Rudohnědé Německo určuje co je demokracie – část druhá 4/5 (1)

V našem prvním článku jsme nastínili vývoj německé společnosti po konci druhé světové války a také politické základy Evropské unie.

Německá říše po své vojenské porážce byla nucena poněkud převléknout kabátek. Hnědá barva již nebyla v kurzu, alespoň pro oko. Ovšem marxismu je jedno, v jaké barvě vyleze na povrch. A tak přestože se na německých vládních úřadech „hajlovalo“ ještě v šedesátých letech, postupně dorůstala nová generace bojovníků. Těch, kteří dostali svůj ideologický základ a řádný výplach mozku v Hitlerjugend. Chlapců a dívek pocházející nejen z nacistických dětských organizací, ale i těch, které vznikly v programu Lebensborn, což byl pokus o genetické inženýrství s cílem vytvořit nového německého nadčlověka. A v roce 1945 tisíce těchto dětí nikdo nezabíjel. Spíše naopak. Byly často ukrývány před Spojenci a po válce německými orgány všemožně podporovány. A tyto děti také dostaly svou výchovu, včetně zděděných povahových rysů svých rodičů: příkladných mužů SS a matek fanaticky oddaných německé věci.

Tyto zpracované děti z Hitlerovy mládeže a Pramenu života nastoupily v průběhu padesátých a šedesátých let na vysoké školy jako studenti. Naplnění revolučními myšlenkami marxismu. Německého marxismu, jelikož socialismus byl stvořen pro německý národ a ne pro podřadné východní pronárody a židy.

Všeobecná válka rozdrtí slovanské spojenectví a zcela vyhladí tyto národy, že i jejich samotná jména budou zapomenuta… Vyhladí nejen reakční třídy a dynastie, ale zničí také tyto naprosto reakční rasy… a to bude skutečným krokem vpřed.“

Pro Evropu existuje pouze jediná alternativa. Buď asijský barbarismus z Moskvy exploduje kolem Evropy jako lavina, nebo musíme obnovit Polsko, postavit dvacet milionů hrdinů mezi nás a Asii a získat tak čas pro uskutečnění evropské sociální obrody.“

To nejsou slova Adolfa Hitlera. Jsou to slova, podle názoru Rudolfa Hesse, největšího Němce jaký kdy žil – Karla Marxe, guru Vůdce.

Německé univerzity jsou postupně názorově ovládány touto mládeží. Mládeží z níž postupně vyrostli němečtí bankéři, manažeři, vědci a politici. Ze studentských marxistických hnutí povstávají takové organizace jako třeba RAF (neplést s Royal Air Force). Tato organizace se jmenovala Rote Arméé Fraktion. Dříve se o ní děti učily jako levicové teroristické organizaci, dnes již jsou celkem běžné názory, že se jedná o statečné bojovníky za svobodu. Konkrétně tato organizace, která měla nejen řadu bojovníků se zbraněmi, tak měla mezi tehdejšími studenty obrovské množství podporovatelů. A opět, dnes jsou tito podporovatelé v řadách politiků Německa a jeho nové evropské říše EU. Je tedy jasné, proč jsou hlavně v Německu tak populární extrémístické názory vyvěrající z ultralevicových myšlenek. U moci jsou lidé, kteří byli z extrémismu zrození, byli v něm vychovaní a v něm sami pokračují, jelikož myšlenky Karla Marxe (včetně těch o likvidaci jiných národů) a jeho následovníků jsou pro ně naprosto normální.

Je tedy jasné, kde se v Německu opět berou myšlenky na islámskou společnost (Adolf Hitler byl velkým obdivovatelem islámu), kde se berou upravené nacistické myšlenky o německé dominanci a povinnosti ostatních hlavně východních národů tuto dominanci uznat. Ony totiž nikdy nezmizely a mají stále mnoho obdivovatelů i mezi našimi politiky. Hlavně těmi, kteří tak vehementně podporují protinárodní cítění, jednotné evropanství a další podobné věci. Ostatně přesně toto tu už jednou bylo. Vlajka – fašistická organizace prvorepublikového studentstva, jehož členem byl i Karel VI. Schwarzenberg, otec dnešního Karla Schwarzenberga, českého politika (nutno uvést, že Karel VI. se účastnil později protinacistického odboje).

Za německé okupace se Vlajka aktivně účastnila na kolaboraci s německými okupačními úřady. To jen tak na okraj, že historie se opravdu opakuje, jen v jiných barvách. Ovšem pláštík není vůbec důležitý.

Děti a vnuci nacistů posíleni o názory bolševického superextrémisty Trockého (jeho názory byly až tak šílené, že to bylo moc i na Stalina a proto jej nechal zlikvidovat) o permanentní revoluci která měla probíhat hlavně na Západě, likvidaci rodiny jakožto symbolu starého uspořádání společnosti, odstranění křesťanství a Židů. Možná proto byl a často je idolem těchto lidí Che Guevara, který organizoval masové vraždění po celé Jižní Americe a byl ukázkový následovník trockismu.

Dnes se nespojuje nacismus a bolševismus. Řada politologů tyto dvě ideologie staví na opačné konce politického spektra. Jenže chyba lávky. Oba směry jsou jen dvě sekty stejného náboženství. Mají stejný základ, stejného boha. Jen pojetí je trochu rozdílné. Dá se ale říci, že od původního směru se odchýlili více východní komunisté. Nacisté byli daleko blíže původnímu pojetí.

Jak se to vše projevuje v praxi?

Možná za to, že jsme ještě nepocítili plnou sílu těchto šílenců, můžeme poděkovat jejich předchůdcům a to přímo Adolfu Hitlerovi. Jeho koncentrační tábory sice vydělaly peníze na založení EU, ale také odhalily v plném světle co to je marxismus a kam až jsou lidé v jeho myšlenkách schopni zajít. Zvláště Němci, kteří jsou disciplinovaní a plní rozkazy bez přemýšlení (kdo přemýšlel a pochyboval, skončil před popravčí četou).

Nacisté učili své děti o jejich nadřazenosti nad ostatními národy. O tom, že pocit této nadřazenosti v Němcích je, nemusíme ani polemizovat. Naši lidé ho vnímají neustále. A ti, co navštěvují Německo (snad kromě některých našich více než servilních politiků, kteří k Berlínu a Bruselu vzhlížejí s nábožnou úctou) to mohou potvrdit i na vlastní kůži.

Není náhodou, že se dodnes na německých školách učí v dějepise, že Protektorat Böhmen und Mähren bylo to nejlepší, co v naší kotlině mohlo být, že se Češi při něm měli jako v bavlnce a za těch 340 000 mrtvých si mohou sami. A jako odplatu za tuto lásku ty smějící se bestie zavraždí generála Heydricha. V kostce shrnuto.

A tak jak nám umírají pamětníci, před kterými se nemůže odhalit pravá podstata, jelikož by ji poznali, tak nám Německo více a více odhaluje svou pravou barvu. Kombinaci rudé a hnědé. Islamismus (přesně dle snů druhého největšího největšího Němce) se stává státní ideologií. Mimochodem RAF se jezdila školit ke svým palestinským přátelům. Učili se tam nejen lépe zabíjet, ale také ještě více nenávidět Židy. Tuto družbu ostatně navázal již strýc Jásira Arafata a Adolf Hitler. Amín Al – Husajní za to obdržel vysokou hodnost v SS a německý Vůdce zase titul: Čestný muslim.

Německo začíná zase připomínat doby kdy nacisté čerstvě převzali moc ve třicátých letech. Jednotky SA spolupracovaly s policií na odstraňování politických oponentů, a to tak, že při brutálních výsleších těchto lidí asistovala policie, aby bylo zdání práva a pořádku. Dnes funkci SA převzala Antifa. Nechme o řádění těchto reálně nacistických bojůvek vypovídat českého občana, který se s nimi setkal. Jméno tohoto svědka redakce zná, ale na jeho přání jej neuvádíme.

„Byl jsem na víkend v Německu. Jel jsem se podívat s manželkou k moři. Když jsme se večer procházeli po Rostocku, zastavili nás dva snědí chlapíci. Turci, možná Arabové. Nevím. Něco nám říkali, ale nerozuměli jsme jim. Začali být celkem dotěrní, tak jsem jim anglicky řekl, ať si jdou po svém a nechají nás být. Najednou měl jeden z nich v ruce nůž a sekl s ním po mne. Dělal jsem aktivně bojové sporty, a něco ve mne zůstalo, takže jsem se toho šmejda rychle zbavil. Jenže najednou se objevil skupina mladíků. Na bundách měli nášivky Antifa a ty dva prapory v kruhu. Něco nám říkali, německy pokřikovali, ale moc jsem jim nerozuměl. Snažili jsme se s manželkou, která už byla značně vystrašená, jít pryč. Arabové už nebyli problém, jelikož se oba zdekovali, po tom, co jsem je zbavil nože a jednoho poslal k zemi. Jeden z té Antify mne chytl za přívěšek na krku a křičel na mne nadávky, že jsem svinský žid. Měl jsem na řetízku Davidovu hvězdu, kterou mi kdysi darovala babička. Ukazoval i na mou ženu a křičel cosi o rasistech. Asi proto, že jsem svou blonďatou manželku multikulturně nedaroval těm dvěma. Byli mi jasné, že tahle úderka celý incident viděla a tohle byla záminka. Věděl jsem že je zle, tak jsem na křiknul na mou ženu ať uteče. Ti mladíci jak zaslechli mou mateřštinu, tak jí asi nepoznali, jelikož na mne začali křičet, že jsem ruská svině a žid. Pak přišla první rána pěstí. Snažil jsem se bránit, ale šestinásobné převaze se prostě neubráníte. Najednou se objevila policejní hlídka, kterou někdo přivolal. Moje žena to nebyla, jelikož ji jeden z té party držel. Mlácení na chvilku přestalo, ale drželi mne dál. Policisté s těmi násilníky chviličku mluvili a pak dali nějaký pokyn. Dostal jsem ještě několik ran pěstí, po kterých jsem už šel na zem. Tam mne ještě několikrát kopli. Bili mne za asistence policie.

Policisté mne převezli na stanici, kde jsem se mohl umýt. Chtěl jsem lékaře a někoho z ambasády. Dostal jsem facku, že nemám nárok na nic.

Já německy moc neumím, takže jsem anglicky opakoval, alespoň co se mi přes tři vyražené zuby dařilo, že chci lékaře a ambasádu. Odvedli mne do cely a nic neřekli. Ani kde je moje žena. Z úst mi pořád tekla krev. Nejen z těch vyražených zubů, ale u z roztrženého rtu. Bolela mne žebra, kam mne ti udatní antifašisté s nacistickými způsoby nakopali. Měl jsem dvě zlomená, ale to jsem ještě nevěděl. Za hodinu přišli další dva policisté a odvedli mne. Nic neříkali. Posadili mne do místnosti kam přišel jeden policista v civilu. Upozorňuji, že pořád už od té šarvátky v parku jsem měl na rukou pouta.

Tenhle policajt už mluvil anglicky. Sdělil mi, že jsem spáchal několik trestných činů. Urážel jsem muslimy, z rasistických pohnutek je napadl, pak jsem napadl skupinu německých občanů, kteří se jich zastali a kladl odpor při zatýkání. Dal přede mne nějaký papír ať ho podepíšu a můžu zatím jít. Opět jsem řekl, že chci někoho z naší ambasády. On na mne křikl, ať to koukám podepsat, nebo se domů už nepodívám. Chtěl jsem vědět, kde je moje žena. Ta to prý už podepsala a čeká na mne venku. Nevěděl jsem co tam je. Bylo mi jasné, že jestli to podepíšu, pojedu snad rovnou do Buchenwaldu. Nějak jsem nepohyboval, že už zase funguje. Nahnul jsem se nad ten papír. Z rozbitého rtu se mi opět spustila krev a ta nakapala na ten dokument. Ten vyšetřovatel úplně zbledl a pak cosi německy začal křičet. Papír mi sebral a odešel. Po chvilce přišli dva policisté, sundali mi pouta a vyvedli ven před stanici. Moje žena tam skutečně byla. Chtěla prý zavolat na zastupitelství, ale sebrali jí mobil. Máme prý mlčet a okamžitě opustit Německo.

Nechápal jsem, proč nás pustili, ale policejní stanice byla kousek od nádraží, tak jsem se hned začali starat o dopravu domů. Později mi můj kamarád právník vysvětlil, že tak krev na protokolu by byla moc i na Němce. Navíc to celé byl ze strany německé policie veliký přešlap, ale bude lepší se do toho nešťourat.

Celý můj dojem z Německa je o tom, že se tam vrátil nacismus a lidé si toho ani nějak nevšimli. Němci prostě dělají co se jim řekne a přes to nejede vlak.“

Tento otřesný zážitek není první ani poslední, který naše občany v Německu potkal. Viz pobodání českého občana neoficiální muslimskou náboženskou policií. Tento čin se snažily německé policejní orgány opět překlopit proti oběti. Zpráva o této události proběhla některými médii před rokem. Nebo otřesný zážitek dalšího českého občana, který se na německém letišti ohradil proti muslimovi. Skončil v poutech, zbitý, s roztrhaným oblečením a v cele.

Stejně tak jako vzrůstá nenávist vůči nám, vzrůstá opět i proti Židům. Jakoby Norimberské zákony prostě jen spaly, ale už se zase probouzejí. Loni v červenci muslimský mladík napadl s antisemitskými nadávkami Yitzhaka Melameda, profesora na Baltimorské univerzitě. Přivolaná policie šla najisto. Islámského agresora minula a naopak brutálně zbila a posléze zatkla Yitzhaka Melameda, což vzhledem k jeho pokročilému věku mohlo mít fatální následky. I když se posléze profesor Melameda dočkal oficiální omluvy, nelze se zbavit dojmu, že policisté věděli, že je Žid, navíc když měl na hlavě kippu (židovskou obřadní čepičku) a hlavně že je oběť.

Německým soudem posvěcené vypálení synagogy v roce 2017 je snad nejvýmluvnějším ukazatelem, kam se Německo řítí. Nebo vrací?

Na toto všechno bychom si měli vzpomenout, až nám bude Berlín zase kázat cosi o demokracii. A nebo až nám někteří politici, kteří k postnacistickému Německu, vzhlížejí budou říkat cosi o tom jak by zde chtěli mít německou politickou kulturu.

(redakce)

foto: Archiv

Ohodnoťte, prosím, tento článek