Pozor na stopaře. Nemusejí být živí 5/5 (4)

O tom, že se na místech neštěstí občas zjevují přízraky se ví už dávno. Západní věda toto sice popírá, ale svědectví našich předků i současníků, kteří se s podobnými jevy setkali, mluví za své. Některé nám škodí, jiné varují, další jsou vůči nám netečné.

Někdy to vypadá, jakoby daný člověk svou smrtí uvízl v časové smyčce a neustále se snažil dokončit to co začal, ale náhlé úmrtí mu v tom zabránilo. Mezi takové patří stopující přízraky. O jednom takovém jsme již takřka všichni slyšeli v písničce Dívka s vlasem medovým do Mirka Hoffmana.

Jeden takový přízrak se objevuje na dálnici D1. Nezřídka se stává, že zde lidé zahlédnou stopaře, který ovšem znenadání zmizí, když mu zastaví. Mnohokrát volají i polici v domnění, že daného člověka někdo mezi tím srazil, nebo dokonce oni sami.

Přízrak, který stopuje a snaží se někam dostat ovšem není jen záležitostí D1. Pan Mirek z Děčína se nám svěřil se svým zážitkem, ze kterého až mrazí.

„Jel jsme večer z práce domů. Vraceli jsme se s kolegou z jednání z Hradce Králové do Děčína. Nechtělo se nám jet přes Prahu po dálnici. Chtěli jsme si udělat v podstatě výlet a také si zkrátit cestu. Okolo Prahy bývají zácpy a to hodně zdržuje. Mezi Mnichovo Hradištěm a Ralskem jsou lesy. Jeli jsme tady pomaleji. Srnky nectí dopravní předpisy a nerozhlédnou se když chtějí přecházet. Bylo okolo desáté večer, když jsme zahlédli kousek za Horní Krupou holku jak stopuje. Kolega se na mne podíval a tak jsme zastavili. Martin, jak se můj kolega jmenoval, vystoupil a otevřel zadní dveře. „Tak pojďte, slečno. S námi zažijete zábavnou jízdu. Ale klid, ve vší počestnosti.“ Slečna, taková pobledlá a trochu vyplašená holka nasedla a že potřebuje do Mimoně. Moc toho nenamluvila, i když se Martin snažil. Bylo mi na ní něco divného. Vypadal zvláštně. Dnes už vím co. Bylo to totiž v listopadu a ona  byla vyletněná jakoby byl červenec. Martin po asi pěti minutách se přestal slečně vnucovat. Asi pochopil, že ve svých takřka čtyřiceti letech nemá u té holčičky šanci.

Ten šok, kdy jsme málem nabourali nastal kousek před Mimoní. Kolega chtěl naší pasažérce říct, že už jsme tady. Otočil se a vyděšeně vykřikl: „Ty vole, Mirku, vona tu není!!“

Že by nám za jízdy vypadla z auta je nesmysl. Mám danou dětskou pojistku a nikdy ji nevypínám, abych ji zase nezapomněl zacvaknout. Přesto jsem to otočil a jeli holku hledat. Jenže nic. Vrátili jsme se zpátky asi dva kilometry a nikde nikdo. Samozřejmě že jsme volali policajty. Na místo dojela hlídka z Mimoně asi po patnácti minutách. Z toho co nám policajti řekli, tak nejsme první kdo tu holku vzal a kdo ji tak záhadně ztratil. Za poslední rok jsme byli třetí.

Po pár dnech, když jsem se z toho vzpamatoval, tak jsem se vyptával po okolí na tu stopařku, ale nic jsem nezjistil. Všichni na mne koukali divně a nikdo nic neřekl. Že nevědí, že nic takového tady není. Ale my jsme ji viděli.

Až po čase mi jeden známý řekl co je ta holka zač. Jméno nevěděl, ale prý tam v těch místech kdysi srazili holku co jela za svým klukem. Akorát že se to stalo před třiceti lety. Ona se pořád snaží dojet do místa, ale nejde jí to.“

My jsme se na tohle zeptali pana Jindřicha. Co se vlastně děje? Proč to tak je.

„Tahle slečna, jako spousta dalších takových mrtvých lidí se snaží dokončit to, co začali. Bylo to pro ně moc důležité. Někdo cestuje za dětmi, někdo za svým milým. Jako tahle slečna. Smrt tu snahu přetrhla, jenže přišla v době, kdy přijít neměla. Abych řekl pravdu, nevím jak těmto lidem pomoci. Oni se zoufale chtějí dostat do místa určení a čas jim nic neříká. Opakovaně se vrací do toho okamžiku kdy proběhly jejich poslední chvíle života. A že mezi tím už uplynuly roky netuší. Nevím jak jim pomoct. Asi nemají čas, aby se dostali tam kam chtějí. Mají chvilku na to, aby se dostali do našeho světa a zkouší to. Jenže čas jim uplyne dříve než to mohou stihnout. Kdybych věděl jak, tak nedělám nic jiného než že objíždím tato místa a vozím tyhle nešťastníky tam, kam chtějí. Pak by asi našli klid a mohli odejít tam, kam již dávno patří.“

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek