Summis desiderantes affectibus a Malleus Maleficarum změnilo tvář Evropy 5/5 (2)

Na dnešní den připadá nejen svátek všem Jitkám, je předvečer svátku sv. Mikuláše, což znamená že se ve večerních ulicích objeví sv. Mikuláš se dvěma anděly. Jedním z nebe a druhým z pekla, aby šel obdarovávat děti hodné a poslušné a varovat ty zlobivé. Ovšem na 5. prosínce připadá jedno velice nechvalné výročí, či datum. Dnešního dne roku 1484 byla papežem Inocencem VIII vydána bula Summis desiderantes affectibus která rozpoutala jedno z nejtemnějších období evropských dějin. Svým dosahem zapůsobila na propuknutí honů na čarodějnice v novověké Evropě.

Jejím iniciátorem byl Heinrich Kramer, německý inkvizitor. Ten si stěžoval stěžoval papeži, na liknavý přístup ostatních kněží k problematice čarodějnictví. Ti totiž čarodějnictví většinou považovali za pověru a tak to řešili obvykle kázáním a pokáráním. To se ovšem Kramerovi nelíbilo. Papež Inocenc se ale čarodějnictví obával jakožto nejen nebezpečného konání, ale i reliktu pohanství. Ochotně tedy obdařil Kramera bulou a zároveň žádal dominikána Jakoba Sprengera, aby Kramerovi v jeho práci pomáhal. Bula rozšiřovala jejich inkvizitorské pravomoci.

Kramer byl již dříve známý jako horlivý inkvizitor. Už roku 1482 se stal převorem dominikánského konventu v Schlettstadtu. Jeho prvními obětmi byly dvě ženy v procesu s čarodějnicemi v Ravensburgu, kam jej pozvala městská rada, aby zde konal své dílo. Za svého působení v kostnické diecézi v letech 1481 až 1485 nechal upálit více než 48 lidí, údajných služebníků ďábla. Zaštítěn papežskou bulou se pustil do četných čarodějnických procesů. Brzy však narazil na odhodlání Georga Goslera biskupa v Innsbrucku, který byl jedním z těch rozumně uvažujících církevních činitelů a k řáděním fanatického Kramera neměl pochopení. Vyzval inkvizitora, aby opustil zemi, nebo minimálně jeho diecézi. Heinrich Karmer v reakci na tento incident a následující problémy ze strany řady dalších církevních autorit, vydal ve spolupráci s Jakobem Sprengerem roku 1486 nechvalně známou knihu Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice). Kniha měla veliký ohlas a ačkoliv proti ní vystoupili představitelé Kolínské univerzity, došla mnoha překladů a vydání. Díky tomuto svazku inkvizitoři v Evropě dostali do rukou návod jak odhalit čarodějnice a další satanovy služebníky. Kniha tak přispěla ke katolickému a leckde i protestantskému teroru v období 16 – 18 století v Evropě (poslední případ hromadné vraždy podle této knihy se stal ve Velkých Losinách na území Českého království, kde nechvalně známý nedostudovaný právník a inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu od roku 1678 až do roku 1689 nechal zavraždit 56 lidí, včetně kněze Kryštofa Aloise Lautnera, který se postavil tomuto řádění a nazval jej nesmyslem).

Heinrich Kramer se jakožto autor této knihy vychloubal, že sám odsoudil na dvě stovky čarodějnic a jako kacíře označil i ty, kteří jeho počínání neschvalovali a čarodějnictví bagatelizovali. Roku 1495 byl pozván přednášet do Benátek a až do roku 1500 byl profesorem teologie na dominikánském řádovém studiu v Salzburgu.

Čarodějnické procesy tak jak je známe pocházejí až z období pozdního středověku. Do té doby totiž díky sv. Agobardu a sv. Bonifáci, kteří čarodějnictví považovali za pouhou pověru a iluzi, čarodějnické procesy prakticky neexistovaly. Církev se naopak ujímala těch, kteří byli světskou mocí za čaroděje prohlášeni a pronásledováni. Ukázkový příklad tohoto postoje je to že v 11. století papež Řehoř VII dánskému králi Haraldovi zahájit proces s údajnými čarodějnicemi, které byly obviněny z katastrofálního sucha a moru a to dokonce pod trestem exkomunikace. Situace se změnila až kontaktem s arabským světem po křížových výpravách. Až do této doby trestala církev čarodějnictví pouze církevními tresty jako pokání, či v případě, že nedošlo k nápravě, přicházela ke slovu i exkomunikace. Nadále totiž převládal názor, že čarodějnice neexistují, jak tvrdila řada tehdejších církevních učenců. Přesto ale někteří církevní činitelé začali považovat čarodějnictví za kacířství, jelikož si jej spojovali s původním pohanstvím a tak vyžadovali světské tresty. Nutno podotknout, že Církev nikdy nikoho sama neupálila. Toto zajišťovala světská moc. Roku 1231 kodifikoval římskoněmecký císař Friedrich II. Sicilský ve svém zákoníku zvaném Statuta z Melfi za zločin čarodějnictví trest smrti upálením. Navzdory tomu, se ale stále Církev těchto lidí ujímala jako nespravedlivě stíhaných. Samozřejmě že ne úplně každý kněz či hodnostář to viděl takto. A tak již v době vydání Friedrichova zákoníku inkvizitor Konrád z Marburku soudil své oběti a předával je světské moci k zabíjení. Přesto se stále jednalo ojedinělé případy. Ke skutečně masovému a celoevropskému pronásledování však došlo až na sklonku středověku vydáním Kladiva na čarodějnice.

Rozšíření procesů úzce souviselo s proměnou tehdejší společnosti. Už nebyla kolektivem navzájem na sobě závislých lidí, nýbrž souborem individualit. Osobní úspěch řady z nich byl nevzdělanou populací připisován spojení s pekelnými silami a tak přišla ke slovu závist a z ní vycházející nenávist doprovázené udavačstvím.

Malleus maleficarum mělo velký vliv na obecné vnímání čarodějnictví.

Do procesního práva na místo obžaloby pod vlivem této knihy nastoupilo právě již zmiňované udavačství, klasické vyšetřování a hledání důkazů nahradilo mučení a vynucená přiznání.. Pokud někdo uvízl ve spárech Inkvizice, musela mu být vina prokázána. Opak nepřicházel v úvahu. Ke slovu tak přišly zkoušky jehlou, kdy se bodalo do pih, které byly považovány za ďáblovo znamení. Pokud z nich netekla krev byla daná osoba vinna (je jasné že je tedy skutečně nikdo jehlou nebodal), nebo koupele ve svěcené vodě, což byl velmi často roztok kyseliny. Že došlo k účinkům je snad jasné. Samotný soudní proces tak byl zcela překroucen.

Čarodějnictví se počítalo k mimořádným proviněním; obrana obviněných byla omezená. V lehčích případech jsou jako tresty uváděny mrskání, vypovězení ze země, veřejné církevní pokání, zabavení majetku. Pokud se ale nejednalo o neškodné kouzelnictví a provádění pouťových triků, měl obviněný obvykle smůlu, pokud neměl dost peněz na podplacení soudců.

V době největšího štvaní proti čarodějnicím neušel pronásledování nikdo, na kom oko Inkvizice spočinulo. Nerozhodoval ani věk a ani stav. V Savojsku, Švýcarsku, Tyrolích, Lotrinsku a Skotsku došly hony na čarodějnice takřka obludných rozměrů a dalo se to přirovnat už k pogromům. Udáním Inkvizici se často řešily osobní spory, politické nepřátelství, touha po majetku druhého. Hony na čarodějnice se konaly jak v zemích katolických tak i protestantských. A protestanté bývali ještě fanatičtější. Na katolické straně se proti čarodějnickým procesům vyhraňovali především Jezuité. Na protestantské straně pak proti nim vystupují mj. J. Weyer, Anton Praetorius, B. Bekker, C. Thomasius. Zastávají názor, že Inkvizice a její procesy jsou ďábelského původu, aby došlo k diskreditaci křesťanství. Jezuita Friedrich Spee ironicky prohlásil, že čarodějnické procesy jsou krvavou alchymií, která vyrábí zlato z lidské krve a popela.

Zákoník Carolina z roku 1532 navíc vyřazuje Církev z těchto procesů a celé věci se ujímá již jen světská moc. A tak obvinění ztratili poslední možnost zastání.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek