Krajina Labských pískovců patří k nejromantičtějším, ale také k nejponuřejším místům naší vlasti. Hluboká pochmurná údolí lemovaná strmými skalními stěnami, porostlá temnými lesy vždy lákala lidi ať už k životu, nebo alespoň k návštěvám.
Přestože je to kraj minimálně specifický, tak byl lidmi využíván. Stále se zde dají najít stopy po starých formanských cestách, do skal vytesané kapličky a značky, byla zde místa úkrytu běženců kteří před něčím prchali. Ať už těch pobělohorských, tak i těch, kteří utíkali z druhé strany hranice před Gestapem. V 19. století byl tento kout objeven turisty. S rozvojem turistiky je spojen majitel zdejšího panství kníže Edmund Clary – Aldringen. Ten nechal vybudovat řadu turistických cest, včetně Gabrieliny cesty vedoucí k největšímu místnímu monumentu – Pravčické bráně. Rovněž nechal vystavět řadu hotelů, restaurací a odpočinkových míst, čímž kraj otevřel a zpřístupnil široké veřejnosti.
Tyto končiny zažily ale i svá krvavá období. V roce 1938 boje německých ordnerů a příslušníků SS s československými jednotkami Stráže Obrany Státu, v roce 1945 zde polští vojáci ještě 10. května, kdy Praha již zažívala první den bez okupačních vojsk a strachu z Gestapa, sváděli boje s německými jednotkami, které se rozhodně nehodlaly vzdát svých výhodných postavení v předválečném čs. opevnění a na strmých hřebenech, odkud je byl opravdu velká oříšek vyhnat.
Po válce, když už dozněly výstřely werwolfů, po nich banderovců a situace se stabilizovala, vrátili se do kraje nejen turisté, ale objevil se zde jedinečný český fenomén – trampové. Ti se na několik desítek let spolupodíleli na místních zvyklostech. Ať už to byly protitrampské policejní zátahy, jelikož bolševický režim tyto romantické duše snící o svobodě nehodlal příliš tolerovat (několik těchto snílků zde dokonce v roce 1968 zahynulo díky přesným výstřelům příslušníků SNB a Lidových milicí), tak kulturní akce nesoucí se ve stylu country a folku. Po sametové revoluci zde dívky i chlapci v maskáčích a kovbojských kloboucích udělali spoustu práce. Vsadili zde tisíce stromů, uklidili tuny odpadků, čistili studánky a potoky, stavěli oplocenky a dělali další práce pro les, krajinu a jelikož je němečtí turisté z nějakého důvodu považovali za příslušníky ozbrojených sil, tak už jen svou přítomností přispívali i ke krocení některých vášní, které se u našich saských sousedů projevovaly po sjednocení Německa.
Toto vše ale pominulo vyhlášením Národního parku. Jeho správa si dala ideologicky – stranický úkol jakoukoliv stopu po trampech z kraje odstranit a tak nastalo velké ničení trampských osad a to i za pomocí těžké techniky a brutální pronásledování trampů samotných s intenzitou nad kterou i by i předchozí příslušníci SNB bledli závistí.
A tak v lese můžeme zase najít pohozené odpadky, studánky, ke kterým se zvěř naučila chodit pít, již připomínají spíše smradlavé močály a zřejmě pro lepší výhled do kraje se zde spustily i holoseče. Údolími v létě zaslechneme burácení motorů čtyřkolek, ale to přeci přírodě a hlavně vedení Národního parku nevadí. Hlavně že trampové jsou pryč.
Přes toto všechno ale zůstala romantika místa. Pokud se návštěvník vypraví na procházku třeba na již zmiňovanou Pravčickou bránu. Nyní v listopadu je to opravdu zážitek a to za jakéhokoliv počasí. Pokud si pro pro výlet vybere stejné povětrnostní podmínky jako náš fotoreportér, zažije nepoznané. Když uvidí cáry mlhy se ploužit jako přízraky mezi stromy, více si uvědomí nejen pohnutou historii místa, ale také jeho dávné dějiny.
Dodnes jsou zde ve skalách jakoby slyšet dávné modlitby k bohům, když místní horalé prosili za své mrtvé předky, či v obavách před nepřítelem nebo přírodními živly. Však také z místní krajiny čerpal inspiraci i Hans Christian Andersen.
Cesta k Pravčické bráně je velmi malebná. Cestou čekají mnohá překvapení v podobě přírodních monumentů, malých můstků ještě z dob Clary – Aldringenů a třeba to, že na této cestě se projížděla Olga Chotková, teta Žofie Chotkové. Žofie se mohla stát českou královnou nebýt sarajevského atentátu při kterém byla zavražděna i se svým manželem arcivévodou Ferdinandem Habsburským.
Je vidět, že tohoto koutu naší země se dotýkaly světové dějiny. Buď přímo, nebo nějakou oklikou. Ale dotýkaly. A toto vnímavý člověk cítí a uvědomuje si to. Tedy, pokud si odmyslí veškerou českou komerci okolo, zaměřenou na německou klientelu. Ale ta v lese není. Mezi skalami je jen člověk a majestát přírody.
(redakce)
https://www.youtube.com/watch?v=M-aLBSWvioQ&feature=youtu.be
Foto: Miroslav Neumaier – Pallas Press
