21. srpen 1968 – druhá zrada našich spojenců. Tragédie, která poznamenala celé generace 4/5 (4)

Události

Dnes si připomínáme jedno z dalších nešťastných výročí naší historie. 21. srpen je den, kdy v roce 1968 náš národ byl zrazen některými ústavními a politickými činiteli, kteří nerespektovali vůli většiny národa a chtěli moc ve státě uchvátit na sebe. Proto se obrátili do tehdejšího Sovětského svazu, který nám byl (stejně jako dnes EU) nadřazeným celkem a požadovali po tehdejším politickém vedení SSSR aby zakročilo. Konzervativní kruhy politického vedení Československa odmítaly pokusy o demokratizaci socialismu.

U příležitosti 20. výročí československého 25.února prohlásil tehdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, že jsou potřebné změny po triumfu socialismu a že cílem je tzv. „Socialismus s lidskou tváří“. V dubnu započal program liberalizací, mezi něž patřil nejen důraz na ekonomické uvolnění ve prospěch spotřebního průmyslu, ale především svoboda tisku, svoboda projevu, svoboda pohybu a uvažovalo se i o možnosti pluralistické vlády. Tento postup byl stále více podporován obyvatelstvem, ovšem vedení KSČ k těmto iniciativám nemělo jednotný postoj. Mezi reformátory podporující Dubčeka patřili předseda federální vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, předseda Národní fronty František Kriegel.

Ovšem k těmto reformám zaujali nepřátelský postoj především předseda ÚV KSS Vasil Biľak, ministr dopravy Alois Indra a člen předsednictva ÚV KSČ Oldřich Švestka, na jejichž stranu přeběhl po nátlaku i původní reformátor Drahomír Kolder.

23. července 1968 byl předán na sovětské velvyslanectví dopis 99 pragováckých funkcionářů, který poté publikoval na titulní straně sovětský deník Pravda. Vedení KSSS (komunistické strany Sovětského svazu jej využil jako reprezentativní hlas československého lidu a argument pro zásah v Československu. Signatáři za to byli označováni za zrádce. Navíc odpůrci reforem napsali dopis ve kterém žádali vojenské potlačení „kontrarevoluce“.

Spojenci z tehdejšího sovětského bloku se změn v Československu začali obávat a pokoušeli se omezit dopad těchto iniciativ prostřednictvím řady jednání. Československo a Sovětský svaz se dohodly na dvoustranných rozhovorech, které se uskutečnily 29. července 1968 v Čierné nad Tisou, v blízkosti československo-sovětské hranice. Schůzky se zúčastnili za Československo především první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, prezident Ludvík Svoboda, předseda vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský a další, za Sovětský svaz to byli první tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv, předseda Rady sovětů Alexej Kosygin, předseda prezídia Nejvyššího sovětu Nikolaj Podgornyj, hlavní ideolog Michail Suslov a další. Dubček bránil program reformního křídla KSČ a zároveň sliboval plnění závazků vůči Varšavské smlouvě. Delegáti KSČ znovu potvrdili svou loajalitu vůči Varšavské smlouvě a slíbili, že potlačí „antisocialistické“ tendence v zemi, nebudou oživovat myšlenku obnovy sociálně demokratických stran a budou kontrolovat tisk opětovným zavedením vyšší úrovně cenzury.

3. srpna 1968, se v Bratislavě setkali zástupci ČSSR, SSSR, NDR, PLR, MLR a BLR nad podpisem Bratislavské deklarace, která potvrzovala věrnost marxismu-leninismu i proletářskému internacionalismu, a vyhlásila boj proti buržoazní ideologii i všem „antisocialistickým“ silám. Sovětský svaz také vyjádřil záměr zasáhnout do vývoje v jakékoliv zemi Varšavské smlouvy, pokud by zde hrozilo zavedení politické plurality se systémem několika politických stran.

Na této konferenci ale zrádci předali sovětským představitelům onen zvací dopis, ve kterém sdělili, že v ČSSR dochází ke kontrarevoluci, nástupu kapitalismu, a že současné vedení státu chce opustit Varšavskou smlouvu. Dopis podepsali členové ÚV KSČ Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka.

Prvním členem československé vlády, který se o invazi dozvěděl, byl ministr obrany Martin Dzúr. Sovětská strana jej o agresi informovala s varováním, aby ČSLA nekladla odpor, jinak bude zakročeno se vší brutalitou. Přestože ministr přislíbil, že armáda nic nepodnikne, v noci na 21. srpna byl nicméně invazními jednotkami internován.

V noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. První útočná vlna proběhla v ranních hodinách, kdy byla obsazena letiště, na která následně začala přistávat transportní letadla s vojenskými jednotkami. Československá armáda měla od iniciátorů rozkaz pustit vojska do země. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo v poměru 7 : 4 rezoluci odsuzující okupaci (dva členové ÚV KSČ Jan Piller a Frantíšek Barbírek se na poslední chvíli přiklonili na stranu A. Dubčeka). Generální tajemník ÚV KSČ Alexandr Dubček, předseda vlády Oldřich Černík, předseda parlamentu Josef Smrkovský, šéf Národní fronty František Kriegel a Josef Špaček byli zadrženi a odvezeni z Československa.

Soukromé osoby začaly šířit zprávy o útoku jednotek Varšavské smlouvy. V ranních hodinách Československý rozhlas odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR a později i průběh masakru civilistů invazními vojsky na Vinohradské třídě. Kolem deváté ráno vysílání umlklo za zvuků střelby sovětských gardových jednotek, které měly rozkaz umlčet jakýkoliv odpor.. Rozhlas následně přešel do ilegality a od 11 hodin pokračoval ve štafetovém vysílání zpravodajství o situaci v zemi, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi. Podařilo se obnovit i televizní vysílání z improvizovaných studií. Například pracovníci Československé televize, kteří byli okupanty vyhnáni z rozstřílených televizních studií, nalezli azyl v areálu ČKD Praha a mohli vysílat alespoň zvukem díky rozhlasovému vysílači, krátce předtím zkompletovanému v blízkém podniku Tesla Hloubětín. Po informaci, že velká část ÚV KSČ byla internována, se prohlásili za „Svobodný vysílač ÚV KSČ“ a na symbolickou podporu Dubčekovu vedení komunistické strany přijali slogan „Jsme s vámi – buďte s námi!“

V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů vojsk Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky.

Tanky a obrněná vozidla byla pomalována tzv. invazními pruhy. Tyto pruhy bílé barvy na kapotách obrněnců a ostatních vozidel měly zabránit případné palbě spřátelených jednotek. V tehdejší době totiž v Československu byla ve výzbroji stejná technika jako v ostatních členských státech Varšavské smlouvy a tak v případě protiútoku Československé armády by armády Varšavské smlouvy (okupační vojsko) měly problémy rozlišit nepřítele od spojence. Nejhorší asi je, že obyčejní vojáci invazních armád nevěděli, že sami byli obelháni. Bylo jim řečeno, že v Československu probíhá krvavá kontrarevoluce, že jsou zde lidé vražděni ozbrojenými hordami a oni jedou místní lid zachránit. Překvapení, jaké u nich nastalo, když viděli pravý stav věcí je často šokovalo. Kromě gardových útvarů. Ty měly jiné instrukce.

Od 23. do 26. srpna 1968 probíhala v Moskvě jednání mezi zadrženými československými politiky a Leonidem Iljičem Brežněvem. Všechny československé návrhy byly zamítnuty. 27. srpna 1968 byl podepsán tzv. moskevský protokol, který ze zadržených politiků odmítl i přes soustavný nátlak podepsat pouze František Kriegel.

Již první den docházelo k brutálním scénám. V Liberci, který byl prvním městem, obsazeným agresory docházelo k bezdůvodné střelbě do civilistů. Měli jsme spoustu zraněných a mrtvých. Asi nejhorší věci se ale začaly dít po uklidnění situace. V době „normalizace“ kdy moc v ČSSR převzali ti, kteří sem pozvali cizí vojska docházelo k ničení důkazů, zavírání svědků a zločinů cizích vojsk, ničení hrobů obětí a perzekuce zraněných. Kdo nesouhlasil s okupací měl velké společenské a ekonomické problémy. Lidé byli vyhazováni z práce za jiné než souhlasné názory, někteří i zavíráni do vězení, pronásledováni StB.

Z historie bychom se měli poučit, aby se neopakovala. I dnes někteří naši politici jezdí k nadřazenému celku žalovat na vývoj u nás. Stejně jako tehdy jejich předchůdci.

(redakce)

foto: Internet

Ohodnoťte, prosím, tento článek