Kdo vynalezl doopravdy galvanický článek? Alessandro Volta, nebo už 2000 let před ním Parthové? 2.13/5 (8)

V roce 1936 všechny šokoval nález rakouského archeologa Wilhelma Königa, který poblíž Bagdádu v lokalitě Khujut Rabuah objevil podivnou nádobu starou 2000 let.

Nález tvoří 14 centimetrů vysoký džbán z pálené hlíny s měděným plechem stočeným do tvaru válce a se železnou tyčí. Hrdlo nádoby bylo ucpáno asfaltem. Kovové součásti nádoby jevily známky koroze a prvotní testy ukázaly přítomnost kyselinového původce. Artefakt byl datován do období okolo přelomu letopočtu, kdy v oblasti vládli Parthové nebo Sásánovci.

Účel předmětu je nejasný. König na základě experimentů přišel s hypotézou, že šlo o galvanický článek. Jako elektrolyt sloužil pravděpodobně vinný ocet, či ovocné šťávy například z citronu.
Na počátku dvacátého století evropští archeologové prováděli výzkum v dané oblasti, hledaje důkazy biblických příběhů. Umožňovala to i koloniální doba, kdy nebyl velký problém s místními veskrze britskými či francouzskými úřady. Königa jeho objev velice překvapil. Podrobnější výzkum a pokusy prokázaly, že když se nádoba naplní kyselou tekutinou, např. právě citronovou šťávou nebo vinným octem, dojde k elektrolýze a baterie vyrobí napětí okolo dvou voltů. Elektřina mohla sloužit k elektroléčbě nebo galvanickému pozlacování nádob. Navzdory tomu, že se jeho teorie neslučovala s náboženskou a ani věděckou ideologií té doby, své výsledky publikoval. Bohužel propukla světová válka a jeho objev byl zapomenut.

Po šedesáti letech se k tomuto nálezu archeologové vrátili, jímž objev, že starověké civilizace dokázaly vyrábět elektřinu, rozhodně nebyl po chuti. Nikdo nechtěl připustit, že by starověcí lidé byli technicky vyspělejší než tlupa neandrtálských kanibalů.

Archeologové proto teorii o baterii odmítají.

Pokud se opravdu jednalo o elektrické články, jejich využití mohlo být následující. Řekové znali anestetický efekt použití elektrického úhoře. Číňané v té době používali již akupunkturu a navíc i v kombinaci s elektrickým proudem. Není důvod si nemyslet, že k podobným důvodům mohli články používat i staří Peršané.

Někteří vědci se domnívají, že galvanické články mohly být používány k elektrolytickému pokovování. Tato myšlenka je přitažlivá proto, že pokovování je matkou mnoha vynálezů: např. výroby mincí. Ve zlatnictví se kupříkladu přidává na šperk vrstva zlata nebo stříbra, aby zvýšila jeho krásu.

Paul Craddock z Britského muzea tvrdil, že nádoby se v té době pokovovaly pomocí roztavené rtuti, nikoli galvanicky. Napětí dvou voltů z článku prý nebylo k ničemu použitelné. Nikdo zřejmě nebral v potaz možnost spojit řadu článků do série, kdy dochází ke sčítání napětí. Takže třeba deset článků spojených do série už dávalo napětí dvaceti voltů, což už bylo použitelné.

K pozlacování se již tehdy používaly dvě techniky. Mechanická a chemická. Ta první spočívá v použití hrubé síly na rozklepání kousku zlata do tenkého plíšku. Ta druhá ve smíchání se rtutí. Obé je pak naneseno na patřičný výrobek.
Tyto techniky jsou sice efektivní, ale nákladné ve srovnání s galvanickou možností nanesení zlata či stříbra na výrobek. Elektrolýza je totiž i preciznější a výrobek vypadá i z estetického hlediska lépe. Umění elektrolytického pokovování objektů zlatem nebo stříbrem nešetřilo jen suroviny a peníze, ale mohlo vést k úctě hodné mágů, což znamenalo moc a prestiž.

Možnost použití v galvanizačním procesu prokázal v sedmdesátých letech ředitel muzea Roemer a Pelizaeus v Hildesheimu Dr. Arne Eggebrecht. Při svém experimentu spojil několik bagdádských baterií vytvořil vrstvu stříbra pouze jednu tisícinu milimetru tlustou, což ovšem jiní odborníci zpochybňovali, že to prostě není možné.

Jedna z možností použití článku jsou i rituální důvody. Posvátná socha v jejíž nitru je taková baterie a jejíž povrch je kovový. Kdo se takové sochy dotkl dostal ránu. Pro pověrčivé lidi to mohl být důkaz posvátnosti. Socha tak mohla i usvědčovat ze „lži“. Kněz kladl patřičné otázky a pokud se mu odpověď nelíbila, socha „reagovala“. Stačilo jen připojit či odpojit zdroj energie. Další možnost je, ochrana před zloději. Ale toto jsou jen teorie příznivců elektrického účelu nádob.

Archeologové popírají možnost spojení článků do série či paralelně, jelikož se doposud nenašly dráty, kterými by je tehdejší lidé spojovali. Otázkou je, zda by se takové dráty zachovaly do současnosti, či že později nebyly materiál k jiné výrobě. Pokud ovšem byl Königův nález opravdu používán jako galvanický článek, bude nutno poněkud přepsat učebnice. Minimálně v tom, že vynálezce galvanického článku nebyl v roce 1800 Alessandro Volta. Ale do toho se nikomu nechce, takže baterie z Bagdádu prostě nesmí být baterie.
V současné době mezi nejčastěji přijímanými vysvětleními je, že Königem nalezené nádoby byly schránky na papyrové svitky, namotané na kovovou tyč a chráněné před poškozením měděným obalem (podobná kovová pouzdra byla nalezena v nedaleké Seleukii). Nikdo se však neobtěžoval vysvětlit by tato pouzdra byla ukládána do keramických nádob a  proč do nich lidé tehdy lili kyselinu. Že by žíravina lépe konzervovala papyrové listiny?

(redakce)

foto: Internet

Ohodnoťte, prosím, tento článek