Vesnice duchů – memento hlouposti a nenávisti 5/5 (3)

Kdo kdy četl či viděl nějaký westernový příběh, nebo horor, setkal se tam pravděpodobně s městem duchů. Tak se říká městečkům které jejich obyvatelé z nějakých důvodů opustili a příroda si toto území bere zpět. Často to bývají velice děsivá místa, kde na návštěvníka všechno padá, cítí se zde stísněně a má pocit, že jej někdo neustále sleduje, ačkoliv je jasné že zde nikdo není.

Kdo má rád, či chce poznat tuto atmosféru, nemusí jezdit až na Středozápad Spojených států amerických. Taková místa máme i zde. Nacházejí se v bývalých Sudetech. Jistě se kdekomu stalo, že při svých houbařských, či trampských toulkách lesem narazil na zbytky zdí starého domu. A teď si představte, že narazíte na celou vesnici.

Jedna taková se nachází v katastru obce Malé Březno u Ústí nad Labem. Jmenovala se Vittine, česky Vitín. Ukrytá mezi kopci Českého středohoří, pod příkrovem korun kaštanů, uniká očím turistů a vandalů. I když ti už zde nemají co zničit. Před druhou světovou válkou zde byla vesnice plná zděných domů, což značilo prosperitu a bohatství. Její obyvatelé se věnovali pastevectví, sadařství a dalším zemědělským činnostem, které jim horský terén umožňoval.

Ačkoliv byla obec odříznuta, přesto místní lidé žili zcela normálním životem. O duchovní potřeby se starala kaplička, jejíž základy se ještě dají najít na bývalé návsi, ale na mše do kostela chodili místní do Těchlovic, stejně jako děti do školy.

Problém nastal, když horské průsmyky zapadaly sněhem a děti se do školy dostat nemohly. Proto ve Vitíně byla tzv. zimní škola, kam přišel na toto období učitel a staral se o vzdělávání místních ratolestí až do jara.

Místní lidé se ale nevěnovali jen zemědělské výrobě, ačkoliv ta byla zřejmě hlavním příjmem obce, jelikož místní ovoce se sváželo k Labi, kde bylo loděmi vyvážené často až do Hamburku. Dnes to člověku přijde jako nereálná sci-fi, že by se ovoce vypěstované v nějaké horské vesnici v Čechách vyváželo, navíc loděmi, do světa. Ale naše země nezažívaly jen zmar a úpadek, jako v současnosti. V 19.století byli ještě v čele lidé, kteří znali a uměli a starali se o zvelebení a prosperitu celého mocnářství, tedy i Českých zemí. Asi proto to tak bylo. Místní jablka se částečně sušila na křížaly a částečně dopravovala v neupraveném stavu do Těchlovic, kdy byla tato úroda nakládána na speciální lodě s velkým ponorem. Tyto lodě v sobě zachovávaly stejné podmínky, takže se ovoce nekazilo a během podzimu, zimy a jara bylo postupně transportováno po Labi do Saska, Berlína a i Hamburku. To samozřejmě přinášelo nebývalo hospodářskou prosperitu.

Třebaže Vitín byla celkem malá obec, měla i svůj hostinec a dle zapsaných vzpomínek zde byla velice pohledná šenkýřka, dcera hostinského. I to byl zřejmě jeden z důvodů, proč se formani, kteří sem jezdili pro zboží, a turisté okukující překrásné vyhlídky, rádi zdrželi. Ale nic netrvá věčně. Dívka se provdala kamsi přes řeku a bylo po vyhlídkách. Dnes nám to přijde daleko, jelikož dostat se v této oblasti přes řeku je velice komplikované. Kdo chce tuto pouť vykonat, musí buď do Ústí nad Labem, či Děčína, a přejet přes most. Jenže lidé tehdy nebyli tak hloupí jako my dnes a měli na Labi řadu přívozů. Toto spojení místním také umožňovalo, aby se věnovali i jinému zaměstnání, než jen zemědělství. Místní muži tak díky přívozům mohli docházet do zaměstnání v továrničkách, které postupně vznikaly u Labe. Jeden z místních byl též stavitel lodí a pracoval v Ústí v tamních docích.

Přesto všechno se na skladbě obyvatelstva projevovala uzavřenost obce před okolním světem a to díky celkem obtížné dostupnosti. Zřejmě proto zde byla občas velice nevyrovnaná manželství, kdy starší žena, zřejmě vdova, měla za manžela o mnoho let mladšího muže. Bylo to celkem smysluplné, jelikož noví lidé sem moc často nepřicházeli a na gruntu bylo potřeba mužskou ruku. Tak se stávalo, že z čeledína byl náhle hospodář.

To, že Vitín, ač odlehlý, byl důležitý značilo i to, že zde byla lesovna. Obec se nacházela na panství hraběcího a později knížecího rodu Thun – Hohenstein, kteří vlastnili i zámek v Děčíně. V lesích okolo Vitína se často pořádaly i hony.

Druhá světová válka přinesla škrt celé prosperitě. Dá se říci spíše její konec. Samotná válka se místních zřejmě nějak moc nedotkla. Asi jen v tom, že zase přišli četníci v jiné uniformě. Klobouky s kohoutím peřím rakouských četníků vystřídaly přílby těch československých a pak se zde náhle objevili četníci němečtí. Možná i někoho z místních odvedli do wehrmachtu. Až jednoho dne se zde objevily zase jiné uniformy. A ty byly asi největší pohroma pro místní obyvatele, jelikož s těmito uniformami přišli i muži s páskou na rukávu a na ní dvě písmena RG – revoluční garda. Na bedrech těchto aktivistů jsou největší zločiny spáchané na obyčejných lidech, jejichž jediný zločin byl, že v mluvili německy. A tak se i místní museli začít balit.

Rozvinutá hospodářství byly po válce přiděleny vojákům československý jednotek složených z volyňských Čechů. U nich se předpokládalo, že zde budou umět hospodařit. Jenže sovětské zemědělské technologie se s těmi německými, potažmo rakouskými nedaly srovnat a tito noví hospodáři neuměli se stroji zacházet.

Dalším velikým problémem byla odlehlost obce. Chyběla zde pořádná cesta. Za C.K. monarchie se o ní uvažovalo, ale přišel rok 1918 a věc usnula. Když se československé orgány rozhodly stavbu realizovat, přišel zase rok 1938. Starostové obcí v tomto regionu podaly tedy žádost na německou správu v Ústí nad Labem. Němci se svou příslovečnou důkladností věc vyřídili poměrně rychle, ale začala válka se SSSR a stavba cesty se tedy musela opět odložit.

V červnu 1945 se místní dozvěděli, že válka skončila. Úředník nové státní správy si zabral nejlepší grunt a bývalí majitelé získali postavení čeledínů.

Jak jsme již zmiňovali, noví osadníci neuměli zacházet se stroji které zde zanechali odsunutí Němci a tak obec postupně upadala. Navíc národní správci zbylý majetek zcela nepokrytě rozkrádali.

Absence spojení a navíc komunistický antisemitismus vedl k tomu, že řada oněch bývalých vojáků sboru generála Ludvíka Svobody odešla do nově vzniklého státu Izrael, jelikož tito lidé byli židovského vyznání a ke službě v československé armádě je vedlo i to, že utíkali před Stalinem. Rok 1948 jim ale sňal klapky z očí a Stalinova ruka dosáhla i sem.

Ke konci čtyřicátých let zde došlo k tragédii. K nemocnému dítěti se včas nedostal lékař a to zemřelo. To vedlo k tomu, že poslední místní noví obyvatelé se rozhodli vše opustit a odejít do větších obcí a měst. Na přelomu roku 1948 – 1950 byla obec Vitín oficiálně zrušena a vyškrtnuta ze seznamu měst a obcí Československé republiky. Území bylo nadále vedeno jako pastvina. Tak skončila jedna bohatá vesnice, kterou její původní obyvatelé dokázali nejen vybudovat, ale navzdory přírodním podmínkám i udržet a rozvíjet.

I dnes, pokud se procházíme po jejím okolí nacházíme zplanělou kultivovanou krajinu. Mezi náletovými dřevinami jsou zdivočelé ovocné stromy, které hlavně na jaře prozrazují svou přítomnost bohatým květem.

Vitín a, ne jen on, je dědictví které jsme svou hloupostí nedokázali udržet a dále rozvíjet. Snad toto memento bude ponaučením do budoucna.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek