Úplněk probouzí pradávnou hrůzu. A setkat se s ní může kdokoliv. 5/5 (1)

Záhady Zajímavosti

Když měsíční úplněk ozářil krajinu, naši předkové poněkud znervózněli. O úplňkových nocích se dělo cosi zvláštního. Z lesů se ozývala píseň dětí noci, ale s ní přicházela i pradávná hrůza, která s ní měla cosi společného, ale přeci jen byla poněkud nepřirozená. Cosi, co znali nejen vesničané středověku, ale i Keltové, Slované, Germáni a čeho se v temných lesích střední Evropy děsily i římské legie. O čem mluvíme? O spojení člověka a vlka.

Naši předkové měli strach z tohoto spojení. Vlkodlaci děsili a dodnes děsí všechny kultury světa. Od Asie, přes Afriku, Evropu po Ameriku. Ano, i američtí Indiáni znali bytosti, které jsou napůl člověk a napůl vlk.

Vlkodlak je v mýtech někdo, kdo se dokáže úmyslně, nebo spontánně přeměnit ve vlka . Příčina těchto proměn bývá různá, například kletba, okolnosti při kterých se člověk narodí, nebo když jej kousne jiný vlkodlak.

Moc úplňku působila na prastaré magické síly ukryté v některých lidech a ti se o takové noci začali proměňovat ve vlky. Tato transformace byla údajně velice bolestivá, jelikož se měnilo celé tělo a to na fyzické úrovni. Člověk proměněný ve vlka pak neznal soucit a slitování. Spojila se lidská povaha s vlčími schopnostmi. Vlkodlak nepoznal v danou chvíli ani své vlastní lidské příbuzné a byl schopen je zabít. Ráno, když se přeměnil zpět, si obvykle nic nepamatoval.

Jedinou účinnou zbraní proti vlkodlakům má být stříbro. Stříbrný hrot šípu, hlavice kopí, dýka, později i kulka. To vše mohlo vlkodlaka zabít.

Bylo známo mnoho různých způsobů, jak se mohl člověk stát vlkodlakem. Vždy k tomu potřeboval kouzlo, ať už si jej přivodil sám, nebo byl proklet čarodějem, či čarodějnicí. Úmyslně se mohl člověk stát vlkodlakem například tak, že se potřel magickou mastí vytvořenou z bylin sebraných v určitou hodinu a místě. Při tom pak přes sebe přehodil vlčí kůži. Tento rituál se prováděl za úplňku na odlehlé křižovatce cest, ideálně někde v lesích, popřípadě na šibeničním vrchu. Velmi často se takto proměňovali právě ti čarodějové. Nebo šamani.

Ovšem nejen čarodějové měli tento zájem. Našli i tací lidé, kteří si opatřili návod a chtěli se proměnit ve vlkodlaky obvykle ze svých temných pohnutek. To ale obvykle asi nedopadlo.

Tyto magické rituály měly svá přesná pravidla a postupy, které se musely dodržovat, aby se dotyčný stal vlkodlakem. Vzývaly se obvykle démonické síly a pokud se něco udělalo špatně, démoni člověka brutálně zabili.

Vlkodlakem se mohl člověk stát také nechtěně. Například byl pokousán jiným vlkodlakem. A nemuselo to být zrovna v době jeho vlčí podoby. Podle pověry se také stačilo napít ze stejného poháru, ze kterého pil vlkodlak v lidské podobě. (Pokud to tak je, lykantropie se pravděpodobně přenášela slinami stejně jako vzteklina. Proto je možné, že lidé nakažení vzteklinou mohli být rovněž považováni za vlkodlaky.) Nebo prý také stačilo sníst maso zvířete zabitého vlkem.

Pokud člověk útok vlkodlaka přežil a byl kousnut, vždy se sám proměnil po čase ve vlkodlaka.

Nejstarší písemné zprávy o vlkodlacích pochází z antického Řecka. Hérodotos se ve svých Dějinách z 5. století př. n. l. zmiňuje o kmeni Neurů obývajícím severovýchodní Skýthii. Příslušníci kmene se každý rok na několik dní proměnili ve vlky. Ze starého Řecka je znám i mýtus o králi Lykáónovi , který obětoval bohu Diovi svého syna. Zeus krále za tento odporný čin potrestal a to proměnou ve vlka.

Starořecký autor Petronius zase ve svém díle Satyriconu zmínil případ vojáka, který byl vlkodlakem. Ve vlčí podobě páchal zločiny, ale byl přitom zraněn. Později podle stop lidé našli umírajícího muže se stejnými ranami, jaké předtím zasadili vlkodlakovi.

Ve Skandinávii vlkodlaky připomínají úlfhéðnar, muži ve vlčí kůži bojující v transu spojovaném s Ódinem stejně jako berserkové.

Víra ve vlkodlaky byla rozšířena i u Slovanů, kde byl tento fenomén hodně rozšířen, přičemž jsou Slované s vlkodlaky spojováni i ve vikingských pramenech.

Keltský svět má své zmínky o vlkodlacích zachované v bretaňské romanci Bisclavret. Zde je vlkodlak popisován jako oběť kletby. Podobný obraz nabízí i francouzský rytířský román Guillaume de Palerne.

Jako vlkodlaci byli v historických pramenech prezentováni i lidé jako třeba Peter Stumpp, který se roku 1589 při útrpném výslechu doznal, že vraždil ve vlčí podobě. Už jen to, že byl chycen, mučen a nakonec popraven svědčilo spíše o jeho představách a vynuceném přiznání, než o skutečné lykantropií.

Ještě roku 1863 jako vlkodlaka vyšetřoval soud španělského sériový ho vraha Manuela Blanca Romasanta.

Termín lykantrop je odvozován od již zmiňovaného krále Lykaóna. Současná věda samozřejmě klasické vlkodlaky popírá, připouští pouze psychiatrické onemocnění, kdy si nemocný myslí, že je vlkem. Vlkodlaci jsou prý jen výsledek lidské představivosti.

Ovšem celá věc má jeden háček. Jak jsem již řekli, vlkodlaky zná celý svět. A objevovali se i tam, kde se vlci normálně nevyskytovali. Zřejmě měli všichni lidé na celém světě stejnou představivost. Jenže to je nesmysl. Jaká je pravděpodobnost, že třeba deset lidí ve stejnou chvíli na byť ve stejném kulturním okruhu vymyslí nezávisle na sobě naprosto stejnou legendu? Malá, dá se říci že mizivá. A co několik milionů lidé na různých kontinentech? A to naprosto bez shody kultur a podkladů? Vlastně bez žádných podkladů. Takže?

„Magická proměna ve vlka se odehrává na úrovni astrálního těla a později toho fyzického. Je to poměrně složitý proces,“ říká psychotronik pan Jindřich.

„Takovéto praktiky neobsahovaly jen proměny ve vlky. Již na egyptských papyrech jsou zaznamenány proměny tzv. krokodýlích mužů. Opět šlo o magický postup, naprosto stejný jako proměna ve vlkodlaka. Zjednodušeně je celý princip založen na tom, že se daný člověk nejprve ztotožní z daným zvířete. Indiánští šamani jim říkali totemové zvíře. Je to stará praktika známá po celém světě. I u nás. Říká se tomu mystická participace. Od ztotožnění k okultní metamorfóze je ovšem velmi dlouhá cesta. Tedy pokud se bavíme o úmyslné vlastní přeměně. Ne, prokletí, či nákazu. Pokud jde o prokletí, tak je to vlastně magický útok a ten, pokud je proveden zkušeným čarodějem, může být velice silný. Ale abych řekl pravdu, nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal.“

S vlkodlaky se setkáváme i v pohádkách pro děti. Asi nejklasičtější je pohádka o Červené Karkulce, kde se jedná o klasického vlkodlaka a ne vlka.

„Ačkoliv z našich pověstí nemáme moc zpráv o vlkodlacích, neznamená to, že i u nás nejsou. Už v předchozích rozhovorech jsem uvedl, že se rád toulám po krajině a navštěvuji magicky exponovaná místa. Tím,že jsem trampoval, jsem se dostal na spoustu míst, kam člověk obyčejně nepřijde. Na Šumavě jsem se s vlkodlakem setkal. I když to není přesné. Viděl jsem ho a jsem moc rád, že on neviděl mne. Stalo se to před asi dvaceti lety. Byl jsem na vandru kousek od vojenského prostoru Boletice. Spal jsem u Vlčího kamene což je severně od Horní Plané. Byl úplněk a já jsem vylezl na vrchol téhle kóty. Bylo to na podzim, na přelomu listopadu a prosince. Byl lehký sněhový poprašek, jasná noc a tak bylo dost světla. Když jsem zaslechl to vytí, tak jsem se zatetelil, že možná uvidím vlky. Viděl jsem. Ale jen jednoho. Jenže byl zvláštní. Byl velký. A běžel. Jenže to bylo celé divné. Ten běh. Ten tvor běžel tak, že dělal skoky, které by i klokan záviděl. Nemohu říct, co to bylo. Ale vlk určitě ne.“

Podivní tvorové se pohybovali a stále pohybují po naší krajině. A ne jen u nás. Jsou země, kde víra ve vlčí lidi a kulty vlků jsou dodnes stále aktivní. To, že jsme něco vytěsnili a přestali na to věřit neznamená, že to přestalo existovat. Jen jsme se stali bezbrannější.

(redakce)

foto: archiv

Ohodnoťte, prosím, tento článek