Vampira zabíjela při Samainu 5/5 (2)

Ačkoliv je Samain jeden z půlících svátků patří mezi svátky důležité nebo dokonce nejdůležitější. Alespoň z duchovního hlediska. Nedávno jsme se v našem článku zabývali historií a současnou podobou tohoto dne. Ovšem dnes si povíme něco, co se může stát, co by mohlo potkat kohokoliv z nás. Samain je totiž počátek i konec všeho. Je to konec ročního cyklu, ale také jeho počátek. Je to den, kdy se máme zamyslet na sebou samotnými a srovnat staré dluhy. Je to den, kdy se stírají hranice mezi světy živých a mrtvých. Je to den, kdy je tedy možné se opět setkat s našimi zemřelými předky, uctít je, odpustit jim a také je požádat o odpuštění. K dnešnímu dni se váže řada legend a pověstí.

Na jeden takový zážitek si vzpomíná i naše čtenářka Jarmila K. která pochází z Prahy.

„S holkama na internátě jsme zkoušely vyvolávat duchy. Dnes vím že to nebyl dobrý nápad, jak jsme si tehdy myslely, jelikož já jsem poslední, kdo je naživu,“ začala své vyprávění paní Jarmila.

„Byly jsme tři kamarádky, studentky a puberťačky. Já, Marcela a Jana. Po revoluci se zkoušelo ledacos, najednou se smělo chodit do kostela, nikdo vás kvůli tomu nekádroval. Marcela přinesla takovou tu desku s písmeny na vyvolávání duchů a že o víkendu se sejdeme u nich na chatě v Žacléři. Je tam zámek a kousek do něj v lese taková věž. Nic tam nebylo, nebo alespoň nevím o ničem. Ale Marcela říkala, že to je strašidelné místo, dokonce že to jsem snad nějaká stará hrobka. Sešly jsme se tam tehdy v noci a bylo právě před Dušičkama. Dnes si přitom vzpomínám na jednu písničku Daniela Landy – Na dušičky. Zpívá se tam: Světy se prolnou na dušičky… No, měly jsme si to tehdy uvědomit.

Rozsvítily jsme si svíce, položily tu desku na zem, udělaly okolo nás kruh křídou. Jana se zeptala s kým chceme mluvit. Že budeme vyvolávat nějaké mrtvé herce, nebo zpěváky. Jenže Marcela řekla, že prý se tady v lesích objevovala nějaká upírka a že je možná pohřbená v téhle věži. Chytly jsme se toho, jelikož to by bylo hodně zajímavé. Já jsem v té době dočetla knížku Zelený děs, kde byla povídka Carmilla. Takže jsem byla také navnaděná.

Začaly jsem obřad. Vyvolávaly jsme ducha upírky. Zní to šíleně a také to šílené bylo. Alespoň jsme si to všechny tři myslely. Napůl jsme nevěřily, že by se nám něco povedlo a holky si z té upírky dělaly docela legraci. Jenže pak to přišlo. Vítr. Silný vítr začal dunět lesem a to dělalo hodně strašidelnou atmosféru. Před tím jsme z toho měly docela legraci, ale teď jsme byly zticha. Najednou Jana začala křičet. Na schodech totiž stála nějaká žena v dlouhých šatech. Měla dlouhé černé vlasy a propalovala nás pohledem. Nic neřekla. Jen se na nás dívala. Pak zvedla ruku a ukázala na Janu a pak na Markétu. Otočila se a byla pryč. Rozplynula se ve vzduchu. Rychle jsme se sbalily a utekly pryč. Jana umřela hned po maturitě. Měla rakovinu. Marcelu za tři roky někdo zabil. Nevím, že by někdo byl za to zavřený. Myslím si, že je ale doopravdy zabila ta přízračná žena. Ani nevím, jestli i mne jednou zabije, nebo ne. Je pravda, že já jediná jsme se jí neposmívala. A to je asi důvod, proč ještě žiju.“

Požádali jsme o doplnění pana Jindřicha, psychotronika a znalce tajemna.

„Samain je den kdy mrtví chodí za živými a naopak. A není radno si v tento den zahrávat se zlými silami, jelikož je to den kdy přichází zima a doba vlády Smrti. A s ní přicházejí démoni. Proto lidé kdysi při Samainu chodili v maskách, aby je odradili. Ty tři dívky se pustily do něčeho, co nemohly zvládnout. Vyvolávat takové bytosti jako démony, nebo upíry patří v tomto „oboru“ k vyššímu levlu. Není to film, ale skutečná sázka o život. Proto to by bylo lepší to nedělat. Ono i vyvolávání duchů jako takových není zrovna bezpečná zábava. Ale o tom jsme již mluvili. Samain je o nás samotných. Proto nechme mrtvé v jejich světě, jelikož dříve či později se k nim stejně připojíme.“ A to můžeme všem slíbit.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek