Mnichovská zrada zlomila národu páteř 1.67/5 (6)

Dnes si připomínáme dá se říci nejtragičtější událost v dějinách Československé republiky. 30. září 1938 začala platit Mnichovská dohoda, kdy náš nejvýznamnější tehdejší spojenec Francie bezprecendentně porušil své mezinárodní závazky vůči Československu a spolu s s Velkou Británií vydal mladou republiku v plen Německu. S morálními dopady této zrady se potýkáme dodnes, kdy mnoho lidí v tomto národě, zvláště po další podobné ráně v roce 1968, přestalo věřit v právo a čestné jednání.

Mnichovská dohoda byla dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově (ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938).

Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.

Již nějakou dobu před tím v Sudetech docházelo ze strany německého obyvatelstva k ozbrojeným teroristickým akcím vůči jak představitelům státní moci, tj. četníkům, příslušníkům finanční stráže a vojáků, tak i proti neozbrojenému českému obyvatelstvu. A to i včetně dětí. Tyto akce měly za úkol vyvolat protiakce které byly vydávány mezinárodnímu společenství jako český útlak sudetoněmeckého kmene. Mnichovská dohoda byla tedy završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Mnichovská dohoda je příkladem politiky ústupků, appeasementu, kterou i dnes západní politici uplatňují.

Adolf Hitler svými činy naplňoval odvěkou německou politiku Drank nach osten doplněnou o myšlenky dalšího německého myslitele Karla Marxe o zotročení a následném vyhlazení slovanských národů. Obyvatelé Československa si uvědomili jednu zásadní věc, jejíž stigma si nesou dodnes. Mocný s mocným se nepopere o z jejich pohledu bezvýznamného. A nestalo se to poprvé v dějinách Českého národa. Kdykoliv se tento národ spoléhal na pomoc proti nějakému nepříteli, došlo k tomu, že nepřítel se spojil s dosavadním českým spojencem a společně zaútočili na naše území. Jak se Mnichovská dohoda promítá do dneška? Je to již mrtvý dokument?

Je nutné si ale připomenout několik faktů. Tak, v první řadě, Německo prohlášením německého ústavního soudu z roku 1949 se považuje stále za Německou říši a to se vším všudy. Tím bylo tehdy vlastně řečeno, že Německo nehodlá změnit svou politiku a nehodlá budovat něco jiného, než budovalo po staletí. Cíl byl se jen zotavit z porážky ve válce a dát nový kabátek starým věcem. Díky tomu na východ od německých hranic začala opět panovat určitá nervozita. Německá politika“ Drang nach Osten byla a je již několik staletí stejná a pilný žák Karla Marxe – dnes modly EU – Adolf Hitler ji pouze zradikalizoval. Jeho prohlášení:

„Je to východním směrem, stále a pouze na východ, kam se musí naše lidská rasa rozšířit. Je to směr, který pro expanzi německých obyvatel nařídila sama příroda“, mluví za své. A vůči Českému státu měli Němci vždy velmi zvláštní chování.

Trocha historie:

V českém pohraničí kde mají Němci početní převahu se po nástupu Adolfa Hitlera k moci rozmáhá teror, sabotážní akce, vraždy českých i německých občanů věrných ČSR a to pod taktovkou Berlína, který dodává zbraně, instruktory a nezřídka i přímou vojenskou podporu. 17. října 1937 došlo v Teplicích k vyprovokovanému incidentu poslance SdP K. H. Franka s policií, při němž Frank bezdůvodně napadl a zranil tři policisty, což však bylo henleinovskou propagandou zneužito a vyloženo jako útok proti sudetoněmeckému poslanci Podle instrikcí z Berlína docházelo k neustálému stupňování sudetoněmeckých požadavků vůči vládě Československa a to tak, aby byly v podstatě nesplnitelné. Přesto se jim tehdejší vláda snažila vyhovět. 20. února 1938 Hitler prohlásil, že mezi zájem Německa patří ochrana Němců v Rakousku a Československu. Na území ČSR začaly s oddíly sudetoněmeckého Freikorpsu operovat jednotky SS a Gestapa. Dokonce zde proběhl i pokus o převrat, který byl ale československou armádou potlačen. Při něm došlo i k několika přímým útokům wehrmachtu na naše území, kdy byla vedena palba z děl z německého území proti československým vojákům. Berlín tímto postupem uměle vyhrotil a destabilizoval situaci v pohraničí a vyhrožoval použitím síly a otevřené války. A tak 30.září 1938 představitelé Francie, Velké Británie, Itálie v Mnichově přistoupili na požadavek Německa, aby území Československa, kde žije více než 50% německých obyvatel bylo připojeno k Německu. Mnichovský diktát pak česká vláda pod tlakem války s Německem a zároveň následných francouzských odmítnutí splnění spojeneckých dohod, přijala. Československá republika ztratila 30% svého území které bylo z hlediska obrany státu nejdůležitější. Přišla o velmi významné dopravní uzly a značnou část průmyslu a zdrojů surovin. Ihned po přijetí Mnichovské dohody nastalo vyhánění Čechů a Židů z pohraničí. K nim se v útěku přidali i němečtí antifašisté, kteří se obávali represí. Vyhánění nebylo prováděno na základě žádného oficiálního dokumentu, ale realizováno bylo masově pod obrovským nátlakem a výhrůžkami zejména německých ordnerů, ale i těch, kteří se slovního i fyzického napadání Čechů a Židů dopouštěli již dříve. Utečenci si směli vzít jen osobní věci. Při útěku docházelo i k událostem, jako byly například krádeže, vyhrožování střelnými zbraněmi, či dokonce vraždy. Kromě národnostní nesnášenlivosti sudetských Němců hrála v mnohých případech útoků na Čechy i touha po kořisti. Z obsazeného území bylo vyhnáno 171 401 lidí, z čehož 141 037 české národnosti, 10 496 Němců a 18 673 Židů. Freikorps a další německé formace řádily jako utržené ze řetězu. Jedním z důsledků bylo i vypálení synagogy v Teplicích, která patřil k největším v Evropě. Přesto v Sudetech zůstalo 319 tisíc Čechů, zejména starousedlíků, zemědělců, kteří zde měli svoji půdu, ale i dělníků a dalších pracovníků. Německá moc si byla vědoma, že tyto lidi zatím potřebuje, jelikož nebylo kým je nahradit, takže nebylo pokračováno v politice tolerance živelného okamžitého vyhánění. Ale jen do času. Cílem bylo celou Sudetskou župu zbavit „Tschechische Schweinerei“ jež v dobách války nakonec přerostl i ve snahu vysídlit český národ z jeho historického území úplně.

Po 1. říjnu 1938 se v Sudetech z českého obyvatelstva stala podřadná národnostní menšina, která neměla naprosto žádná národní práva. Byly zrušeny všechny české spolky, jejich majetek byl zabaven ve prospěch Říše, rovněž tak zakázána jakákoliv politická aktivita. V úředním styku byl zakázán český jazyk, česky se nesmělo mluvit ani na veřejnosti a v dopravních prostředcích. Kdo toto porušil a byl polapen, podepsal si cestovní lístek do koncentračního tábora. Češi nesměli vykonávat zaměstnání v kterékoliv instituci státní správy, dále nesměli vykonávat žádné politické funkce, ani na obecní úrovni. Postupně byly zrušeny všechny české noviny, byl zakázán tisk českých knih, do kin nesměl přijít žádný český film, bylo zrušeno české vysílání v rozhlasu. Omezována a nakonec zakázána byla i česká divadelní ochotnická představení, fotbalová utkání, taneční zábavy, poutě, veřejná procesí i kázání a bohoslužby v češtině. Zrušeny byly české veřejné knihovny, české střední školy, byl omezen počet základních škol. Češi byli diskriminovaní při získávání práce. Postupně byly hospodářským tlakem likvidovány drobné české podniky, docházelo ke konfiskaci českého zemědělského majetku. Do roku 1943 se ocitlo v německých rukou zhruba 75 tisíc hektarů půdy, kterou dříve vlastnili Češi. Kromě toho byli Češi omezováni v nakládání se svým majetkem, nesměli ho dále prodávat do českých rukou apod. Bohužel tyto skutečnosti se dnes nepřipomínají, jelikož se to považuje za neslušné vůči našemu současnému spojenci Německu. Zřejmě i proto veřejnoprávní média dnešní den moc nepřipomínají.

(redakce)

foto: Sudetoněmecký freikorps v Mimoni (archiv bundeswehru)

Ohodnoťte, prosím, tento článek