Armádu u nás lidé vnímají rozporuplně. Pro některé jsou naši vojáci jen tlupa vrahů, kteří si jedou na mise nahrabat peníze vražděním nebohých civilistů, pro jiné jsou to lidé kteří jsou absolutně nepotřební. A pak se ale najdou i ti, kteří je obdivují.
Samozřejmě že vše je úplně jinak. A tak si pojďme o armádě a vojácích popovídat s majorem v.v. Ing. Miroslavem Staškem
Moje vojenská kariéra byla různorodá a na etapy. Nejprve jsem nastoupil klasicky vojenskou základní službu jako každý kluk v té době. Nastoupil jsem k průzkumným jednotkám do Kroměříže, což byla i škola pro důstojníky v záloze. Ten první rok byl normální výcvik, včetně seskoků padákem, ale druhý rok jsem už zůstal v oné škole jako výkonný praporčík, jelikož jsem byl vybrán tehdejším velitelem do této funkce. Po ukončení základní vojenské služby jsem se ale vrátil normálně do civilu a žil civilním životem. Po pěti letech jsem šel na vojenské cvičení, jako se tenkrát chodilo. Jenže jsem nebyl poslán k zpět k mé vojenské odbornosti, ale objevil jsem se ve složkách civilní obrany. Během tohoto cvičení jsem se dostal ke štábu civilní obrany Severomoravského kraje, kde mi byla nabídnuta pozice na stálo. Zvažoval jsem tuto možnost a co bylo asi rozhodující, byl fakt, že mi armáda nabídla možnost vysokoškolského vzdělání jako součást nástupu. Tak jsem nakonec přikývl a v roce 1986 jsem se stal vojákem z povolání. Ve složkách civilní obrany jsem sloužil až do jejího zrušení.
Co bylo pak? Nabídla vám armáda jiné místo, nebo jste šel do civilu?
V rámci své vojenské služby jsem vystudoval vysokou školu v Liptovském Mikuláši se zaměření na elektrotechniku a telekomunikace a nakonec jsem byl u štábu civilní obrany jako spojovací náčelník. Bohužel v první polovině devadesátých let se v armádě děly velice divné věci. Nikdo pořádně nevěděl, jakým směrem se armáda bude vyvíjet. Armáda byla státem opomíjena, a díky tomu sama nevěděla, kam vlastně patří. I její ministr Baudyš tomu sám napomáhal. Armáda mi tedy nic nenabídla a tak když jsem dostal možnost se uplatnit v civilu, tak jsem toho využil a z armády odešel. A to bylo velice rychlé.
Jaké to je rovnýma nohama skočit z vojenského života do civilu? Přeci jen armáda je nějaký řád, jistoty a najednou je to všechno pryč ze dne na den. Ne každý voják, který takto odejde, má tu možnost, že po něm někdo hned sáhne, jako tomu bylo u vás. Klasická ukázka je u vojáků, kteří se vracejí z vojenských misí a víme, že se k nim stát a potažmo společnost často chová velice macešsky.
Musím říct, že z počátku jsem já sám velice váhal, jelikož jsem tu svou další kariéru chtěl spojit s armádou. Přeci jen armáda člověka nějak připraví pro život. Myslím si, že po mladého muže to je dobrá zkušenost, člověk se naučí odpovědnosti, pořádku, je mu vštípen řád, naučí se komunikaci. Já sám jsem nechtěl z armády odejít, ale díky jejímu neutěšenému tehdejšímu stavu vlastně ani jiná možnost nebyla. Nikdo ani nevěděl, co s armádou bude. Já jsem tehdy dostal nabídky z civilního sektoru. Víte, voják se nebojí nových výzev a armáda vám dá velice dobrý základ k uplatnění i mimo její řady a to co vás vojáci naučí rozhodně využijete.
Nebyly vám vojenské vlastnosti na obtíž? Mám na mysli reakce okolí. Oni lidé v civilu často velice neradi vidí někoho, kdo dodržuje řád, je čestný, plní sliby, jelikož oni to velice často nedělají a takový člověk je jejich špatné svědomí.
No, já jsem hledal své další uplatnění ve složkách, které mají návaznost na armádu. Není tajemství, že jsem svůj další profesní živost spojil s bezpečnostními agenturami, kde byla vysoká poptávka po lidech s vojenskou či policejní minulostí. I v těchto službách je potřeba dodržovat pravidla, ctít řád, zákony a mít zodpovědnost. Znám řadu bývalých vojáků, kteří když odešli z armády, tak nalezli útočiště právě v takovýchto složkách, jelikož ačkoliv se jedná o komerční sféru, tak má takový polo armádní charakter. Ovšem ne každý měl takové štěstí.
Bohužel je pravda, že vztah společnosti k vojákům je velice zvláštní a i vztah státu k vysloužilým vojákům nebyl ideální. Ale to se snad již trochu změnilo a vidíme to i dnes, když se vojáci vracejí z misí a nedej bože, když se jim stane nějaká újma na zdraví, tak ten stát již daleko lépe reaguje a je schopen se o ně postarat. A to není jen o tom, že je ocení, ale existují již i služby které umožňují těm vojákům pobývat v armádních ozdravných zařízeních a existuje i finanční zajištění těchto lidí. Ta situace se tedy hodně zlepšila.
No, stát možná, ale společnost se na naše vojáky často dívá velice zle. Lidé často nechápou rozdíl mezi profesionálním vojákem ve službě vlasti a žoldákem který bojuje za peníze pro kohokoliv. Ačkoliv jsou to lidé, kteří jsou ochotni položit svůj život za to, aby se jiní mohli cítit bezpečně, tak řada lidí jim nadává do vrahů a žoldáků. Vzpomeňme si na reakce lidí na smrt našich vojáků v Afghánistánu, které velice zacházely za hranu nejen slušného chování, ale i zákona. A o i přestože voják má i jistý morální kredit. Kdo jiný je dnes ochoten položit život za jiného, že voják, hasič, policista? Ale to všechno jsou de facto vojenské osoby.
Já se nebudu zmiňovat o internetových diskusích a komentářích. To je žumpa. Vždycky se najde skupina lidí, která tuto žumpu napájí a doplňuje. Ale to je u jakéhokoliv tématu. Tito lidé si myslí, že jim anonymita umožňuje kydat hnůj na každého. Toto smýšlení o armádě pravděpodobně pochází z historie. Lidé často myslí, že naše armáda nikdy nikde nebojovala a tak ji vnímají jako zbytečnou. Další věc je, že se zrušila základní vojenská služba a tak se armáda stala místem pro ty, kteří v ní být chtějí. Díky tomu se zúžil okruh lidí, kteří o armádě něco vědí. Další jsou pak pacifisté, kteří nesouhlasí s jakýmkoliv násilím a tak považují armádu za žrouta peněz které by se podle jejich názoru daly použít jinde. Já si myslím, že toto ale není reálný pohled, jelikož náš svět se neustále potácí v nějakých krizích a armádu v podstatě musí mít každý stát, který chce přežít, který rozumně uvažuje a ačkoliv dnes jsou rizika úplně jiná než před třiceti lety, tak rizika prostě existují, a když se něco stane, tak se najednou všichni ptají, proč jsme neměli prostředky k jejich eliminaci. Takže to je hodně zkreslený pohled lidí na situaci. Navíc jsou zde i lidé, kteří se proti armádě staví naprosto záměrně. Já se domnívám, že lidé, kteří jsou ochotni položit život za vlast, a je úplně jedno jestli bojují v Afghánistánu, nebo na českých hranicích, tak oni půjdou v prvním sledu a budou bojovat za naši vlast. Tito lidé si zaslouží naši úctu, protože málokdo z těch křiklounu si dovede představit že by se mu mohlo při obraně republiky něco stát. Spíše ani nedovede představit, co to je bránit republiku. A chtěl bych podotknout k těm lidem, kteří si myslí, že naše armáda nikdy nebojovala. Tak hned v při vzniku Československa musela naše armáda odrazit maďarskou agresi. A samozřejmě boje našich letců a vojáků za druhé světové války. Letecká bitva o Británii, Tobrúk, Sýrie, bitva u Sokolova, Dukla, Liptovský Mikuláš obléhání Dunquerke ke konci války, to jsou místa kde naši vojáci bojovali a umírali. Takže není pravda, že československá armáda nebojovala. Tam byli opravdoví hrdinové, kteří byli ochotni položit život za vlast a narušit německou okupaci českých zemí. Řada vojáků byla i členy domácího odboje, vzpomeňme třeba organizaci Obrana národa, která byla složena především z vojáků.
Obnovil byste zpět základní vojenskou službu?
Ano a to ze dvou důvodů. Za prvé to vyplývá z našeho rozhovoru. Je nutné dostat zase do podvědomí lidí tu skutečnou pravdu o armádě a její potřebě. A nemusíme bavit o její velikosti, ale bavme se o faktu jako takovém. Nemusíme ani polemizovat o délce presenční služby. Jestli by stačilo půl roku, nebo rok.
Druhý důvod je že pro mladé muže není na škodu, když se odpoutají od maminkovského lůna a začnou se starat sami o sebe. Vojna tehdy pomohla klukům se postavit na vlastní nohy žít vlastní život.
Vzhledem k tomu, že ale základní vojenskou službu nemáme, tak by mladí muži měli využít stávajících možností. Je zde nepřeberné množství informací o vojsku, veteránech, ať už současných nebo těch z druhé světové války. A máme zde institut aktivních záloh Armády České republiky. To je cesta jak se nachystat na to, že vlast jednou může potřebovat pomoc a jak být tedy na tuto situaci připraven. Je to jen o tom si ty informace nastudovat a pak se rozhodnout.
Děkujeme za rozhovor.
Za naše čtenáře se ptal Miroslav Neumaier
foto: ministerstvo obrany ČR
