Hra na kdyby je velice známá. Jak by to asi dopadlo, kdyby se věci udály jinak. Jaké by byly důsledky… Toto napadlo asi mnohého člověka.
V záležitostech II. světové války se tato hra hraje velice často. Jak by to dopadlo, kdyby se Československo bránilo, jak by to dopadlo, kdyby Sovětský svaz zaútočil na Německo, nebo kdyby se západní Spojenci nezastavili a postupovali do nitra Německa, zatímco ty nejlepší německé jednotky byly v Polsku…
Bitvy a války většinou vyhrávají vojáci, ale často i politici jediným škrtem pera. Jak to souvisí s naším kdyby? Jednoduše. Kdo vlastně Spojencům vyhrál válku nad Německem? Kde bylo stěžejní bojiště a co na něm bylo důležité? Vše souvisí se vším.
Německo šlo do války s jedním obrovským nedostatkem. Byl to handicap, který se mu nakonec ke konci války vymstil. Německu chybělo palivo. Nemělo ropu a tak se benzín vyráběl z uhlí. Část zásob paliva se spotřebovala při západním taženi a rozdrcení Francie. Proto se Němci zaměřili v následném východním a africkém tažení na naftová pole britského Středního východu a sovětského Kavkazu, jejichž dobytí by znamenalo zásoby kýžené ropy. Bez ní se válka s masivním nasazením vojsk nedala vést dlouho.
V SSSR v cestě k ropě stálo město Stalingrad, jehož dobyt bylo důležitější než dobytí Moskvy. To Němců nakonec zlomilo vaz, jelikož zde se rozhodl osud východního tažení. Ale nestalo by se tak, kdyby se podařilo spojeným vojskům Itálie a Německa dobýt Egypt, což by otevřelo cestu k britským zásobám ropy v Iráku a na Arabském poloostrově. Kdyby.
Po pádu Francie v červnu 1940 Hermann Göring radil Adolfu Hitlerovi, aby obsadil Španělsko a severní Afriku, než aby napadl Spojené království. Již v červnu 1940, před podpisem příměří s Francií, se generál Heinz Guderian také zasazoval o převzetí strategicky důležité britské námořní základny Gibraltaru. Guderian dokonce naléhal na Hitlera, aby odložil příměří, aby mohl táhnout přes Španělsko se dvěma tankovými divizemi, dobýt Gibraltar a poté zaútočit na francouzskou severní Afriku. Generál Alfred Jodl, šéf operací Oberkommando der Wehrmacht (OKW), představil Hitlerovi plán na odříznutí Velké Británie od jejích kolonií v Africe a Asii napadením a obsazením Španělska, Gibraltaru, severní Afriky a Suezského průplavu namísto invaze na britské ostrovy.
Italové kteří zaútočili na Egyptě, však neuspěli a tak se na scéně objevil Afrikacorps. Německý sbor, který měl právě otevřít cestu na Střední východ a spojit se s německou armádou která se zase měla probít přes Kavkaz a zmocnit ruských naftových polí. Takový byl plán, který, kdyby uspěl, by znamenal vlastně konec války. Německo by se zmocnila Arabského poloostrova, jehož muslimské obyvatelstvo bylo nacismu nakloněné. Zde by Kriegsmarine získala řadu základen pro své ponorky. Ty by pak operovaly v Indickém oceánu proti tamním námořním silám Britského společenství které zásobovaly nejprve vojska v Africe a později, po Japonském útoku i armádu v Indii v jejím boji v Barmě. Navíc by pak německé síly navázaly styk s Japonci.
Úspěch tohoto plánu spočíval na porážce Britů v Africe a Středomoří. Pokud by se podařilo zamezit zásobování sil Spojeného království v této oblasti, byla by porážka Spojenců nevyhnutelná.
Dne 12. července 1940 zřídila OKW zvláštní skupinu pro nezbytné plánování. 22. července odcestoval admirál Wilhelm Canaris, šéf Abwehru a uznávaný odborník na Španělsko, s několika dalšími německými důstojníky do Madridu, kde měli jednat se španělským vládcem generálem Franciscem Francem a generálem Juanem Vigónem, španělským ministrem války. Poté Němci odjeli do Algeciras, kde zůstali několik dní, aby znovu prozkoumali přístupy k Gibraltaru. Admirál Canaris však v té době již nebyl Hitlerovým stoupencem. Naopak. Po tom co byl svědkem válečných zločinů při taženi do Polska se zapojil se do protinacistického odboje a podrýval německé válečné úsilí.
Pozice sil Osy byla díky území Itálie, a její kolonie Líbie a řeckých ostrovů Dodekanes ve středomoří velice silná. Britové zde měli jen dvě malé, ale velice důležité základny. Maltu a Gibraltar. Malta stála v cestě zásobování sil Osy v severní Africe a chránila britské logistické trasy ve středním Středomoří. Gibraltar zase ovládal vstup do Středozemního moře z Atlantiku. Jediném místě, kudy mohly německé válečné lodi vplout do regionu. Německá delegace ale neuspěla. A to hlavně díky tomu, že Canaris přemlouval Franca, aby do války nevstupoval. Německé velení bylo jasné, že dokud Britové budou držet Gibraltar, nic se nezmění. Do severní Afriky budou dále proudit zdroje a posily.
Proto Adolf Hitler začal naléhat na Španělsko, aby buď provedlo samo útok na tuto britskou kolonii, nebo aby umožnilo Německu ji samo obsadit. Němci nebyli schopni sestavit dostatečné námořní sily k uskutečnění takové operace. Hitler se po několika námořních porážkách již obával nasadit velké hladinové lodě proti Home Fleet a ponorky nebyly schopné dopravit síly potřebné k takovému útoku. Proto se 23. října 1940 sešli Ramón Serrano Súñer, Francisco Franco, Adolf Hitler a Joachim von Ribbentrop na železniční stanici Hendaye v okupované Francii, aby diskutovali o zapojení Španělska do válečného úsilí Osy. Španělsko bylo ale hospodářsky vyčerpané ještě z občanské války, navíc v předchozích schůzkách admirál Canaris Franca varoval, že v případě jeho vstupu do války by bylo španělské území ohrožené britským útokem. Proto Franco nebyl německým námluvám nakloněný. Podmínil svou účast ve válce úspěšným německým dobytím britských ostrovů.
Přesto již o měsíc později podepsal Hitler směrnici č. 18. Tak vznikl plán operace Felix. Podle něj měla německá armáda překročit Pyreneje a zaujmout pozice v nástupním prostoru v jižním Španělsku. Nacistický diktátor při plánování předpokládal, že jeho italští spojenci obnoví postup směrem k Suezu, zatímco Luftwaffe ve spolupráci s italským námořnictvem izoluje a posléze dobude ostrov Malta. Tím by Britové přišli o své klíčové pozice ve Středomoří a tím by skončilo zásobování jejich vojsk na Blízkém a Středním východě. Jejich následné vyčerpání a porážka by byla již jen otázka času. Díky spolupráci s Mohamedem Amínem al-Husajním který byl Velkým Jeruzalémským Muftím a kterého pojila s Adollfem Hitlerem nenávist vůči Židům ( roku 1937 po návštěvě Adolfa Eichmanna a Herberta Hagena v Palestině Velký Mufti vyjádřil svoji solidaritu s Německem, přičemž požádal Třetí říši, aby se postavila proti vytvoření židovského státu, zastavila imigraci Židů do Palestiny a poskytla zbraně jeho arabským milicím. Všem jeho požadavkům bylo vyhověno a Arabové dostávali od Německa a Itálie již zcela pravidelně zbraně i peníze na genocidní protižidovské operace. Mimochodem, tento islámský vůdce organizoval nábor do jednotek SS mezi arabským obyvatelstvem a podílel se i na tvorbě Norimberských zákonů, za což dostal od Heinricha Himmlera hodnost SS – Gruppenführer).
Německé vojenské velení nebylo díky Canarisovo působení operaci Felix příliš nakloněno. Šéf Abwehru dokonce označil dobytí Gibraltaru jako nereálné za použití vyčleněných sil. Proto vrchní velení preferovalo invazi do Anglie, zatímco velení námořnictva bylo zastáncem útoku na britské základny ve Středomoří, který admirálům připadal snažší.
Dobytím Gibraltaru by v případě provedení operace Felix by válka by byla vlastně rozhodnuta. S britskou ztrátou této pozice by se wehrmachtu s Italy skutečně povedlo dobýt Střední východ, jelikož Amín Al – Husajní již připravoval půdu pro proněmecký puč v Iráku, ke kterému nakonec i došlo za podpory Luftwaffe a německých agentů.
Franco stupňoval své požadavky vůči Německu. Požadoval velkou vojenskou a hospodářskou pomoc při svém vstupu do války. Navíc vyjádřil pochybnost o možnosti německého vítězství proti Britům vzhledem k jejich rozsáhlé říši. Armáda i obrovské britské námořnictvo by ustoupilo do Kanady a pokračovalo v boji. Hitler se nakonec urazil a z jednání odjel. Francovo požadavky se staly pro Hitlera přemrštěné a nesplnitelné. K samotné dohodě tedy nakonec nedošlo. Přesto němečtí vojenští vůdci pokračovali v přípravě rozsáhlé operace proti Gibraltaru. Plán operace Felix požadoval, aby dva německé armádní sbory vstoupily do Španělska přes Pyreneje. Jeden sbor pod velením generála Ludwiga Küblera měl překročit Španělsko a napadnout Gibraltar, zatímco druhý, jehož velel se ujal generál Rudolf Schmidt, měl zabezpečit jeho boky. Letecká podpora by vyžadovala jednu stíhací a dvě bombardovací perutě. Celkovým velením operace Felix měl být pověřen polní maršál Walther von Reichenau. Plán také upravil obsazení španělských držav v severní Africe: Španělské Maroko, Río de Oro a Kanárské ostrovy, jejichž přístavy by pak mohly být použity jako základny pro německé ponorky.
Vše souvisí se vším. Němci nakonec operaci Felix neuskutečnili, takže zásobování vojsk Britského společenství mohlo pokračovat, což nakonec vedlo i k porážce Osy v severní Africe. Britové potlačili puč v Iráku a spolu se sovětskými vojsky obsadili Irán, který byl dalším arabským státem, co se pod působením Al- Husajního přiklonil k nacistům.
Němci se sice svých plánů nevzdali, ale ropných polí, jak britských tak sovětských, se jim zmocnit nepodařilo. Rumunská ropa nestačila pokrýt celkovou spotřebu válečné mašinérie.
Dá se tedy říci, že úspěch Němců a Italů ve druhé světové válce na tichou radu admirála Wilhlema Canarise škrtl svým perem Francesco Franco.
Celou válku tedy zřejmě rozhodla jedna neuskutečněná bitva o malý kousek země na jihu Španělska. A také obrana Malty. Ať se to komu líbí či ne, se ztrátou těchto Spojeneckých pozic, by obránci Stalingradu krváceli zbytečně.
S pádem britské moci na Středním východě, by se tamní arabské státy pevně přimkly k Ose. Je velice pravděpodobné, že by pak nevznikly jen dvě muslimské divize SS. A zatím co by sovětská vojska bránila přístupy na Kavkaz a Stalingrad, za jejich zády by se přes Vichistickou Sýrii, proněmecký Irák a Irán valily okolo Kaspického moře do sovětského Ázerbajdžánu a Gruzie vojska Němců, Italů a jejich muslimských spojenců.
K tomu naštěstí nedošlo a velkou, možná dokonce zásadní, úlohu v celé věci sehrál admirál Canaris, který byl ke konci války za svou protinacistickou činnost popraven v koncentračním táboře Flossenbürg .
(redakce)
foto: Internet
