České středohoří – ozvěny druidů na pravěkém hradišti 4.2/5 (5)

Cestování Kultura Zajímavosti

Jedno z mnoha dalších tajemných míst Českého středohoří je raně starověké hradiště Hradišťany Tato megalitická památka se nachází na vrcholu stejnojmenného čedičového vrchu u obce Mukov

Toto místo patří k podobným typům opevněných míst mladší a pozdní doby bronzové. Taková místa se stavěla na dominantních kopcích a byla používána pravděpodobně jako záchytná hradiště, útočiště v případě napadení oblasti a nikoliv jako centra moci. Podle archeologické atlasu  plnilo i kultovní funkci.

Toto místo je dnes staré zhruba 3000 let. Případný návštěvník zde dodnes může najít velice zachovalý systém původních valů, které dělí prostor hradiště na dvě části. Pozorný příchozí si všimne již v lese nepřirozené vyvýšeniny, která přetíná přístupovou cestu. To je první val. Cesta nás záhy zavede k druhému valu, který ohraničuje vnitřní část hradiště, tzv. akropole. Ta se nachází na vrcholu kopce pokrytého loukou, která mimochodem patří k nejvýše položeným loukám v Českém středohoří.

Dochované valy jsou zbytky opevnění postaveného z nasucho kladených kamenů. Síla valu se pohybovala okolo tří metrů a dosahovala několikametrové výšky, i když údaje v literatuře se různí. Je pravděpodobné, že tento val byl doplněn dřevěnou palisádou, aby byl bránitelný proti případnému útočníkovi.

Hradba je na několika místech narušená, což mohou být vstupní brány, ale také nemusejí. K narušení mohlo dojít až později, díky vlivu povětrnostních podmínek, a také pozdější lidskou činností. Předpokládaný původní vstup vedl přímo do akropole od jihovýchodu a do předhradí se vstupovalo branou v severovýchodní části vnitřního valu. Brána akropole byla narušena stavbou přístřešku pro pastevce .

V okolí takových hradišť nebo přímo na nich byly často ukládány bronzové poklady. Šlo nejen o uchování bohatství pro případ nouze díky pohromám v podobě extrémů počasí, či války, ale také šlo pravděpodobně o úlitby bohům, zvláště pokud takové místo opravdu sloužilo ke kultovním účelům.

Archeologický výzkum, který zde proběhl již v 19. století přinesl několik zajímavých nálezů, díky kterým se dá datovat doba osídlení. Podle dvou kamenných seker zde lidé žili již v době neolitu, tedy v mladší době kamenné, to je šest tisíc let př.n.l. Je to velice pravděpodobné, jelikož hradišťanská louka patří mezi zvláštnosti. Náleží totiž k pozůstatkům původních stepí o kterých jsme jíž mluvili v předchozích článcích. Dá se tedy předpokládat, že toto místo bylo využíváno pravěkými pastevci.

Nález dalších dvou bronzových seker z přelomu střední a mladší doby bronzové a keramické střepy výrobků lidu knovízské kultury, která se datuje mezi roky 1300 až 950/920 před naším letopočtem, patří již do mladší doby bronzové, nás zavedou k prvotním Keltům a zakladatelům hradiště.

Vrchol kopce Hradišťany je zajímavý i z přírodního hlediska. Jak jsem již uvedli, jedná se o jedno z mála míst u nás, na nichž se dochovalo tzv. primární bezlesí – pozůstatek stepní krajiny před vznikem přirozeného lesa po konci doby ledové. Přírodní rezervaci zde založil rod Lobkowiczů již v první polovině 20. století.

V minulosti, ještě na přelomu 19. a 20. století, byla Hradišťanská louka označována jako „orchidejová louka“ . Vyskytovaly se zde hojně vstavačovité rostliny, ty však v důsledku hnojení luk od 30. až do 70. let 20. století postupně vymizely. V 50. letech 20. století byla dokonce louka částečně rozorána. Mezi těmito zmizelými druhy čeledi vstavačovitých byly vstavač kukačka (Orchis morio) a vstavač mužský (Orchis mascula) a řada dalších rostlin.

Hradišťany mají stále své mystické kouzlo a citlivý člověk dodnes pozná, že se zde uctívali bohové našich předků. Když toto místo ztratilo svou funkci záchranného hradiště, přesto zůstalo jako posvátná půda. A tak se stalo shromaždištěm Bójů při slavnostech rovnodennosti a slunovratů, lughasandu, Ostary a Beltine. A dost možná se zde setkávali druidové při svých seancích. A je velice pravděpodobné, že zde i druidové žili. Minimálně do doby, kdy do krajiny byly vepsány runy germánských Markomanů.

Hradiště má pro svou minulost stále silný náboj a proto, až sem někdy půjdete a třeba zde zůstanete i přes noc, nedivte se když někoho potkáte a nebude to zrovna lidská bytost. To třeba Cernunos v podobě jelena vstoupil na místo, kde mu lidé kdysi dávali dary v podobě oběti. Nebo třeba se zde opět setkaly duše dávných druidů.

Proto je nutné nejen dodržovat pravidla pro návštěvu přírody, ale také si uvědomit že toto je naše kulturní dědictví. Něco, co zde postavili naši předkové a co užívali. Protože i my jsme Bójové, alespoň z části.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek