Král Českého středohoří – hrad Hasenburg. Nedobytné sídlo s krvavými legendami 5/5 (2)

Na rozhraní Českého středohoří a Poohří se tyčí osamělý vulkanický vrch Házmburk. Tento čedičový vrchol se pne do výše 418 m.n.m. K zajímavostem tohoto místa patří nejen jeho historie, ale i geologie. Nacházejí se zde šestiboké čedičové sloupy, které vystupují v místech, kde je odkryt kamenný základ hory. Podobné útvary můžeme najít například u Ústí nad Labem, nebo u Kamenického Šenova. Vznik těchto útvarů je způsoben smršťováním lávy při chladnutí, která může nastat ve dvou případech. V prvním případě dochází během vulkanické činnosti k výlevu lávového proudu v rozsáhlé oblasti, kde vzniká lávové jezero. Postupným chladnutím lávy nastává ochlazování svrchní části lávového pole, čímž se ochlazující část pole začne zmenšovat smršťovat a zmenšovat objem. Vlivem zmenšujícího objemu se začínají na celistvém lávovém tělese objevovat trhliny a pukliny, které postupně vlivem dalšího klesání teploty prorůstají hlouběji. Vznikají tak pěti či šestihranné sloupce, které jsou orientovány kolmo k povrchu lávového proudu.

V druhém případě, což je případ Hazmburka, se láva díky okolnostem nemůže vylít ze sopečné kaldery a začíná v ní chladnout. Následné procesy jsou shodné s prvním případem. Díky erozi je odstraněna méně odolná hornina a pevnější čedičové sloupce jsou tak odhaleny. Vznikají tak zajímavé skalní útvary.

Osamělý vrchol přitahoval lidskou pozornost už od nepaměti, jako místo příhodné nejen k uctívání bohů, ale hlavně jako místo vhodné k obraně a osídlení, jak dosvědčují archeologické nálezy. A také legendy.

Dým a popel z lucké války již rozfoukal vítr, země již dávno spolykala Zbyslavovu krev a Durynkův dech zadusila jeho vlastní oprátka. Křik krkavců nad bojištěm dávno dozněl a i kosti mrtvých Lučanů a Čechů se již obrátily v prach. Knížectví Lučanů je již dlouho pod vládou Čechů a lucké záležitosti se řeší na Levém Hradci. Jenže nenávist a touhu po pomstě z pokoření čas neodvál. Stále žili synové mužů z Vlastislavovy družiny.

Podle Dalimilovy kroniky jejich pokoření šlo tak daleko, že se rozhodli Čechům pomstít a obnovit knížectví Lučanů. Podle pověsti tyto muže dal dohromady jakýsi Léva a na starém území Lučanů vystavěli na osamělém kopci hrad odkud se rozhodli Čechům vzepřít a škodit.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a český kníže poslal vojsko, aby rebely zkrotilo a zjednalo pořádek. Vojsko hrad oblehlo, ale na jeho dobytí v přímém boji nestačilo. Proto se jeho vůdce rozhodl hrad vyhladovět. Tím spíše, že na hradě nebyl zdroj vody.

Lučané postupně zeslábli a pochopili, že tohle je jejich konec. Pokusili se tedy prolomit obklíčení v jediném zoufalém výpadu. Ovšem hladovění a žíznění se projevilo a dobře živené české vojsko lucké bojovníky zatlačilo zpět. A tehdy podle pověsti vyběhly z hradeb ženy a zvolaly:

„Pojďte mužové, honem ukryjte se za naše suknice!“

Lučané, pohanění tímto posměchem, se vzchopili, znovu se opřeli do Čechů a zvítězili. A tak, že došlo k záchraně hradu vlastně ženským klepem, kopec i hrad nad ním se počal nazývat Klapým. Ovšem toto není jediný zdroj či pověst o vzniku hradu.

Václav Hájek z Libočan ve své kronice naopak uvádí, že roku 754 bratři Kalboj a Veslav z Košťálova postavili na svahu kopce opevněnou usedlost kterou nazvali Klopaj.

Ovšem hrad Klapý nebo též Hasenburg (Házmburk) který známe dnes, založili Lichtenburkové kolem poloviny 13. století. V té době v Čechách vznikala řada šlechtických sídel, což bylo dáno nebývalou hospodářskou konjunkturou způsobenou oteplením a nadúrodou. Stavba svou strohostí ukazovala spíše na vojenský charakter, než že by se jednalo o reprezentativní sídlo. Vzhledem k tomu, že Lichtenburkové patřili k rodu Ronovců (jednomu z nejmocnějších rodů v Českém království) dala se jistá výstavnost sídla očekávat. Přesto se při stavbě projevila nepochybná reprezentativní snaha. Centrální věž hradu byla postavena tak, že základy jsou zhotoveny z čediče, který je čerpán z hory, střední část z tesaného pískovce a vrchol z dobře opracovaných pískovcových kvádrů. Proto se věži říká Bílá.

Počátkem 14. století Lichtenburkové ztratili o panství zájem a tak jej vyměnili s králem Janem Lucemburským za jiné. Roku 1335 hrad získává Zbyněk Zajíc z Valdeka, který hrad pojmenovává po svém rodu. Proto dnes Hasenberg, doslova Zaječí hora.

Zbyněk Zajíc zastával u krále Jana Lucemburského několik úřadů, což mu vynášelo slušné jmění. Nově získaný hrad nechal zvětšit o hradbu a brány, Černou věž a další stavby. Hrad se tak rozšířil do dnešní rozlohy a zabral celý vršek kopce.

V době husitských bouří zůstali páni z Valdeka na straně krále Zikmunda. Hrad Hasenburg byl pro kališníky velice nebezpečnou překážkou, jelikož stál na spojnici jimi ovládaných měst. Navíc k panství Zajíců patřila i Budyně a Libochovice.

Hrad Hasenburg patřil mezi těžko dobyvatelná, dá se říci, že na tehdejší dobu, skoro nedobytná sídla. Byl proto vybrán za bezpečný úkryt kostelních pokladů z Pražského hradu a roku 1440 zde byla uschována drahocenná bohoslužebná roucha. Ačkoliv Husité nakonec získali Libochovice, samotný Házmburk nikdy nedobyli.

V této době také vznikla pod samotným hradem osada Podhradí. Představovala hospodářské zázemí pro hradní obránce. Podhradí ale zaniklo po opuštění hradu. Dnes na jeho místě můžeme vidět zbytek hradby, která osadu chránila.

Po odeznění husitských bouří a smrti krále Zikmunda se Čechy ocitly opět ve víru událostí, kdy na našem území soupeřily příznivci krále Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína. V té době se majitelem hradu stal Zbyňkův bratranec Jan. Tento velmož byl přední člen Zelenohorské jednoty, což byl katolický spolek měst a šlechticů, který stál na straně uherského krále Matyáše Korvína. Díky této službě se Jan Zajíc stal zemským kancléřem.

V tomto období ale končí i význam hradu. Vnuk Jana Zajíce si jako sídlo vybral pohodlnější Budyni. Díky tomu hrad a na něj navázané Podhradí začalo pustnout.

Kdo se rozhodne hrad navštívit, čeká jej krásná cesta mezi vinicemi a posléze lesem, který pokrývá úbočí kopce. Cesta návštěvníky dovede k hradní bráně, které se nachází u oválné 25 metrů vysoké Černé věže, postavené z místního tmavého čediče, která sloužila dříve nejen jako obranný prvek, ale i jako vězení.

K hradu samotnému se vážou i pověsti. A nejen ty o Lučanech.

Říká se, že během letních nocí, se po jedenácté hodině noční na hradbách objevuje ženská postava oblečena do bílých šatů a krvavou skvrnou na hrudi. Tento přízrak se prochází hradními nádvořími a vzdychá žalem. Každý její vzdech zapříčinil spadnutí drobné krůpěje krve z jejích prsou na zem. Kam dopadla kapka krve, tam vyrostl rudý kvítek.

Jedná se o místní bílou paní, která je duchem nešťastné panny Lucie, dcery Mikuláše Zajíce. Tento pán se byl ke svým poddaným velice nelítostný a krutý. Mikuláš zaslíbil svou dceru tehdejšímu saskému kurfiřtovi. Na jeho počest byl zde uspořádán rytířský turnaj, kam se sjela řada českých i cizích urozených rytířů, kteří dávali najevo své bohatství zdobením svého odění, i početností svého doprovodu. Jenže, jak to tak bývá, Lucie se do kurfiřta nezamilovala. Své srdce naplnila láskou k bezvýznamnému šlechtici, který se na turnaji též objevil. Jeho zbroj byla prostá, doprovod žádný. Přesto ukázal svou sílu a odvahu. V turnajových soubojích vítězil a porážel jednoho soupeře za druhým. Všichni chtěli samozřejmě vědět, kdo je onen rytíř, jelikož na štítu neměl erb a ani neměl praporec, který by ukazoval na jeho původ.

Po turnaji se rytíř představil. Šlo o zemana Věslava z Košťálova. Lucie otce požádala, aby svolil k jejímu sňatku s tímto rytířem a ne saským vládcem.

Mikuláš nakonec svolil, ale měl podmínku. Chtěl, aby Věslav odešel do světa do světa, tam nalezl a porazil draka, kterého měl živého přivést na Hasenberg. Košťálovský zeman tedy šel splnit tchánovu podmínku a ve světě hledal draka. Mikuláš doufal, že Lucie zapomene, anebo že se mladý pán nikdy nevrátí. Jenže Lucie nezapomněla a velice se soužila.

Mikuláš Zajíc mezitím stavěl nové sídlo v Budyni, kam chtěl přesunout i svou nešťastnou dceru, ale nestihl to. Lucie zemřela steskem dříve, než byl hrad v Budyni dokončen. Hasenbergskému pánovi došlo co vlastně svou neoblomností a tvrdostí způsobil. Svou mrtvou dceru nechal uložit do skleněné rakve a kolem postavil svíce. Vzápětí na to hrad opustil a odešel do Budyně. Ovšem po sedmi letech se stala věc, se kterou nikdo nepočítal. K bráně hradu dojel v nočních hodinách neznámý jezdec a dožadoval se vstupu s tím, že sebou veze zkroceného draka. Na ochozu nad fortnou se objevila postava zbrojnoše a ten příchozímu sdělil, že Mikuláš Zajíc z Valdeka sídli již na Budyni. Jezdec odpověděl, že je Věslav Košťálovský a ptal se po Lucii. I na tuto otázku mu zbrojnoš odpověděl, a to, že zemřela a je pochována na hradě.

Posádka nakonec pustila Věslava do hradu a ten vstoupil do Luciiny hrobky. A zde přichází děsivost samotné pověsti. Nikdo doopravdy neví co se nakonec stalo, ale když po chvíli místní do místa Luciina odpočinku nahlédli, spatřili na zemi vedle mrtvé nevěsty bezduchého Věslava. Lucie měla hruď potřísněnou krví. Obyvatelé hradu tak zanechali mladého Věslava vedle Lucie. Za nešťastné milence byla posléze v Budyni odsloužena mše. A duch nešťastné Lucie neustále připomíná svým zjevením a krvavou stopou své utrpení.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek