Rudohnědé Německo určuje co je demokracie? 1. část 5/5 (2)

Německo, náš veliký vzor demokracie a tolerance. Pro některé české politiky to byl takový vzor, že podporovali nejen naši omluvu za poválečný odsun sudetských Němců, ale celkově servilní chování české politické reprezentace k Berlínu a přezíravý postoj Berlína vůči Praze.

Dokonce někteří naši zašli tak daleko, že veřejně prohlašovali svůj sen o likvidaci Českého národního státu a připojení našeho území k Německu. K čemu by to vedlo si jistě dovedeme představit. Z jakých politických vod tito lidé rekrutují si jistě dovede čtenář představit sám.

„Čistě teoreticky bychom mohli být jednou ze spolkových zemí, protože naše ekonomika je navázána na ekonomiku Spolkové republiky a myslím, že tomu také vděčíme za celkem velmi úspěšný hospodářský rozvoj,“ prohlásil někdejší ministr kultury České republiky Daniel Herman. A nebyl sám.

Ale je Německo opravdu tím vzorem? Němci nás s oblibou nazývají postkomunistickým státem. A přitom bychom my mohli klidně nazývat Německo pronacistickým. A měli bychom k tomu hodně důvodů.

Můžeme se dohadovat, kdy Německo zažilo skutečnou demokracii. Za císaře Viléma? Nebo těsně po první světové válce? No, to byla asi poslední příležitost, jelikož duch marxismu se plížil Evropou a bral na sebe šaty různých barev. V Rusku rudé a v Německu hnědé. A tak poslední demokratický počin, který asi Německo zažilo, byly vítězné volby, ve kterých vyhrála NSDAP a nastolila svůj národní socialismus. Ano, socialismus.

Evropou se přehnala válka a tu Německo opět vojensky prohrálo. Jenže…

V roce 1949 rozhodnutím Ústavního soudu NSR bylo řečeno, že NSR (Západní Německo) je stále Deutsche Reich a že bude dále uplatňovat starou německou politiku. Bylo to docela odvážné tvrzení, když válečný stav se Spojenci byl ukončen až na počátku 50. let. Ale jak západní mocnosti nereagovaly na porušení Versailleských smluv Adolfem Hitlerem, tak po druhé světové válce vyčerpané západní mocnosti zase mlčely. Vždyť přeci Německu vnutily denacifikaci a demilitarizaci. Tak to přeci stačí. Jenže ani jedno nestačilo.

Denacifikace Německa byla velice zajímavý proces. Hlavně pro oko, ale ne pro efekt. A tak nacistické struktury mohly dále pokračovat ve své činnosti přeměny Evropy na německé hřiště. Jen, když se to nepovedlo vojensky, tak to půjde jinak. Denacifikací byly odstraněny politické špičky NSDAP, strana jako taková byla zakázána, byly zakázány její struktury jako SA, SS a další na SS navázané organizace. Byl rozpuštěn wehrmacht (jen aby byl za pár let zase obnoven). Z ministerstev a významných úřadů zmizeli vládní a straničtí činitelé. Ale ti úředníci, ti kteří fakticky vytvářeli politiku, směrnice, nařízení, které znamenaly ty hrůzy co Evropa zažívala a které ti vysocí činitelé jen podepisovali, tak ti zůstali na svých místech. A tak na soudech zůstali soudci kteří soudili pod taktovkou hákového kříže, v policii, která byla de facto přímou součástí SS, byli ti samí vyšetřovatelé a tak podobně. Ještě v roce 1957 tvořili nacisté až 77% vedoucích pracovníků na západoněmeckém ministerstvu spravedlnosti. Západoněmecké ministerstvo zahraničí pomáhalo nacistům na útěku a podle poslance SPD Fritze Erlera neexistuje jiné spolkové ministerstvo, které by zachovávalo větší kontinuitu s nacistickou minulostí.

Spolkový kancléř Kurt Georg Kiesinger byl před rokem 1945 členem NSDAP, stejně jako prezident Walter Scheel. Nacistickou minulost mělo celkem pětadvacet západoněmeckých ministrů. Nacistickou minulost měli také někteří rakouští ministři. Rakouský prezident a generální tajemník OSN Kurt Waldheim byl podle rakouského magazínu Profil za války členem štábu, který organizoval deportace řeckých Židů do nacistických vyhlazovacích táborů. Spolkový kancléř Konrad Adenauer měl za svého hlavního poradce a spolupracovníka nacistu Hanse Globkeho, který se jako právník na ministerstvu vnitra podílel na tvorbě protižidovských norimberských zákonů. Globke umožnil mnoha bývalým nacistům práci v západoněmecké zpravodajské službě BND. Tito lidé určovali a jejich potomci dále určují jak se vyvíjelo a vyvíjí Německo doposud.

Evropská unie je rovněž německé dítko. Je to vlastně to, co chtěl Adolf Hitler. Nebo spíše ti, kdo stáli za ním jako šedé eminence. A těchto lidí a uskupení se denacifikace nijak nedotkla. A tak se nemůžeme divit, že se nikdo neptal na to, kde se vzaly obrovské peníze na vytvoření Společenství uhlí a oceli a proč prvním předsedou orgánu, kterému dnes říkáme Evropská komise byl Walter Hallstein. Peníze na vznik základu Společenství uhlí a oceli, následně EHS a později EU jsou peníze vyvedené z firem které vznikly rozdělením koncernu IG Farben. Kdyby se někdo zajímal, tak ty obrovské prostředky byly vydělány za druhé světové války v koncentračních táborech Osvětim, Birkenau a dalších továrnách na smrt. Jsou to prostředky které vyinkasovala tato společnost na otrocké práci lidí, kteří zde nakonec zahynuli. Ano, Evropská unie stojí na krvi a nesmírném utrpení. A její první předseda byl nacistický důstojník a právník. Tento člověk byl také ministrem zahraničí Německé spolkové republiky a stavěl se velice nepřátelsky ke státům východní Evropy, které se z Německého vlivu vymanily. Byl mimochodem i prezidentem organizace Evropské hnutí, které usiluje o připojení evropských států k Německu (to je přesně ten model unie, který byl v plánu po německém vítězství nad SSSR a západními Spojenci). Po roce 1990 byla pobočka této organizace otevřena i v Čechách a jejími členy se stali i někteří naši politici.

Poválečné údajně demokratické Německo s nacistickým správním aparátem začalo zase určovat, co a jak v Evropě bude.

Další zajímavý člověk, který určoval běh německé ekonomiky byl Walter Funk. Přestože neměl údajně v oblibě marxismus, tak v roce 1931 vstoupil do nejradikálnější marxistické strany v Německu do NSDAP. Díky dobrému vztahu s průmyslníky se postupem času stal ekonomickým poradcem Adolfa Hitlera. Poté, co se NSDAP chopila moci, byl Funk jmenován tiskovým šéfem říšské vlády. V roce 1938 se stal říšským ministrem hospodářství O rok později byl jmenován prezidentem říšské banky a během svého úřadu vymyslel jednotnou evropskou měnu. Vzhledem k tomu, že byl opravdu moc na očích, tak jej postihl Norimberský proces a Funk byl odsouzen na doživotí. Po několika letech jej však německá justice propustila na svobodu a Funk dožil v Düsseldorfu.

V nacistických rodinách dospívají během 60.let děti, které jsou ovlivněny výchovou a přesvědčením o své nadřazenosti a úkolem vést Evropu, zvláště když to jejich rodiče tak zpackali. Je jím jasné, že nacionální socialismus je mrtvá věc a kdo by ho snad chtěl nastolit v době provázání ekonomik jednotlivých států je utopistický hlupák. Jenže vůdčí žezlo likvidace demokracie je nutné vzít do rukou a nastolit vládu nad celým světem.

O rozrůstání neomarxismu a obnově a zaměření wehrmachtu si povíme příště.

(redakce)

foto: archiv

Ohodnoťte, prosím, tento článek