Tip na výlet: Monumentální hrad Landštejn – strážce hraničního pomezí 3.67/5 (6)

Cestování Kultura Zajímavosti

Jedno z nejkrásnějších míst naší vlasti je původně románský hrad Landštejn. Jeho historie sahá až do dob krále Přemysla Otakara I.

Roku 1222 zemřel králův mladší bratr Vladislav Jindřich, který zastával funkci markraběte moravského. Ten ze svého postavení spravoval tuto část země.

Této oblasti se říkalo Vitorazsko a v dané době patřilo ke sporným územím na česko-rakouském pomezí. Již roku 1179 císař Fridrich I. Barbarossa rozhodl o jeho připojení k Rakousku. Díky tomu začalo docházet k cizí kolonizaci  a pronikání rakouské šlechty na území Českého státu.

Po smrti markraběte, se správy ujal přímo král a rozhodl se zabezpečit tuto neklidnou hranici. V období mezi roky 1226–1241  probíhaly o toto území boje (ty ukončil až Přemysl Otakar II. sňatkem s Markétou Babenberskou římskou královnou a vévodkyní rakouskou a štýrskou). Na rakouské straně již byl hrad, který patřil pánům ze Zöbingenu. Bylo potřeba vytvořit jeho protiváhu, proto král založil hrad Landštejn.

Nejstarší část hradu je zmiňována roku 1231, kdy je uváděn jeho první purkrabí Hartlieb z Landštejna.

Po uklidnění situace v regionu hrad nakonec přešel z rukou panovníka v druhé polovině 13. století na pány z Růže nebo-li Vítkovce.

Přestože Vítkovci patřili až do svého zániku (Petr Vok z Rožmberka) mezi nejmocnější rody v Království Českém, hrad neudrželi. Roku 1381 se novými majiteli stali Krajířové z Krajku, což je rod pocházející původně z Balkánu, konkrétně z Kraňska, které je dnes součást Slovinska. Král Václav tak hrad udělil v léno svému dvořanovi Konrádu Krajířovi.

Tato původně cizí šlechta se v Čechách dobře adaptovala a zapojila se chytře do místního dění. Tak se stalo, že se Krajířové angažoval i v následných husitských bojích a to na obou stranách.

Krajířové zahájili přestavbu hradu a ten tak získal pohodlí renesančních sídel. Dokonce zde instalovali horkovzdušné vytápění a podstatně zmodernizovali opevnění.

Krajířové z Krajku opouštějí hrad roku 1579, kdy jej Anna, vdova po Zdeňku Krajířovi, prodala rakouskému šlechtici Štěpánovi z Einzingu, dědičnému komorníkovi na císařském dvoře. Einzingové hrad moc neužívali a byl pro ně spíše přítěží, proto panství roku 1599 prodávají jihlavskému obchodníkovi, erbovnímu měšťanovi Davidovi Neumaierovi z Winterberku.

Neumaierové na hradě nějaké výrazné stavební zásahy nedělali. Významným členem rodu se stal Gottfried Neumaier z Winterberku, který aktivně podporoval protestantský stavovský odboj proti katolickému tlaku z Vídně, jenž vyvrcholil druhou pražskou defenestrací v květnu 1618. Tato událost je brána jako počátek třicetileté války. Gottfried na své náklady postavil rotu vojáků, s níž vstoupil do stavovského vojska a získal důstojnickou hodnost.

Direktorium českých stavů si uvědomovalo význam hradu, proto Gottfriedovi poskytlo vojenské posily, které měly Landštejn udržet, alespoň prozatím.

Útok přišel záhy. Císařské vojsko pod vedením generála Jindřicha Duvala hraběte Dampierra se pokusilo hrad dobýt, ale neúspěšně. Gottfried Neumaier z Winterberku místo uhájil.

Roku 1619 se českým králem stal kurfiřt Fridricha Falcký českým králem a Gottfrieda Neumaiera povýšil do rytířského stavu. Zároveň potvrdil jeho erb.

Válka ale byla neúprosná a zde na této výspě se ukázala nepřipravenost celého povstání. Proto byl ještě toho roku hrad obležen další císařskou armádou, tentokrát pod velením generála Karla Bonaventury hraběte Buquoye. Tento protřelý voják pochopil, že přímým útokem získá jen hromadu mrtvých vojáků, proto se rozhodl hrad vyhladovět. Což se mu nakonec povedlo. V poslední šarvátce Gottfried Neumaier rytíř z Winterberka položil život za své ideály a domov. Přesto však tento rod nevymírá, jelikož mezi vojáky, kterým se podařilo uniknout, byl jeho syn Siegfried, který však padl ve vojsku saského kurfiřta Jana Jiřího roku 1623 na česko – saském pomezí v nějaké bezvýznamné šarvátce s císařskou armádou. Ale i on měl potomka.

Již v průběhu české války (první fáze třicetileté války) docházelo k živelným konfiskacím stavovského majetku. Zkonfiskované panství koupil hejtman Jakub Kecl z Rotendorfu. Tato koupě byla vzápětí zrušena císařem Ferdinandem II. a novými pány se stali bratři Maxmilián a Ferdinand Mohrové z Lichtenegga. Ale ani ti se zde natrvalo neusadili a hrad začal rychle měnit majitele, mezi které patřili i Černínové (hrabě Humprecht Jan Černín a jeho syn Tomáš Zachariáš). Od nich toto krásné panství získal generál Ferdinand Arnošt z Herbersteina. Jeho rod držel hrad až do roku 1816 kdy hrabě Josef Herberstein, jakožto poslední mužský člen rodu, zemřel.

Po dlouhých sporech o dědictví se majitelem stal roku 1846 Ferdinad baron Sternbach.

V té době ale hrad již nebyl dávno obýván. V roce 1771 do věže uhodil blesk a hrad vyhořel. Opuštěný objekt začal okolním vesničanům sloužit jako zdroj stavebního materiálu a hrad tak ještě více chátral a pustnul.

V 19. století byl hrad využíván jako výletní místo. Romantické hradní zříceniny byly tehdy v kurzu a proto byly leckdy i uměle budovány. Hrad se tak stal cílem výprav tehdejšího klubu českých turistů.

Po konci II. světové války hrad připadl státu, který jej přidělil Sokolské obci. Ta se o Landštejn ale příliš nestarala. V roce 1954 stát převzal správu hradu a v roce 1961 povolil nadšenci Karlu Veselému a jeho přátelům, aby na hradě zahájili záchranné práce. Ti během patnácti let vyčistili nádvoří, příkopy a studnu. Bohužel během toho došlo k řadě neodborných zásahů. Velká rekonstrukce hradu byla zahájena roku 1972 a končila v roce 1990.

Hrad Landštejn představuje velký kus české historie. Není to nijaká bezvýznamná zřícenina ukrytá v lesích České Kanady, proto stojí za návštěvu. Na místo se dá dojet buď autobusem, nebo autem. V podhradí je možné nejen občerstvení, ale i případné ubytování.

Samotný hrad je velmi rozlehlý a jeho prohlídka je velice zajímavá. Díky přestavbám zde sice z původního románského hradu moc nezůstalo, ale je zde krásná původní románská kaple. Návštěvník, který nerušeně prochází monumentálními zdmi a budovami hradu, může pozorovat různé stavební prvky od již zmiňovaných románských přes gotické po renesanční. A kameny dovedou vyprávět, pokud jim umíme a chceme naslouchat.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek