Svatý Grál – vrchol poznání. Byla to nádoba, či něco jiného? A kde dnes doopravdy je? 5/5 (3)

V předchozích článcích o svatých relikviích jsme se zabývali Longinovo kopím, či archou úmluvy. Dva artefakty opředené legendami, dvě relikvie které byly, a doposud jsou, v hledáčku různých mocenských uskupení, jelikož svému držiteli dávají nesmírnou moc. Ovšem k těmto dvěma předmětům patří ještě jeden. Svatý Grál.

Svatý Grál je vrcholem všeho. Kdo jej má, má nesmrtelnost, věčný život. A to je jistě velice lákavá možnost. Ačkoliv se to zdá nepochopitelné, nemožné a prostě nesmyslné, přesto byl tento artefakt metou všech hledačů. Je to potvrzení existence Ježíše Krista.

Podle legendy když Ježíš Kristus skonal na kříži, jeho tajný učedník a člen židovské velerady Josef z Arimatie naplnil pohár Kristovo krví. Tento pohár byl ten samý, ze kterého pil Ježíš Kristus víno při poslední večeři se svými učedníky, při které padla věta:

„Toto je krev má, která se za vás vydává…“ (Z poslední večeře Páně vlastně vychází základ křesťanské mše a pohár ze kterého kněz podává víno je de facto zpodobněním Svatého Grálu).

Josef z Arimatie byl velmi vážený a bohatý muž. Proto mu římský guvernér Pilát Poncius vyhověl, když si vyžádal tělo Krista, aby jej pohřbil do hrobky ve skále.

Podle legendy poté Josef putoval s Máří Magdalenou přes celou římskou říši do Galie a Grál odvezl s sebou. Co se dělo dále nikdo již vlastně neví. Podle jiných pramenů se totiž Josef nakonec usadil v Glastonbury v tehdejší římské Británii, kde byla později založena první britská křesťanská obec.

Se Svatým Grálem se setkáváme později v legendě o králi Artušovi, keltsko – římském vojevůdci který na sklonku římské vlády v Británii údajně odrazil saský nájezd a převzal po odešlých Římanech vládu. Nakolik se tato legenda zakládá na pravdě nevíme, jelikož Británii Sasové pod vedením Hengista obsadili a jsou v ní doposud. Takže Artuš zřejmě neuspěl. Pokud se ovšem celý příběh neudál v jiné části Římské říše – v Galii. I zde je totiž Británie.  Je to dnešní Bretagne. Bretagne patřila pod jménem Armorica do římské provincie Lugdunensis. Kolem 5. století se mnoho romanizovaných keltských obyvatel z Británie uchýlilo po příchodu Anglosasů za moře do Armoriky, která začala být zvána Malou Británií a odtud se pak vyvinul dnešní název Bretagne. A zde zřejmě Artuš skutečně odrazil nájezd Sasů.

Podle legendy o tomto králi se on a jeho druhové vydali na výpravu za Svatým Grálem. Vypravili se do dalekých krajů za mořem. Je velice možné, že odjeli do již Sasy ovládané Anglie, aby tajemný pohár nalezli a přivezli z pohanského světa do světa křesťanského. Odtud se odvozuje přítomnost Grálu na Artušově dvoře. Ovšem okolo této legendy se vynořují další zajímavá propojení.

Symbolem družiny rytířů krále Artuše byl kříž a květ růže. Král Artuš a jeho rytíři tvořili mystické bratrstvo, jehož cílem byla služba Bohu a ochrana Svatého Grálu. Že to poněkud připomíná pozdější rytířské řády? No, zřejmě ne nadarmo.

Podle německého historika W. Lindenberga bylo toto uskupení vlastně prvním západokřesťanským rytířským řádem s duchovní a mystickou náplní. Vstup do tohoto bratrstva byl údajně velice těžký, jelikož obsahoval složité a náročné rituály, kdy nový člen musel prokazovat svou ušlechtilost a ctnost, aby byl hoden být v blízkosti Svatého Grálu a chránit jej.

Když normanský král Vilém zvaný Dobyvatel vytrhl Anglii se severského světa Germánů a navrátil ji do světa západního a postřímského, rozhodl se pokračovat v této tradici. Na hradě Winchester nechal zhotovit kulatý stůl a ustanovil nové rytíře Kulatého stolu. Ten stůl je tam doposud i se jmény pánů, kteří u něj směli zasednout. Ovšem Svatý Grál zde již nebyl. Nejspíše zůstal v držení původního bratrstva z něhož se snad vyvinula jedna z tajných hermetických společností světa: Rosenkruciáni, bratrstvo růže a kříže.

Pokud je Artušovská legenda alespoň trochu pravdivá, byl Grál odvezen do Galie, tedy do Francie. Zde se stopa ztrácí.

Podle některých informací, ale bez známých podkladů, se měl pohár dostat do držení Templářů, kteří jej ze zela zjevných důvodů ukryli. Kde je dnes se již můžeme jen dohadovat. Je celkem pravděpodobné, že pokud v držení řádu skutečně byl,  je buď dobře ukryt, či jej vlastní ti, ke kterým se Templáři po svém rozpuštění vstřebali, či jej vlastní poslední odnož Templářů, která dodnes přežívá ve Skotsku, kde nikdy zrušeni nebyli.

Možná byl také pohár odvezen zpět do Svaté země a ukryt, možná zůstal ve Francii. Asi nejúčinnější způsob ukrytí je jej prostě vystavit, jak nějakou jinou nádobu. Tak unikne pozornosti.

Pohár samozřejmě hledali i nacisté. Proč, je nasnadě. Věčný život Vůdce a špiček SS byl velkým lákadlem. Tedy, pokud pohár poskytoval věčný život fyzický a ne jen duchovní. Tam bychom mohli být dnes již ohledně neúspěchu nacistů skeptičtí, jelikož myšlenky tohoto hnutí žijí dodnes, byť se již nehalí do hnědého hávu s hákovým křížem.

Ovšem celá věc může mít i jiný význam.

Jedna z teorií totiž je, že Svatý Grál je samotná Máří Magdaléna. Tato Církví milovaná a přitom nenáviděná žena byla možná Ježíšova manželka, a kalich tak znázorňuje starý symbol ženství-ženského lůna. Pokud Máří Magdalena byla opravdu manželka Ježíše Krista a byla těhotná, tak je symbol o věčném životě, či jeho pokračování zcela nasnadě. A pokud je tato teorie správná, zcela by to otřáslo základy křesťanství, lépe řečeno jeho interpretací Pavlem z Tarsu. Dnešní podoba křesťanské víry je totiž tato verze. Pavel z Tarsu byl dle řady zdrojů homosexuál, který bytostně nenáviděl ženy. To on označil Marii Magdalénu za prostitutku a on způsobil, že ji tak Církev brala. Ženy byly dle něho nečistá satanova zvířata a proto nebylo možné, aby se Ježíš Kristus  s nějakou zapletl.

Vzhledem k rozdílnosti interpretací a výkladu teorií a legend o Svatém Grálu se doposud vlastně ani pořádně neví, co tento artefakt je. Je to Kristův pohár z poslední večeře, do něhož Josef z Arimatie zachytil Ježíšovu krev, která poháru propůjčila magické schopnosti?

Nebo to byla Kristova manželka s jeho dítětem, která tak v sobě nesla potomka Boha, tedy božskou (či mimozemskou) DNA? Možná odpověď na to všechno leží v zamčených archivech Vatikánu. Nebo také ne.

(redakce)

foto: Archiv

Ohodnoťte, prosím, tento článek