Průvodce tajemnem po Čechách – Lesy u Kostomlat obchází Temnota II. 5/5 (2)

 

Už v první části tohoto článku jsme mluvili o magickém pozadí Českého Středohoří. Jsou zde místa, kde se jakoby zastavil čas. Pokud sem zabloudí noha turisty či kohokoliv jiného, cítí že je něco jinak. Že překročil bludný kořen a ocitl se v dobách, kdy o osudu člověka rozhodovalo ostří meče, či rychlost vrženého kopí nebo šípu. Jen signál mobilního telefonu vás vyvede z tohoto pocitu a ubezpečí, že jste pořád v současnosti. Ale když i ten signál zmizí…

V předchozím povídání jsme vzpomněli na Jakuba z Vřesovic a hrad Kostomlaty. Nechali jsme vzpomínat trampy na své pocity v okolních lesích a i na to, že právě duch tohoto rytíře a husitského hejtmana jim pomohl. Pan Karásek jeden z našich čtenářů, rovněž tramp kterému říkají Kaktus nám také řekl svůj zážitek. Ovšem tady se dostaneme dál jak k husitskému hejtmanovi. Tady se otvírají brány vedoucí až do hlubin dávnověku kdy do Hercinského lesa jehož je České Středohoří součástí a tak jedním ze zbytků, vstupovali římští obchodníci a průzkumné hlídky legionářů. Do dob, kdy v tomto kraji otěže koní třímali v rukou Keltové, nebo dávní Germáni. Protože nedaleko hory Pařez se nachází hradiště z doby bronzové. A čas od času se zde dějí velice podivné věci.

„Znám ten kraj velmi dobře,“ povídá pan Karádek, „a jeho paměť sahá mnohem hlouběji, než k Vřesovcům, ba i daleko před Neklana a Lučany. Kdo si sem přijde nadýchat vůni podzimních mlh a tlejícího podzimního listí, může zažít podivuhodné věci.
Šel jsem syrovým a mlžným říjnovým ránem po panelové cestě od bývalého muničáku, vidět bylo tak sotva na deset – patnáct metrů. Tu cestu postavili vojáci, ale ona tam bývala už před pár tisíci lety…
Cítil jsem, jak pomalu splývám s lesem a jeho tichem, když jsem zaslechl jemné cinknutí. Z neznámého důvodu mi hned bylo jasné – i když jsem nic neviděl – že je to koňský postroj. Vzápětí jsem zaslechl klapot kopyt a vrzání řemení. Zcela podvědomě jsem ustoupil z cesty. Jezdci? Nikdy jsem je tady neviděl. Už jsem slyšel i dech koní a cítil jejich pot. Dokonce jsem cítil i závan živočišného tepla a zcela svéráznou koňskou vůni. Neviděl jsem nic, ale mohl bych přísahat, že od nich nejsem dál, než nějaké dva metry. Neviděl jsem žádné přízraky ani postavy, přesto kolem mne projeli nejméně tři jezdci, kteří spolu mluvily řečí, která svou melodií nejspíše připomínala bretonštinu. Projeli, zmizeli. Utichnul cinkot jejich zbroje, jen ta vůně se ještě chvíli držela ve vzduchu. Jako sen, který se rozplyne. Ale na sen to bylo až moc konkrétní a bohaté na detaily.
Když jsem druhý den scházel dolů do Kostomlat, vybral jsem si zcela nezvyklý směr a šel jsem lesem. A jako by na připomínku včerejší události jsem přišel na místo, kde déšť podmáčel svah. Ten se zčásti sesunul a objevilo se do té doby zemí ukryté keltské zdivo. Přesně takové, jaké můžete vidět na Závisti a dalších oppidech v naší zemi. Kde že to místo leží? Mám mnoho důvodů považovat se za potomka Keltů a proto se o něm ode mne nikdo nepovolaný nedozví. Ale je tam dodnes. Hlavně asi proto, že jsem ho nikomu neukázal.“

Ovšem Kaktus není jediný člověk, který se zde setkal s podobnými záchvěvy minulosti. I další z trampů, kteří sem často jezdili mají své zážitky. Jedním z nich je i fotoreportér Pallas Pressu.

„Bylo to na jaře. Měl jsem tehdy dovolenou, tak jsem na jedné z tamních trampských osad trávil asi týden. Dole v údolích bylo už opravdu jaro, ale tady mezi kopci si zima ještě držela svou vládu. Půl metru sněhu bylo dost výmluvné gesto, že tady zima ještě chvíli potrvá.

Jednou ráno jsem se probudil nezvykle brzy. Příroda volala a tak jsem vylezl z vyhřátého spacáku. Za oknem srubu bylo kalné mlhavé ráno. Moc se mi tam nechtělo, ale co se dalo dělat. Zašněroval jsem si kanady a vyšel ven. Když jsme se chtěl vrátit, zaslechl jsme z mlhy něco, co tam být nemělo. Flétnu. Ne nějakou sopránku, nebo zobcovku. To byl jiný zvuk. A ta melodie. Poněkud divoký nápěv. Nevím k čemu bych ho přirovnal. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Díval jsem se do mlhy a přemýšlel, kdo v sedm hodin ráno, v mlze, v půl metru rozbředlého, mokrého sněhu je takový magor a hraje tady na flétnu. Nedalo mi to a vyrazil jsem směrem, odkud se nesly tóny onoho nápěvu. Nic. Nikde jsem nikoho neviděl. Jen ta melodie se nesla lesem a vedla mne dál a dál mezi březový porost. Do nosu mne po chvíli udeřila vůně kouře z ohně. Znal jsem to tam a věděl,že tady žádná další osada není. Pak jsme uslyšel hlasy. Někdo něco říkal nesrozumitelným jazykem, ale nikdo okolo nebyl. Došlo mi čeho jsem asi svědkem. Stál jsem u průlomu, nebo jak bych to nazval, do jiného času. Něco podobného popsal Robert Holdstock ve své knize Lavondyss. Snažil jsem se poslouchat a ani nedutat. To, čeho jsem byl svědkem už asi nikdy nezažiju. Pak zafoukal vítr a bylo po všem. Oheň, jeho teplo, kouř… všechno bylo pryč. Jakoby to nikdy nebylo. Ale vím, že se mi to nezdálo.

Až po letech jsem zjistil, že jen kousek od toho místa bylo hradiště. Nic moc se o něm neví. Jen to, že se jedná o osídlení ještě knovízké a snad i štítarské kultury, což by snad měli být již Keltové.“

Podobné jevy se jistě neodehrávají často. Musí k nim být příhodné podmínky a hlavně někdo, kdo by vše viděl a mohl o tom podat zprávu. Nikdo nám asi teď neřekne, zda to byli duchové, kteří si jen připomněli svůj lidský život, nebo lidé zamrzlí někde mezi světy, či, jak už bylo řečeno, se jednalo o okno do okamžiku, který se odehrál v tu chvíli, jen o mínus tři tisíce let zpátky. Takže pokud budete mít to štěstí a něco podobného zažijete, hltejte plnými doušky. Věřte, že to bylo poprvé a zřejmě již naposledy, co jste měli tu mužnost. Ale také doporučujeme zachovat klid a nesnažit se o kontakt. Pokud je to opravdu průchod do jiného času, existuje nebezpečí, že byste se mohli tam i dostat. A dovedete si sami sebe představit v době kdy pravdu a právo měl ten, jehož zbraň byla ostřejší a uměl s ním lépe zacházet?

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek