Velikonoční zvyky za hranicemi a za mořem. V Polsku se polévají vodou a šlehají vrbovými větvičkami, na Filipínách přibíjejí na kříže 3/5 (4)

Kultura Zajímavosti Ze světa

Velikonoční svátky se slaví po celém světě a odráží místní kulturní zvyklosti, či sílu křesťanského cítění obyvatel. Pojděme se tedy podívat jak se kde slaví tyto svátky.

Asi nejpodobnější oslavy jako u nás jsou v Polsku. Na Velikonoční pondělí chlapci mrskají děvčata vrbovou větvičkou a také je polévají vodou a voňavkou. Stejně jako u nás to odráží slovanský magický rituál na zvýšení plodnosti. Děvče, které prošlo tímto rituálem se má prý do roka vdát a počít potomka. Vzhledem k tomu, že Poláci jsou stále silně věřící lidé, tak až 90 % obyvatel si nechává své sváteční pokrmy na Bílou neděli posvětit. Po pátečním půstu na Bílou sobotu naloží do košíku klobásy a šunku, také chléb, sůl a hlavně křen. Ten symbolizuje nejen zdraví, ale také utrpení, na památku Ježíše Krista. A vajíčka. V kostele pak kněz vše posvětí. V některých oblastech Polska se též vytváří slaměná figura která se pak pálí. Má představovat Jidáše a je pálen za svou zradu Ježíše.

Voňavka a voda se stejně jako v Polsku používá i v Madarsku. Zde za polití vodou dívky dávají vajíčko, stejně jako u nás po vyšupání. I zde je vidět symbolika oplodnění, pocházející z pohanské rituální magie.

Zajímavě slaví velikonoce ve Skandinávii. Zde se projevuje zase jiný zvyk. Na jaře se totiž scházel u Vikingů thing, což byl vlastně parlament. Však také základ parlamentní demokracie je právě od Germánů. Tam se v ten čas řešily spory mezi klany a i vraždy. Například v Norsku o velikonocích kromě malováni vajíček, je v oblibě řešení různých vražd. Hlavně těch domnělých v knihách a ve filmech. Proto místo pohádek Norové sledují kriminálky a detektivky.

Pravoslavné velikonoce se často slaví v jinou dobu než v západní církvi. Důvodem je pravidlo nicejského koncilu ze 4. století, podle kterého se Kristovo vzkříšení smí slavit až po židovském svátku Pesach. Římskokatolická církev toto pravidlo od 17. století nedodržuje.

Před samotnými Velikonocemi je doba velkopostní, během níž se mají věřící připravit na slavnost vzkříšení Krista modlitbou, postem a přijetím svátostí.

Velký čtyřicetidenní půst (podle půstu který držel Ježíš na poušti) začíná už v pondělí po Syropustní neděli a předchází mu postupná příprava. Postupně se omezují masité pokrmy, pak i mléko a vejce.

Velkopostní doba má šest nedělí. První neděle velkého postu se nazývá Vítězství pravoslaví, protože se během ní koná oslava pravoslaví. Třetí neděle velkého postu je Neděle uctívání sv. kříže, kdy se uctívá svatý kříž jako znamení Kristova vítězství nad smrtí.

Šestá neděle se nazývá Květnou nedělí a během ní se světí kvetoucí ratolesti na památku vjezdu Ježíše do Jeruzaléma před jeho utrpením, neboť při tom ho vítaly velké zástupy lidí kvetoucími ratolestmi. Věřící během celé bohoslužby drží v rukou posvěcené ratolesti, čímž ukazují, že se také setkávají s Kristem jako s Vládcem a Spasitelem.

Například v pravoslavném Rusku se Velikonoce slaví celý týden, který končí dnem nejslavnějším – Velikonoční nedělí. Po celý tento týden může prý kdokoliv přijít do kostela a vlastnoručně zazvonit na kostelní zvon – na oslavu Kristova zmrtvýchvstání. Na Bílou sobotu probíhají bohoslužby, při nichž se světí vejce a další potraviny, jež se později stanou součástí velikonoční hostiny. Přátelé a příbuzní se během tohoto týdne navštěvují a obdarovávají se velikonočními dárky. Velikonoce si nelze představit bez pečiva, jež se nazývá kulič. Je to jakási obdoba našeho mazance, i když zevnějškem se mu nepodobá.

Ale podívejme se i do na západ. V Německu třeba podle staré tradice děti v pondělí ráno hledají v trávě velikonoční vejce, která tam zanechává velikonoční zajíček. Velikonoční zajíček, Osterhase, je původně symbol rozmnožování a plodnosti, ale dnes je obrazem Krista, který ve smrti přinášel život a zmrtvýchvstáním znovuzrození.

Pokud se podíváme za oceán. Například v Mexiku bychom velikonoce nepoznali. Mexické velikonoce jsou směsicí křesťanských a původních rituálů. Ačkoliv jsou Mexičané silně nábožensky založení lidé (pokud si odmyslíme drogové kartely a dennodenní vraždění lidí jejich členy) tak jejich velikonoce jsou jiné než naše.

Oslavy se často liší město od města či provincie od provincie. Mají ale společné prvky a téměř všude se jsou doprovázené velikým procesím a pouličními oslavami. Každý den ve velikonočním týdnu připomíná velkou merendu. Na Popeleční středu se Mexičané straní masa. Tradičním pokrmem je tzv. „capirotada“. Jedná se o jídlo z banánů, rozinek, másla, a dalších typicky. mexických přísad.

Na Zelený čtvrtek Mexičané zdobí domy a ulice, ve svých domech instalují oltáře s Pannou Marií, které ozdobí květinami a svícemi.

Vyvrcholením svátku je Velký pátek, kdy byl Kristus ukřižován. V tento se v Mexiku pořádají procesí imitující křížovou cestu s Kristem, zloději a jejich nemilosrdnými strážci. Procesí doputuje až na dané vyvýšené místo v okolí, kde jsou nakonec za velkého povyku Kristus a zloději ukřižováni. Celá oslava je završena velikým karnevalem.

V USA jsou velikonoce spíše poklidné rodinné svátky, ačkoliv je rozdíl mezi oslavou křesťanskou či jen tak občanskou. I Američané zdobí své domy, stejně jako Mexičané, ale nepořádají ony merendy. Jejich oslavy se spíše podobají těm německým s velikonočním zajíčkem. Je tu ale rozdíl. Američané nemají volné velikonoční pondělí a tak vrcholem svátku je neděle. Pro americké věřící jsou svátky samozřejmě symbolem ukřižování Krista a jeho zmrtvýchvstání. Od Popeleční středy se konají v kostelích mše a lidé se chystají na neděli. Pokud si dají předsevzetí, musejí je vydržet alespoň 40 dní. Svátky končí pak v neděli, kdy jde rodina společně do kostela a poté na slavnostní oběd.

Asi nejbizarnější oslavy velikonoc probíhají na Filipínách, kde vše berou opravdu a takřka doslova s asijskou důkladností. Filipíny byly po více než 300 let španělskou kolonií a od konce 19. stletí po konec II. světové války kolonií USA. Oba vlivy se zde projevily ale ten španělský katolický více.

Místní mladí muži na sobě zkoušejí Ježíšovo utrpení. Bičují se do krve a také se nechávají na chvíli přibíjet na kříž, aby dokázali svou statečnost a oddanost Kristu, tím, že na sebe vezmou stejné utrpení.

Ačkoliv římskokatolická církev tento zvyk odsoudila, místní na názor kněží a Vatikánu neberou příliš zřetel a pokračují v něm.

Ale místní neprovozují jen takovéto krvavé rituály. Během pašijového týdne se koná festival Moriones, při kterém muži mají na obličejích dřevěné masky symbolizující přísné tváře římských vojáků. Pak mezi sebou hledají centuriona Longina.

(redakce)

Foto: Miroslav Neumaier – Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek