Deprese není depka. Deprese je onemocnění které i zabíjí. Pozor tedy na to, jak přistupujeme k lidem s depresí 5/5 (3)

Deprese. Asi každý o ní slyšel, ale málokdo si dovede představit, co to je. Kromě těch, kteří tímto duševním onemocněním trpí. A že opravdu trpí tak na to můžeme vzít jed.

Odpověď na otázku jaké jsou příčiny tohoto onemocnění hledá mnoho vědeckých týmů na celém světě. Zatím ale nikdo pořádně neví, jak tento stav mysli vlastně vzniká. Víme už, že se na depresi podílí řada věcí. Nejdůležitější z nich jsou vrozené dispozice, to, jak se k nám chovalo naše okolí a rodiče v dětství, stres, psychologické faktory a současná rodinná pracovní situace. Vše souvisí se vším, a pokud někdo trpěl depresemi už jako dítě, byl svým okolím obvykle odstaven na vedlejší kolej, což danému jedinci rozhodně neprospělo.

K rozvoji deprese může vést i řada tělesných onemocnění, což platí zejména pro starší populaci.

Bohužel, i když počet případů tohoto onemocnění stoupá, řada lidí o něm nemluví. Duševní onemocnění je stále stigmatizováno a málokdo chce mít nálepku blázna, který se musí léčit na psychiatrii. V očích své rodiny, přátel a kolegů jeho vážnost klesá a někdy přechází až k opovržení a to jen díky neznalosti a nepochopení. Člověk trpící depresí ale není blázen, ani osoba, která by měla být na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny. Není nebezpečná pro své okolí.

Kdo opravdovou depresi nikdy nezažil nedovede si ani představit co to je. Deprese patří mezi nejbolestivější onemocnění které jsou. A na tuto bolest žádný brufen nezabírá. Problém je však právě v tom, že si depresi nedokážeme představit. Nechme promluvit několik lidí, kteří bohužel vědí.

Pan Petr B. nám napsal:

„Já trpím depresemi už od dětství. Toto onemocnění vás může vyřadit ze života. Okolí vás vnímá jako někoho divného, neví jak se k vám má chovat. Obvykle to skončí u opovržení a nenávisti. Díky depresivním stavům jsem byl terčem šikany, jelikož mým spolužákům se líbilo, když mi mohli ubližovat. Pokud byste v takové situaci byli, zcela logicky pochopíte, že období naprosté beznaděje jsou vlastně realita života a chvíle, kdy jste „normální“ je jen váš sebeklam. Jakmile začnete o svém problému mluvit, okolí vás buď dehonestuje, zesměšňuje, ignoruje, nebo otevřeně odsuzuje. Když jsem se zmínil doma, tak rodiče na to reagovali jen tím, že mi naložili práci a občas i tu facku. Brzy pochopíte, že z toho není cesty ven, jste v tom sami. S holýma rukama proti všem a všemu. Tak jsem jednoho dne v tichosti spolykal prášky na spaní a doufal, že se už nikdy nevzbudím. Skončil jsem na psychiatrické léčebně, kde mi dávali najevo svým přístupem, že jsem vlastně udělal dobře, jelikož mne nikdo nechce a nepotřebuje. Dnes již o svých problémech raději nemluvím. Kdyby se to na mne provalilo, tak přijdu o zaměstnání, dostanu nálepku psychopata a to by byl postě konec.“

Paní Jana Š.

„Můj bratr trpěl depresemi. Naši to nechápali a už jako malému to dávali pěkně najevo. Stejně tak učitelky ve škole. Pro ně byl jen problémový lepml, který si nezasluhuje žádné ohledy. Když dospěl, tak hledal odpovědi ve víře, ale ani tam nic nenašel. Podle faráře byla deprese jen projev lenosti a ta je přeci smrtelný hřích. V Bohu tedy bratr pomoc nenašel. Nakonec začal být přesvědčen o tom, že mu tuto nemoc Bůh nadělil proto, že jej vlastně nenávidí a tak ztratil veškerou naději a vůli k životu. Medikace určená lékařem nepřinesla žádný efekt.

Je zajímavé, že v době záchvatů deprese bratr psal. Psal básně, které ale byly výjevy z pekla. Byly odrazem jeho duše plné smutku a beznaděje. Jediné co si přál bylo umřít. Věděl, že po smrti přijde do pekla, jelikož Bůh ho prý zatratil už při narození. Přání se mu nakonec splnilo. Když měl jeden opravdu silný záchvat, jeho žena odešla na nějaký večírek s přáteli. Do dnes jsem přesvědčená, že mého bratra s jedním z nich podváděla. Prostě nechala svého muže ve chvíli, kdy ji nejvíc potřeboval samotného. Zabil se a ona s tím podle mne počítala.“

Nepochopení je jedna z věcí, se kterou se tito lidé setkávají. Je to pochopitelné, jelikož duševní bolest se špatně definuje. Lidé také často považují depresi jen za špatnou náladu. Ovšem deprese není depka, kterou zná asi každý. Není to o tom, že máme blbou náladu protože nám přítelkyně odmítla sex, nebo nás zkritizoval šéf. Deprese je něco daleko horšího. Vzpomínáte si na to, jak to bolelo, když jste si natloukli koleno? A teď si představte, že vám to koleno někdo pomalu drtí v lisu. Díky tomu že si duševní bolest málokdo dovede představit, tak právě proto dochází k nepochopení.

Co dělat, když toto onemocnění se projeví u někoho z našich blízkých? Je to těžké. Pkud takového člověka milujete, tak v případě ataku deprese jej prostě obejměte a řekněte mu, že jste tu pro něj. Člověk v depresi zažívá pocity absolutní beznaděje. Dívá se do černého tunelu kde už nic není. Ten člověk ví, že jej nečeká v životě již nic krásného (i když to třeba tak není). Nic jej v danou chvíli netěší, jelikož nic nemá smysl a budoucnost. Proto se stává, že člověk depresi si sáhne na život. Není to ale proto, že by prostě nevěděl co by, nebo že se nudí. Pokud nám něco působí bolest, také od toho prostě utečeme. Těmto lidem působí bolest život. A často i my. Člověk v depresi prostě často nevidí jinou možnost.

Pokud náš partner trpí atakem deprese, není možné jej do něčeho nutit. Takový člověk totiž není schopen nějaké smysluplné činnosti. Můžeme navrhnout jít třeba na procházku, ale nutit někoho takového do práce s tím, že pak ho „blbá nálada“ přejde, je stejěn smysluplné jako nutit někoho se zlámanýma nohama stát a chodit, jelikož pak ty nohy zase začnou fungovat.

Je pár věcí kterých se musíme za každou cenu vyvarovat. Tedy jen v tom případě, že dotyčného opravdu milujeme a nechceme mu naopak přitížit nebo jej dokonce nasměrovat k tomu, aby svůj život ukončil.

Nebagatelizujme jeho pocity.

Nemáme opravdu ani vzdálenou představu, co takový člověk zažívá. Pokud mu říkáme, že se má vzmužit, nebo že je baba, či zbabělec, docílíme přesně pravého opaku. Člověk v depresi není schopen se vzmužit. Své pocity a stav své mysli neovládá a ani není schopen s tím v danou chvíli něco udělat. Nefungují ani žádné bylinné čaje a už vůbec ne alkohol. Ten naopak vše umocňuje a je schopen vypnout poslední bariéry, které nemocného člověka drží při životě.

Nevyčítejme.

Pokud zahrneme člověka v depresi výčitkami, že je k ničemu, že si vše jen namlouvá, že v Somálsku jsou na tm lidé daleko hůř a tak podobně vlastně mu sdělujeme, že je nám na obtíž a že by to už konečně měl opravdu ukončit. Je to to samé, jako bychom mu dali do ruky usoukanou oprátku a s tím, že tamhle je nejlepší větev.

Neopouštějme jej.

Člověk v depresi není pánem svých myšlenek. Asi jedna z nejhorších věcí, kterou svému milovanému člověku můžeme v danou chvíli udělat je s ním v tu chvíli přerušit komunikaci, jít na večírek s kamarádkami, naštvat se na něj kvůli nějaké malichernosti, která se nám nějak jeví. Toto jednání již řadě případech vedlo k úmrtí daného člověka. Deprese totiž často zabíjí. Pokud toto uděláme, měli bychom sami zapřemýšlet, jak moc nám vlastně na daném člověku záleží.

„Přístup k lidem v depresi se za poslední roky velice změnil. Dříve se toto onemocnění neuznávalo, bylo považováno za projev slabosti, lenosti a v partnerských vztazích bylo často důvodem k rozchodu. Asi to nejhorší co se těmto lidem dělo, byl vztek vůči nim, že mají problém. Vzpomínám si na jeden případ člověka, který se pokusil o sebevraždu skokem z mostu. V činu mu zabránila policie. První co se stalo, když jej z daného místa stáhli, tak že dostal ránu pěstí. Přivolaná zdravotnická pomoc mu zase dala najevo, že kvůli takovému magorovi teď nejsou tam, kde je je třeba potřeba. Jak jinak byste ještě přesvědčivěji chtěli onomu nebožákovi říct že měl prostě skočit a neotravovat.

Jenže pokud člověk s depresemi mluví o sebevraždě, je to poslední zoufalé volání o pomoc. Pokud nad tím mávneme rukou, říkáme ať to klidně udělá, jelikož nám na tom nesejde. Žádný člověk nechce zemřít, ale často prostě nevidí jinou možnost. Je okolnostmi donucen k takovému kroku. A rozhodně to není projev slabosti. K tomu, aby si někdo sáhnul na život je potřeba hodně odvahy. Lidé s depresemi nejsou žádní slaboši, i když se nám tak mohou jevit. Celý život nesou břemeno, o kterém si ani nedovedeme představit jak je těžké. A že pod ním někdo padne? Kristus nesl kříž a cestou jej ponižovali a bili. I on pod ním jednou padl a jediný kdo mu pomohl byl Šimon z Kyrény. Představte si, že člověk s depresí je ve velmi podobné situaci. Nese kříž o němž nemáme ani potuchy a my mu hážeme klacky pod nohy, urážíme jej a slovně bičujeme. A on stejně jde. Tito lidé nejsou slaboši. Jsou silnější než si myslíme,“ říká na závěr psycholožka Danuše Grunertová.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek