Příběhy čtenářů – Telefon ze záhrobí 4.67/5 (3)

Záhady Zajímavosti

Lidé vždy nějak zkoušeli komunikovat se svými zemřelými. Používali k tomu různé praktiky, jak poněkud drastické, kdy prolitou krví se snažili prolomit brány mezi naším světem a světem mrtvých, tak i klasických jako vyvolávání duchů pomocí zaklínadel, komunikační tabulky, či dalších způsobů. A někdy mrtví komunikují s námi sami od sebe. Buď se nám o nich zdá, nebo prostě přijdou a dají o sobě vědět. Obvykle to bývá z toho důvodu, že se chodí rozloučit, či nám sdělit něco hodně důležitého.

Způsoby komunikace jsou prostě různé, i když to nebývá zase tak běžné a málokdo o tom otevřeně mluví. Tak se o všem dozvídáme velice sporadicky. A tak se dostáváme k našemu podivnému příběhu pana Zdeňka N. z Berouna.

„Asi před rokem mi rakovina vzala manželku. Martině bylo sotva třicet. Byla to krásná žena, když jsme se brali. Nakonec nám osud dal jen tři roky. První dva byly krásné. Martina byla prostě víla, bohyně. Nikdy jsem takovou dívku nepoznal. Byla krásná a inteligentní. Zároveň měla laskavou povahu. To nebývá častá kombinace vlastností, tak jsem si mohl gratulovat, jelikož manželství s mou ženou byla výhra v loterii. Ten poslední rok bylo martyrium. Martinka žila již hlavně po nemocnicích a stejně to k ničemu nebylo. Umřela přesně na Štědrý den. Hrozný dárek k vánocům od Boha. V ten den jsem ho proklel a o vánocích nechtěl už nikdy slyšet. Martinka byla můj svět a já její.

V práci jsem to moc nedával, ale měl jsem štěstí na šéfa, který byl velice chápavý člověk, ne jako ti dnešní blbci, a tak mne poslal domů bez nějakých problémů.

Dny ubíhaly a já se z toho všeho nějak vzpamatovával. Na hrob své ženy jsem chodil den co den a nějak si přál, aby ty duchařské báchorky kterým jsem nikdy moc nevěřil, byly pravda. Je to zvláštní. V Boha jsem věřil, ale na duchy nějak ne. Přišlo mi to celé nesmyslné. Teď jsem ale chtěl, aby to tak nebylo. Chtěl jsem, aby byla Martinka živá.

Rok pomalu uplynul. V práci mi začala nadbíhat kolegyně, ale mne to nezajímalo. Prostě jsem se uzavřel do sebe a odmítl komunikovat se světem. Omezil jsem se jen na práci. I kazatel církve, kam jsem přestal chodit, mne odepsal. Stal se ze mne podle něj bezbožný člověk. Dokonce jsem už přestal chodit tak často ke hrobu Martinky. Věděl jsem, že tak jen jitřím svou bolest.

Minul listopad a blížilo se první výročí smrti mé ženy. Nedalo mi to a šel na Štědrý den na hřbitov. Seděl jsme na hrobě a celé se mi to vrátilo. Začal jsem brečet. Asi bych se za to měl stydět, ale nějak se to nedalo zastavit. A pak se to stalo. Zazvonil mi telefon. Nic zvláštního, ale já ho měl vypnutý. Nechápavě jsem jej vzal do ruky a díval se na displej. Žádné číslo, jen telefon prostě vyzváněl. Bylo to celé nesmyslné. Vypnutý telefon přijímal hovor a přitom odnikud, jelikož tam nebylo ani číslo, ze kterého mi někdo volá. Ale technika má svá tajemství a žije si svým životem. Tak jsem stiskl tlačítko příjmu. Na druhé straně bylo nejdřív ticho, pak nějak šumění a hlas. Ten hlas bych poznal mezi milionem. Martina. V telefonu zněl útržkovitě hlas mé mrtvé manželky. Bylo to, jako by mne někdo polil ledovou vodou.

„Martinko?“ zašeptal jsem. „Kdo je tam? Co chcete?“ ptal jsem se vyděšeně. Byla to opravdu ona. Řekla mi jen jednu věc. Že jí je dobře a že mne miluje. A ať odložím smutek a bolest. A také nenávist k Bohu. Že je vše úplně jinak.

Pak bylo ticho. A mimochodem, telefon byl opravdu vypnutý. Utekl jsem ze hřbitova a bylo mi všelijak. Uvědomil jsem si, že jsem mluvil s duchem. S duchem své mrtvé ženy. Ale jedna věc se opravdu stala. Rozleželo se mi to v hlavě a já konečně propustil Martinku ze svého srdce. Věděl jsem, že se zase setkáme, až přijde i můj čas.“

Jak už bývá zvykem, tak se na ptáme odborníka, psychotronika Jindřicha.

„Je pravda, že s rozvojem moderních technologií dochází ke komunikaci i pomocí takových přístrojů, jako ovilus nebo i mobilní telefon. Již dříve lidé zachytávali hlasy ze záhrobí pomocí radiopřijímačů, občas i televize. Je to dáno tím, že duchové s námi komunikují pomocí elektromagnetických vln, na kterých jsou založené veškeré komunikace i myšlenky. A o tom to je. Oni neskládají slova jako my. Slyšíme, nebo vnímáme jejich myšlenky. Mohou tak působit i na přístroje, které jsou schopny elektromagnetické záření zachytit a zpracovat. Ale stále se jedná o formu nekromancie, kam spiritismus patří, a je záhodno být velmi opatrný. Ani tento pán nemohl a nemůže mít jistotu, že v telefonu slyšel opravdu svou ženu a ne nějakou bytost, co se za ní jen vydávala. Obyčejný duch totiž obvykle nemá dost sil k tomu, aby s vámi mohl takto komunikovat. Ale to je jen domněnka založená na zkušenosti. Třeba tu sílu mají, jen ji nevyužívají. Přesto je opatrnost na místě, jelikož při těchto seancích se ozývají hlavně zlé entity, které mají své cíle a zájmy. A ty jsou na hony vzdálené těm našim.“

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek