Tajemství sluneční soustavy – Tajemný Merkur 5/5 (4)

Věda Záhady Zajímavosti

 

První a také nejmenší planeta naší soustavy se jmenuje Merkur. Pro představu o jeho velikosti je zhruba 1,4krát větší než Měsíc. Rovníkový průměr má dokonce menší než měsíc Jupitera – Ganymed a měsíc Saturna – Titan. Jako planeta byl zkoumán velice málo.

Merkur pozorovali již starověcí astronomové, ale vzhledem k tomu, že měli omezené možnosti, zmapovali jen jeho dráhu na obloze. Díky jeho blízkosti ke Slunci se pozoruje velice špatně a to i v současné době, kdy máme výkonné teleskopy.

Podrobnější znalosti o planetě přinesla až dvojice sond, které byly k Merkuru vyslány. První z nich byla americká sonda Mariner 10. V 70. letech nasnímala přibližně polovinu povrchu. Tehdy vědci poprvé viděli vizuální dvojče našeho Měsíce. Merkur mu je opravdu velmi podobný. Jeho povrch tvoří krátery od dopadů meteoritů a několik kilometrů vysoká zlomová pohoří a táhnoucí se na stakilometrové vzdálenosti. Vlivem neustálých dopadů těles všech velikostí na povrch Merkuru je většina povrchu pokryta regolitem, jako povrch Měsíce.

V roce 2008 dorazila k planetě další sonda MESSENGER, která provedla tři průlety kolem Merkuru a v roce 2011 byla definitivně úspěšně navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Současně je povrch neustále bombardován fotony i slunečním větrem – proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot přes 600 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 430 °C, na odvrácené panuje mráz až −180°C.

Dříve se uvažovalo, že Merkur má vázanou rotaci, tak jako Měsíc. To znamená, že nastavuje Slunci stále stejnou stranu. Jenže podle výzkumů se zjistilo že to tak není.

Merkur oběhne Slunce jednou za 89 dní. Za tu dobu se otočí 3 krát.

O vzniku této planety panují dohady. Podle jedné z teorií vznikla stejně jako ostatní pevné planety zemského typu. Když vzniklo Slunce ze zárodečné mlhoviny existoval kolem něho tzv. akreční disk. Spousta materiálu ze kterého se zformovala celá sluneční soustava. Díky tlaku slunečního větru (světla, nabitých částic, prostě všech druhů záření unikajícího ze Slunce) byly lehčí prvky (vodík, hélium, voda) odfouknuty dále od mateřské hvězdy a tak se v odlehlých končinách solárního systému zformovaly plynní veleobři jako Jupiter a Saturn.

Z těžšího materiálu vznikly zase malé planety jako Merkur, Venuše, Země a Mars.

Merkur je velice zvláštní planeta. Má oproti jiným tělesům neobvykle velkou hustotu dosahující asi 5400 kg/m³ a na jeho velikost silné magnetické pole. Astronomové si toto vysvětlují vysokým obsahem železa a niklu a masivním jádrem, které se nachází pod kůrou. Jako důkaz velkých rozměrů jádra slouží právě přítomnost magnetického pole. Kdyby bylo jádro malé, díky pomalé rotaci by si planeta by nestačila vygenerovat tak silné magnetického pole. Tak vysoký obsah kovů a obrovské kovové jádro u tak malé planety je záhadou, ale existuje několik hypotéz, které se ho snaží vysvětlit.

Geologové odhadují, že jádro planety zabírá okolo 42 % celkového poloměru tělesa, například u Země je to pouze 17%.

Nejvíce uznávaná teorie předpokládá, že Merkur měl původně poměr železa ku křemičitanům stejný jako chondrity, které jsou základní stavební jednotkou většiny těles ve sluneční soustavě a že celá planeta byla přibližně 2,25krát hmotnější než je dnes. V rané době svého vzniku se ale měl Merkur srazit se zárodkem jiné planety, což vedlo k odpaření většiny tehdejší kůry a velké části pláště. Po srážce zůstalo jádro, které se náhle stalo dominantním komponentem celé planety. Existuje i ale ještě jedna teorie, která ovšem není mezi vědci příliš populární, což znamená že na ní něco bude. Tato hypotéza říká, že Merkur je zběhlým měsícem Venuše.

Merkur má takovou zvláštnost. Sonda Messenger zjistila rozdíly v gravitaci na různých místech zkoumané planety. Pravděpodobně se jedná o místa s velkou hustotou materiálu pod povrchem planety. Fungovalo by to tak, že na pár místech by případný návštěvník vážil o pár kilo navíc, aniž by ztloustl.

Další záhadou zůstává chemické složení planety. Vzhledem k blízkému působení Slunce mělo být jiné. Podle údajů rentgenového spektrometru na palubě sondy Messenger je na Merkuru například desetkrát více síry než v zemském plášti, zato poměr draslíku a thoria na jeho povrchu je podobný jako na ostatních terestrických planetách. Ovšem kde se tam ta síra vzala?

Merkur by neměl mít žádnou atmosféru a pokud nějakou, tak by to měly být plyny uniklé ze sluneční korony. Přesto je zdejší atmosféra složená především vodíkem, héliem, kyslíkem, sodíkem, vápníkem, draslíkem a vodní párou. Kde se ale v tak horkém prostředí bere vodní pára je otázka.

V roce 2011 byla spatřena u této planety zvláštní anomálie, kterou někteří výzkumníci považovali za cizí kosmickou loď. Neznámý objekt létal okolo planety, ale nepodařilo se zjistit jeho původ, ani důvod návštěvy těchto končin sluneční soustavy.

(redakce)

foto: Celestia

Ohodnoťte, prosím, tento článek