zásady vyznává jeden z deseti. A minimálně Evropa již dostala velmi tvrdou lekci v tom, kam vede uhýbání před útočníkem a jeho usmiřování. Pacifistické a humanitní postoje zaplatila mnoha desítkami milionů mrtvých.

„V 60. Letech došlo v New Yorku ke dvěma případům, kdy byla přepadena žena, možná dokonce zabita, volala o pomoc, viděly to tisíce lidí a nikdo jí nepomohl. Sociologové hodně zkoumali, čím je takové jednání způsobeno. Nejčastější odpověď je nápodoba. Máme obrovskou tendenci napodobovat jednání ostatních. Takže když vidíme ostatní stát na místě, zastavíme se také. Kdyby se prvních pár lidí rozběhlo na pomoc, půjdou na pomoc všichni,“ říká k věci sociolog Petr Hampl. To je ovšem jedna strana mince.

Protože odmítáme fyzický boj jako něco nepatřičného a zavrženíhodného, opovrhujeme rovněž lidmi, kteří jej za nás vykonávají. Urážíme je a slovně napadáme. Ve své podstatě je nenávidíme, jelikož nám ukazují svou potřebnost a tím i naše nedostatky. A tak pliveme na mrtvé vojáky, pliveme a nadáváme policistům kteří zajišťují za použití násilí pachatele trestné činnosti, nedejbože když při tom použijí zbraň. To je vláčíme po soudech a tiskem jako vyvrhele. Za to když vidíme švédské policisty, jak v uniformách tančí na ulici v průvodu těchto, či jiných aktivistů, tak se nad tím, až na pár lidí, nepozastavujeme, naopak toto jednání schvalujeme. Naše myšlení vypadá jako v tomto přirovnání:

Ovce vědí, že jsou obklopeny vlky. Tak si najmou psa, aby je bránil. Jenže ten pes vypadá více jako ten vlk, než ovce. Tak mu ostříhají drápy a vyrazí zuby. Odzbrojí ho, aby se co nejvíce podobal ovcím. Vždyť na to, aby vlka zahnal stačí jen to, že je přeci pes. Že to nestačí?

(redakce)

foto: internet

Ohodnoťte, prosím, tento článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *