Poslední rytíř na českém trůně – legenda statečnosti a odvahy 4.83/5 (6)

Zajímavosti

„Jak si stojí bitva?

„Je ztracena, můj králi. Nic se už nedá dělat.“

„Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“

Když zaslechl povel k boji, zeptal se, kde je jeho syn Karel. Průvodci mu řekli, že nevědí, že se však nejspíš někde bije, načež král pravil:

„Pánové, jste dnes všichni mými přáteli a bratry ve zbrani, proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mne tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátele na dosah meče.“

Rytíři souhlasili, a protože ho nechtěli ztratit v tlačenici lidí, svázali otěže koní dohromady. Krále pak dle jeho přání vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem vyrazili proti Angličanům…

A tak se uprostřed nevyhnutelné porážky zrodila legenda.

Roku 1311 byl sňatkem s Eliškou Přemyslovnou ustanoven králem českým tehdy čtrnáctiletý Jan Lucemburský. Jan byl jediným synem lucemburského hraběte, římského krále Jindřicha VII. a Markéty, dcery Jana Brabantského.

V zemích Koruny České v roce 1309 vládl po vraždě svého švagra Václava III. Jindřich Korutanský. Ten se ale projevoval jako bezcharakterní a neschopný vládce a tak byla v Čechách proti jeho vládě silná opozice. S žádostí o pomoc byli vysláni její představitelé, cisterciáčtí opati. Ti při cestě na generální kapitulu do Citeaux o ni požádali Jindřicha VII. Nabídli, aby se jeho jediný syn Jan oženil s českou princeznou Eliškou, nejstarší dcerou Václava III. Jindřich se zprvu obával anarchie v Čechách a pověsti o zavraždění vlastního panovníka Václava III. a proto chtěl s Eliškou oženit svého mladšího bratra Walrama, na místo svého tehdy čtrnáctiletého syna Jana, na což české poselstvo ale nepřistoupilo.

Nakonec se přes veškeré pokusy o zvrácení dojednaného sňatku 31. srpna roku 1310 proběhly zásnuby mladičkého Jana s Eliškou Přemyslovnou a o den později se ve špýrské katedrále konala slavná svatba.

Aby mohl Jan Lucemburský uplatnit svůj nárok, byl nucen Čechy vojensky obsadit. Koncem roku přijal slib věrnosti od českých stavů, kterým potvrdil veškerá privilegia. Ve svých listinách nový král zaručil domácí šlechtě, že nebude povinna vojensky podporovat krále v zahraničí, a že úřady v obou zemích budou zastávány pouze rodáky. Daně směly být využity výhradně na obranu království, nikoli na zahraniční výpravy a nemohly být vypisovány bez souhlasu zemského sněmu. Šlechtě se naopak nepodařilo získat možnost odkázat svůj majetek libovolné osobě, ale jen rodinným příslušníkům do 4. pokolení. Pokud tito neexistovali, majetek propadl králi.

Diplomy se nezabývaly zahraniční a územní politikou. I přes existenci listin však docházelo k problémům ve vztahu mezi panovníkem a šlechtou. Originální Janův glejt se dochoval pouze jeden a to moravský, který byl vydán 18. června 1311 v Brně. Verze pro Čechy se nedochovala a její znění známe pouze zprostředkovaně díky listině Karla IV., která tyto diplomy potvrzovala.

A tak v neděli 7. února 1311 v chrámu svatého Víta byl Petrem z Aspeltu korunován Jan Lucemburský českým králem.

Přestože české království očekávalo nastolení klidu a pořádku z dob Přemyslovců, nestalo se tak. Docházelo ke konfliktům mezi sebevědomou českou šlechtou a stejně naladěným novým králem. Navíc probíhala „válka“ královen, kdy na jedné straně stála vdova po Václavu III Eliška Rejčka, která původně podporovala Habsburky v jejich snaze získat trůn proti Jindřichu Korutanskému, a na druhé Eliška Přemyslovna, nová česká královna. Když byl Jan nucen odjet do Lucemburska kvůli řešení situace nastalé po smrti jeho otce, Přemyslovna se snažila uplatňovat vlastní politiku (která ovšem nebyla směřována na podporu jejího manžela, spíše proti němu), a nechala uvěznit Jindřicha z Lipé, milence své sokyně. Tento krok ale málem vyvolalo válku.

Jan se snažil problémy po svém návratu vyřešit, avšak nakonec nezbylo nic jiného než demonstrovat svou sílu pomocí vojska. Šlechta se proti králi stále vymezovala a Jan Lucemburský se málem musel vzdát české koruny. Mír zprostředkoval až nový římský král Ludvík Bavorský. Roku 1318 byly podepsány Domažlické úmluvy, které ve svých důsledcích posílily moc šlechty. Přesto o rok později pražský patriciát, navzdory dojednanému smíru, uzavřel proti králi Janovi spojenectví s královnou Eliškou Přemyslovnou a jejími věrnými. Král Jan tak musel opět sáhnout po armádě, jelikož jeho manželka se pokusila de facto o převrat a její vojsko obsadilo Prahu. Bylo však vytlačeno královskými oddíly. Po sérii šlechtické nevoli a politických zrad od své manželky Jan ztratil o Čechy zájem a bral je jako zdroj financí pro rodovou evropskou politiku. V zemi nastává chaos a bezvládí.

Král Jan nakonec do země posílá svého syna Karla, kterého ustanovuje markrabětem moravským, čímž legalizuje jeho postavení regenta. Karel s vypětím všech sil uklidňuje situaci v zemi, kde byla občanská válka na spadnutí.

Jan Lucemburský se pak věnoval již jen zahraniční politice a to tak, že se svým vojskem účastnil různých evropských konfliktů. Nakonec podporoval francouzského panovníka v sérii konfliktů mezi Anglií a Francií později nazvané stoletá válka (1337 – 1453).

V té době jej postihla dědičná oční choroba a Jan oslepl.

Janův život a povaha jen nakonec zavedly k sobotě 26. srpna 1346. Král Jan již slepý zde zvolil dobrovolnou a statečnou smrt v boji, jak se na rytíře sluší. Nedaleko města Kresčak (francouzsky Crécy-en-Ponthieu) v severní Francii se střetly francouzské vojsko Filipa VI a anglická armáda v čele s králem Eduardem III.

Ačkoliv zde měli Francouzi obrovskou převahu co do počtu vojska, neměli šanci proti modernější anglické armádě.

Ten den pršelo. A to bylo rozhodující. V předních liniích Francouzů byli janovští střelci z kuší, kteří svou přesnou střelbou měli zničit anglickou těžkou jízdu. Jejich postavení bylo nezáviděníhodné. Kuše byla totiž tak účinná zbraň, že byla schopna prorazit rytířskou zbroj. Docílila tak toho, že bylo možno privilegovaného válečníka – rytíře zabít na dálku. Něco morálně nepřijatelného. Do té doby mohl rytíře zabít zase jen rytíř, jelikož obyčejný pěšák by v takovém střetu neměl sebemenší šanci. Rytíři proto kuše a střelce z nich nenáviděli a opovrhovali jimi.

Ten den pršelo a Janovanům navlhly tětivy, což způsobilo nefunkčnost jejich zbraní. Tito bojovníci na dálku, tak byli najednou k nepotřebě a jejich linie bránily francouzským rytířům v jejich způsobu boje. Železná jízda natěšená na střet se sobě rovnými anglickými rytíři se tak pustila do nebohých Italů. Nastala kuriózní situace. Aby mohlo dojít k bitvě, Francouzi začali pobíjet vlastní vojáky.

Na scénu však měla ta pravá hrůza teprve přijít. Zatímco francouzští rytíři pořádali lov na Janovany, nastoupili na anglické straně Velšané vyzbrojení dlouhými luky. Anglický dlouhý luk vystřeloval metr dlouhé šípy, na vzdálenost více než 200 yardů. Nebylo nic, co by této střele odolalo. V bitvě u Agincourtu roku 1415 tyto luky dokázaly prostřelit 8 centimetrů silné dubové fošny.

Nebe zčernalo anglickými šípy a smrt přišla nečekaně z hůry. Vlna po vlně padaly se svistem smrtící střely na francouzskou stranu a pobíjely pány v rytířské zbroji, stejně jako kmány z pěchoty.. Byl to veliký zlom. I střelec z kuše byl totiž člověk s jistým postavením, byť na úrovni měšťanského, jelikož kuše nebyla levná záležitost a zbraně si v té době tito žoldnéři pořizovali na své náklady. Ovšem luk si vyrobil kdejaký nevolník, vesničan. A tak na bitevním poli byl výkvět francouzské šlechty zničen tlupou „drnohryzů“.

Bitva se změnila v chaos a úprk. Poslední posily, které vjely na bojiště byla družina českého krále Jana Lucemburského, která jela na poslední zteč a vstříc smrti proti anglickým řadám. V dešti šípů, hrůze a úprku se zrodila legenda statečnosti a odvahy.

Dějiny nevzpomínají na krále Jana jen jako na válečníka. Ačkoliv naši dějepisci nejsou jeho vládě příliš nakloněni, musíme mu přiznat řadu dobrých věcí. Od roku 1325 nechává u nás Jan Lucemburský razit zlatou měnu. Bylo to poprvé, kdy se takové mine u nás razily. Říkalo se jim florény na počest florentinských mistrů, kteří byli za tímto účelem pozváni. Mince byly raženy s Janovým portrétem a heraldickým lvem. Florény vážily 3,5 g a jejich průměr byl kolem 20 mm. Byly raženy pražskou mincovnou ze zlata těženého v Jílovém u Prahy a sloužily především jako mezinárodní platidlo.

Za vlády krále Jana byly také vydlážděny pražské ulice. Ty se tak změnily z blátivých a prašných cesta na ulice civilizovaného vzhledu.. Jako poplatek na dláždění král přenechal roku 1329 Starému Městu pražskému clo z prodeje vína. Roku 1331 povolil Starému Městu pražskému pro vydláždění ulic vybírat clo z každého vozu, který projede jeho hradbami (krom vozů s kamením). Roku 1338 povolil vybírat zvláštní poplatek na dláždění i Malé Straně.

Na zahraničním politickém poli byl Jan Lucemburský daleko úspěšnější než na poli domácím. Posílil přátelské vztahy Českého království s Francií a i Římem a v roce 1322 za pomoc v boji proti Fridrichovi Sličnému získal od Ludvíka Bavorského pro české království Chebsko. V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a 1335 Vratislav, k níž přiléhala značná část Slezska.

Roku 1335 došlo k setkání polského krále Kazimíra III., českého krále Jana Lucemburského a uherského krále Karla Roberta ve Visegrádu, kde se Jan Lucemburský vzdal nároku na polský královský titul výměnou za 20 tisíc kop českých grošů. Naproti tomu se polský král Kazimír III. Veliký se vzdal Slezska. Tím byla dána podoba Českého království tak, jak ji známe.

S pomocí svého strýce Balduina, trevírského arcibiskupa, připravil také volbu nového německého krále. A tak 11. července 1346 byl římskoněmeckým králem zvolen Janův syn Karel, později zvaným Karel IV.

(redakce)

foto: internet

Ohodnoťte, prosím, tento článek