Samhain – pohanský svátek plný oslav a nikoliv smutku 5/5 (4)

Blíží se nám opět konec října a s ním i jeden z původních pohanských svátků, který slavíme dodnes, i když v trošku jiné podobě. Lidé zabývající se pohanstvím se pomalu chystají na oslavu Samhainu, který se slaví 31. října.

Tento svátek patřil a patří k velmi významným. Za prvé je to den kdy se půlí období mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem, ale je to hlavně den, který odděluje od sebe období léta a období zimy, tudíž se jednalo o konec roku. Vlastně tehdejší Silvest. V říjnu se sklízelo poslední ovoce, dokončovaly se přípravy na zimu. Lidé uspořádali oslavy na rozloučenou s obdobím života, jelikož vládu ve slovanském pojetí přejimala bohyně Morana. Tyto oslavy byly spojené s velikou hostinou a řadou obřadů. Z mystického hlediska se jednalo o den, kdy došlo k setření hranic mezi světem živých a světem mrtvých. Při hostině se tedy prostíralo i pro mrtvé předky, kteří mohli přijít za svými potomky a proto se do oken umisťovala světla, aby duchové mrtvých nalezli cestu domů. Nám z tohoto svátku něco zůstalo. Konec října je totiž tradičně spojován s návštěvou hřbitovů a vzpomínáním na mrtvé. Je to dnes takové smutné období ačkoliv tato tradice vůbec smutná nebyla. Naopak. Oslavy byly velmi bujaré. Lidé se převlékali za strašidla, aby odehnali zlé démony. Ti, když spatřili „jiné démony“ měli mít za to, že zde je je již obsazeno a táhli dál. Tento styl oslav je zachován v dnes již komerčním Halloweenu.

S oslavami Samhainu se pojí i jiná naše tradice a to je svatomartinské posvícení. To je ona poslední hostina, kterou lidí měli, jelikož se zimou přišlo šetření potravinami a s ním i hlad, nemoci a smrt. Samozřejmě, že bylo opět nutné toto „obžerství“ oddělit od truchlivého vzpomínání na mrtvé, proto byla patronace svěřena Svatému Martinovi. Tento světec se narodil se v dnešním Maďarsku, tehdejší římské Panonii někdy kolem roku 316 n.l. Mládí však trávil v severní Itálii kde s seznámil s křesťanstvím. Pokračoval v rodinné tradici a stal se vojákem, dokonce důstojníkem. Křesťanská církev ho oslavuje pro jeho skutek, kdy se rozdělil o svůj důstojnický plášť s promrzlým žebrákem během svého nasazení v Galii. Tento čin a pak ještě kácení pohanských posvátných hájů, ničení původních svatyní, likvidace menhirových megalitických řad, urputný boj proti pohanům a i jiným křesťanským směrům mu vyneslo místo až mezi svaté. Tuto činnost však nemohl dělat jako jednotlivec. K tomu již musel mít pomoc státní moci, která v té době byla již pod patronací římského biskupa, dnes papeže. Podle dobových pramenů, však prý žil jako skromný a chudý, jelikož mu imponovali právě poustevníci z Egypta a Sýrie. Toto prý zachovával do posledních dnů, kdy umírá sám zesláblý a nemocný ve svých osmdesáti letech. Na Martina tedy přešla ta veselejší část oslav Samhainu a řada rituálů a zvyků náležejících k tomuto dni. Hospodyně pekly posvícenskou martinskou husu a martinské rohlíky nebo podkovy (zvané martiny) a roháče. Jídla byla podle samhainského zvyku tučná, aby lidé nabrali trochu tukových zásob na zimu. Dříve byla martinská husa také poslední pečení před šestitýdenním adventním postem. Tento den končívala chudým čeledníkům služba, dostávali mzdu a stávali se nezaměstnanými, případně o rok prodlužovali dohodu. Konávaly se dobytčí či výroční trhy. V tento den se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi. Děti i hospodáři čekali na první sníh, neboť podle pranostiky Svatý Martin přijede na bílém koni. Lidé si odpozorovaný klimatický jev spojily se světcem, často zobrazovaným na koni, a tak vznikla tato poetická představa. Mezi další pranostiky, které též předpovídají příchod zimy, patří například: Na svatého Martina, bývá dobrá peřina, Martinův led, bude vodou hned, nebo Na svatého Martina, kouřívá se z komína. Tyto zvyky jsou ale zřejmě výsměchem pohanských bohů tomuto světci, který proti nim a vůbec všemu pohanskému a nekřesťanskému bojoval s fanatickou zavilostí.

Díky tomu, že Církev původní náplň svátku vlastně vykradla a přetvořila ve svůj nově ustanovený Svátek všech svatých, který dnes slavíme jako Dušičky, se původní Samhain jako takový zachoval. Jeho oslava byla samozřejmě ze zcela praktických důvodů přesunuta na počátek listopadu, aby lidé neslavili pohanský Samhain a hlavně, aby tento nově ustanovený svátek, nebyl s tímto „ďábelským“ dnem spojován. Dušičky se tedy u nás slaví od nástupu křesťanství v našich zemích. Památku Bohu věrných zemřelých zavedl koncem 10 století Clunyjský opat Odilo který se takto snažil potlačit přetrvávající pohanské pojetí. Od 12. století se slaví 2 listopadu svátek Dušičky také jako vzpomínka na duše v Očistci. Křesťanství ve svém zvyku přetvářet původní svátky na své, zachovalo zapalování svíček, ovšem většina lidí už neví proč vlastně se svíce zapalují a tak je zapalují na hrobech a ne již v oknech svým domovů.

Je tedy na každém jak tento tak významný den oslaví. Jestli radováním z konce starého roku, přípravou na zimu a bujarou společností přátel, či jen tichou vzpomínkou na mrtvé. Nebo obojím.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek