Tajemství Sluneční soustavy – Zahalená kráska Venuše 5/5 (3)

 

Druhá a jedna z nejzáhadnějších planet sluneční soustavy je planeta Venuše. Je to skoro sestra Země, tedy alespoň co do rozměrů. Ale tady veškerá podobnost končí. Jakoby Venuše byla ta temná hvězda, kterou vzývali okultně naladění nacisté.

Venuše je od Slunce vzdálena 108 milionů kilometrů a oběhne jej za 224, 5 dne. Co je v tomto směru zajímavé, je to, že se Venuše otočí okolo své osy jednou za 243 našich dní a navíc obráceně, takže Slunce by tam vycházelo na západě a zapadalo na východě.

Venuše je třetí nejjasnější objekt sluneční soustavy na naší obloze. Můžeme ji vidět buď ráno, jak Jitřenku, nebo večer, kdy se jí říká Večernice. Dříve si astronomové mysleli, že se jedná o dva objekty. To, že planetu můžeme pozorovat jen z večera či z rána je způsobené tím, že se nachází od nás směrem ke Slunci. Takže, pokud bychom se dívali z povrchu Merkuru, bude patřit mezi noční planety, jelikož se budeme dívat směrem od Slunce.

Díky tomu můžeme vidět u Venuše fáze jako u Měsíce. Akorát, že ji nikdy neuvidíme v úplňku. V tu chvíli je totiž pro nás schovaná za Slunce. A zase ve chvíli, kdy je pro nás vizuálně nejvíce vzdálena od naší hvězdy, je buď v první nebo poslední čtvrti. Pokud máme k dispozici dostatečný dalekohled, můžeme se přesvědčit.

Jméno planety je odvozeno od římské bohyně krásy a lásky – Venuše, což je obdoba řecké Afrodité.

Venuše je zcela zakryta vrstvou husté oblačnosti, která nedovoluje spatřit její povrch. Až do doby, kdy bylo možno zkoumat povrch planety pomocí radaru a sond, se velice spekulovalo o tom, jak t na na Venuši vlastně vypadá. Venuše má nejhustší atmosféru ze všech terestrických planet, která je tvořena převážně oxidem uhličitým. Pro absenci uhlíkového cyklu ve formě navázání do hornin či na biomasu z atmosféry docházelo k jeho enormnímu nárůstu až do současné podoby. Vznikl tak silný skleníkový efekt, který ohřál planetu na 450°C. Venuše vznikla podobně jako ostatní planety sluneční soustavy přibližně před 4,6 či 4,5 miliardami let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety.

Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu zbylým materiálem ze vzniku soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření a přetavování. Je dokonce možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu, jehož tepelná energie společně s teplem uvolněným diferenciací pláště a jádra je dodnes kumulována v nitru planety a umožňuje existenci vulkanismu a tektonických procesů.

Existují teorie, že Venuše, podobně jako Země měla oceány kapalné vody a vypadala úplně jinak. Voda se vlivem narůstající teploty vypařila a následně se pro absenci magnetického pole vodní molekuly střetly s částicemi slunečního větru, což vedlo k jejich rozpadu na kyslík a vodík a k úniku volných částic z atmosféry. V současnosti dosahuje tlak na povrchu Venuše přibližně 92 větší hodnoty tlaku na Zemi. Pro představu by tento tlak rozmačkal i ponorku a je stejný jako v hloubce 1 km pod hladinou moře.

Ačkoliv dříve měli vědci jasno ve všem, dnes si ohledně Venuše již nejsou jisti spoustou věcí.

„Mezi dosud otevřené vědecké záhady patří zjištění, že kůra Venuše je mocnější než za zemská, takže není rozlámaná na desky a terénní útvary jsou relativně nevýrazné. Povrch planety je plochý, nenajdeme tu pohoří vzniklá vrásněním, jen sem tam nějaké sopky. Nejvyšší sopečné pohoří se ovšem tyčí do výšky 11 km nad okolní krajinou. V této výšce bychom naměřili nejnižší teplotu na Venuši – „pouhých 380 °C“. Pohoří nese jméno Maxwell Montes, což je také svého druhu výjimka, neboť povrchovým útvarům na Venuši jsou podle pravidel Mezinárodní astronomické unie přidělována jména významných žen nebo ženských postav z mytologií různých národů. Souvisí to s tím, že v naší kultuře je Venuše považována za symbol ženství či bohyni lásky a krásy. Zajímavostí ovšem je, že například staří Mayové viděli Venuši jako válečníka,“ říká Jan Veselý z pražského planetária.

Na velké části povrchu Venuše se vyskytuje značné množství vulkánů. Dokonce jich je více než na Zemi. Celkově se jich povedlo již objevit přes 1 600, ale toto číslo nemusí být konečné, jelikož závisí na rozlišení snímků povrchu, které mají vědci k dispozici.. Přítomnost většího množství sopek oproti Zemi není způsobena silnějším vulkanismem, ale vyšším stářím kůry a jednotek, které se na kůře nacházejí. Na Zemi je kůra pravidelně znovuvytvářena a pohřbívána vlivem subdukce na hranicích tektonických desek. Vlivem pravidelných změn je střední stáří pozemské kůry pouze okolo 100 milionů let, kdežto na Venuši je kůra stará až okolo 500 milionů let.

Na Venuši je možné rozeznat okolo tisíce impaktních kráterů, které jsou po jejím povrchu distribuovány nahodile. Krátery na Zemi či Měsíci se nacházejí v různém stádiu eroze, což svědčí o jejich různém stáří. Na Měsíci jsou starší krátery zahlazovány novějšími impaktními krátery v okolí a na Zemi je to způsobeno činností vody a větru. Oproti tomu krátery na Venuši jsou v 85 % případů v téměř dokonalém stavu, takže se zdá, že vznikly relativně nedávno. Dobrý stav a poměrně nízký počet kráterů podporují teorii o celkovém překrytí povrchu Venuše novým sopečným materiálem před přibližně 500 miliony lety. Kůra na Zemi je v neustálém pohybu a stále se přetváří, což uvolňuje unikající teplo z pláště. Na Venuši při absenci deskové tektoniky k podobnému procesu nedochází, a tak se předpokládá, že se zde teplo cyklicky uvolňuje masivní vulkanickou aktivitou, vedoucí ke změnám celého povrchu.

Podle dávných legend, které mluví o dobách kdy Synové nebes přišli k dcerám Země, se praví, že na Venuši byl život stejně jako dnes na Zemi. Doposud se ne totiž neví, kde se vzalo tak enormní množství CO2 a tak hustá atmosféra na této planetě. Tato legenda mluví o válkách civilizací, použití ničivých zbraní a kataklyzmatu na Venuši a Marsu, z čehož údajně vnikly právě ty krátery, jelikož podle všeho vznikly v době, kdy už tak nějak vznikat neměly. Krátery na Venuši jsou totiž velké. Malé tělesa se přes hustou atmosféru nedostanou až k povrchu, takže jen ty velká. A tak ty malé krátery mají na průměr asi tři kilometry a ty větší i stovky.

Možná je to jen fantasie našich dávných předků z kolébky civilizace, ale pravda je jedna věc. Pokud na Venuši byly lesy a ty náhle shořely díky třeba vulkanické činnosti, tak přesně takto se mohl objevit CO2 v ta velkém množství v atmosféře Venuše. Stejně tak třeba nejasnosti okolo magnetického pole, které mělo být zničeno pomocí zbraní. V současnosti není zcela známo, proč nemá Venuše dvojpólové magnetické pole generované jádrem planety. Na rozdíl od Země není magnetické pole Venuše indukované v jádře planety, ale v atmosféře při reakci ionosféry s částicemi slunečního větru.

Rovněž je veliká záhada Venušina podivná rotace. Někteří badatelé opět zacházejí do legend a přisuzují Venuši měsíc, stejně jako máme my. Tím satelitem měl být Merkur, kterého neznámá katastrofa vystřelila na svou vlastní oběžnou dráhu.

(redakce)

foto: NASA

Ohodnoťte, prosím, tento článek