Bezpečná krajina. Skutečně? Co víme o historii míst, kam chodíme? 5/5 (3)

Každý den chodíme stejnými ulicemi, na stejná místa v přírodě a tak podobně. Prostě máme důvěru v okolí a považujeme je za bezpečné. Málokdy nás napadne, že by se nám opravdu mohlo něco stát a zprávy z novin o špatných věcech vnímáme jen okrajově. Vždyť je to přeci daleko a nás se to netýká. A co tě nepálí, nehas. Alespoň tak si to mnozí říkají. Ale je tomu opravdu tak?

Nebudeme v našem článku mluvit o nějakých kriminálních živlech. To je na jiné povídání.

Už několikrát jsme v našich článcích mluvili u různých zjeveních, silách kterých se naši předkové báli a věděli proč. Věcech, se kterými se setkáváme doposud, ať už věříme, či ne.

Dali jsme v této oblasti slovo psychotronikovi Jindřichovi, který s námi spolupracuje.

„Narodili jsme se do krajiny, kam se většinou narodili i naši rodiče. Ale ta má svou historii. Týká se to celé planety a tak i nás všech.

Vidíme jak ve světě vzrůstá zlo. Je více válek, neštěstí, zoufalství a stále méně radosti. Ono to všechno souvisí s historií, ačkoliv si to dnes už nepřipouštíme.

Mluvil jsem o historii krajiny a Země. Položme si pár otázek.

Jak dlouho lidé žijí na Zemi? Jak dlouho žijí v naší krajině? Žili tu Keltové, ti byli vyhnaní Germány, ti zase Slovany. Slovanské kmeny se zde rvaly jako kočky mezi sebou. U toho všeho tekla krev, provozovala se magie a to i černá, páchaly se zločiny, zrála nenávist. To vše se otisklo do skal, do země, prostě do všeho, co tvoří základ krajiny. Už jsme se několikrát bavili jak vznikají astrální larvy. Pokud to nějaký čtenář třeba přehlédl, tak v podstatě každým hnutím mysli. Každou výraznou emocí. Radostí, láskou, sexuálním orgasmem, ale i nenávistí, zlobou, kletbou. Mágové dokáží tyto jimi vytvořené larvy zkrotit a přimět, aby konaly to, co mají a za jakým účelem byly stvořeny. Když to přirovnáme k něčemu hmatatelnému, tak to je jako přesná střelba na cíl. Zkušený střelec zasáhne pokaždé. To je mág. Ale ty miliony ostatních lidí? Ti vlastně vezmou samopal a střílí bezhlavě kolem sebe. Alespoň pro představu. Zlé myšlenky a energie, kterou lidé svými zlými skutky vyvolaly tu stále je. A to je živná půda pro démony všeho druhu. A ti nás ponoukají k dalším zlým myšlenkám. Je to jako když do ohně přiléváme olej.

A to je dědictví jen ze starověku. A co středověk? Inkvizice, strach, zabíjení pro víru a z toho opět pramenící nenávist. Prokletí a magie, kterou poslední volchové vysílali proti svým nepřátelům z řad Církve. Přišly nemoci, mor. Dokonce je celkem možné, že to už byl důsledek všeho zla, co lidé zasili do krajiny. A pak přišly husitské bouře. Další mrtví, utrpení, nenávist. A tak bychom mohli pokračovat až do současnosti. Vždyť jen kolik zla nakumulovala do krajiny druhá světová válka. A to nejen u nás, ale v celém světě.

Každé místo má svou historii. Chodíte někam na piknik, někam tábořit? A co o tom místě víte? Opravdu je bezpečné? Nečíhá tam nic, co by nám mohlo ublížit? Lidé za dobu své existence povolali na svět spousty démonů a málokdy je poslali zpět. Tyto entity tu zůstaly. Nikam neodešly. Na kolika, nám dnes známých místech, byla prolita krev? Na kolika takových místech zůstal uvězněný nějaký duch?“

Pokud se nad Jindřichovými slovy zamyslíme, vlastně nemůžeme důvěřovat ani vlastnímu domu. Vždyť co tam bylo než jej postavili? Nebylo tam třeba starověké pohřebiště? A odkryli jej archeologové? Odnesli z něj nějaké zajímavé artefakty do muzea? Není to z hlediska tehdejších lidí vykrádání hrobů? A nebyla pro takové případy na toto místo seslána druidy či volchy kletba, která chránila klid mrtvých? A co duše těch samotných zde pohřbených? Nebyly probuzeny narušením jejich hrobů? Nechtějí se pomstít?

„Vzpomínám si na jeden příběh, který mluví za vše, ale naštěstí má dobrý konec. Do jednoho staršího domku v pohraničí se koncem devadesátých let nastěhovala rodina. Ten dům měl už před tím špatnou pověst. Lidé se zde střídali a nikdo tu moc dlouho nevydržel, jelikož tu strašilo. Ona poslední rodina byla materialistická a tak na podobné báchorky nevěřila. Jenže brzy po nastěhování začaly problémy. V noci se ozývaly kroky, praskání ve zdech a nábytku. Měnila se teplota vzduchu, a když spali, tak je cosi budilo. A to cosi z nich dokonce stahovalo i přikrývky. No, tváří v tvář podobným věcem i materialista změkne a začne přemýšlet, zda přeci jen se něco neděje. A tak jednoho dne ona rodina povolala kněze. Ten dům vysvětil, jistě ne poprvé, a odešel. Chvíli byl klid, ale po týdnu začalo vše nanovo. A tak nakonec povolali psychotronika. Asi nemusím říkat koho. Když jsem přišel, tak jsem cítil přítomnost někoho, ale nebyl jsem schopen jej kontaktovat. Ani jsem se nedivil, že ten duch se mnou nechtěl mluvit. Šel jsem tam docela bojovně naladěn a připraven tu temnou entitu vyhnat za každou cenu. Jenže jsem zklamal, díky vlastnímu špatnému přístupu.

Ti lidé tam bydleli ještě měsíc než začali hledat kupce na onen dům. A hledali kam se sami přestěhují. Celou věc ale rozřešila jejich čtyřletá dcera.

Bylo to k večeru, když se koupala ve vaně. Maminka ji volala, aby si již přestala hrát, že ji půjde umýt. Ale holčička nechtěla. Prý si hraje s jedním pánem. Maminka poděšeně vtrhla do koupelny, ale tam kromě dcerky nikdo jiný nebyl. Holčička mamince vyčinila, že jejího kamaráda vyhnala. Na matčin dotaz,jakého kamaráda má na mysli a že se jí určitě něco zdálo, dcerka dotčeně odpověděla, že se jí nic nezdálo. Že se její kamarád jmenuje Fritz, má dírku v bříšku, a že bydlí pod jabloní na zahradě. Maminka si dala dvě a dvě dohromady a tak tatínek vzal krumpáč a lopatu a zamířil k jabloni. Co tam našel bylo nasnadě. Kostru člověka se zbytky německé uniformy. Dokonce měl u sebe i identifikační známku. O tomto případu kdysi psala i některá periodika zabývající se podobnými věcmi.

Abych to shrnul. Celé strašení Fritzova ducha bylo o tom, že se snažil s někým spojit a říct, že byl zavražděn a zakopán jako odpad. Chtěl jen normálně pohřbít a aby jeho rodina věděla, co se s ním stalo. Jediný, kdo mu byl ochoten naslouchat, byla ta malá holčička.“

Ano, malé děti vidí více než si myslíme. I my jsme takoví byli a viděli věci, které dospělí ne. A také nám říkali, že to jsou nesmysly a že mluvíme hlouposti. Nakonec jsme tomu sami uvěřili a vidět přestali. A tak, když jdeme na nějaké místo, či chceme někde bydlet, pozorujme naše malé děti, nebo zvířata. Oni nás totiž upozorní když není něco v pořádku a na tom daném místě číhá něco zlého.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek