Průvodce tajemnem po Čechách – Magický kruh zachránil skupinu trampů 4.13/5 (15)

Události Záhady Zajímavosti

Listopad je v plném proudu a pro naše předky to již byl zimní měsíc. Jejich tradice a magické povědomí vycházely ze znalosti zákonitostí, které vypozorovali ve svém okolí. Bylo to období, kdy již skončily zemědělské práce a lidé se v krátkých dnech vydávali jen na lov. Ovšem do setmění hleděli být zpátky pod ochranou pevných stěn a ohně v krbu či ohništi doma. Tam, pod záštitou magických symbolů a run se scházely rodiny, ctily své bohy a vyprávěly legendy, díky kterým starší předávali životní zkušenosti mladším.
Byla to doba, kdy se krajem procházely temné síly. Entity přicházející z jiných světů, kterých se lidé báli. A věděli proč.
Uplynula staletí, dokonce i by se dalo říci že i tisíciletí. Lidé se změnili. Už nesedáme u ohňů a naše rodiny se již okolo nich nescházejí. Na staré bohy jsme zapomněli a legendy máme jen za smyšlené pohádky. Ovšem zákony krajiny se nezměnily. To, z čeho měli naši předkové obavu, se neztratilo. Stále to tu je. Možná se s těmito bytostmi setkáváme aniž tušíme s kým máme tu čest.
Už jsme v našich předchozích článcích o tajemnu podotkli, že kdo má hodně zkušeností s podivnými událostmi jsou trampové. Je to tím, že se jejich život, alespoň o víkendech, je bližší tomu, jak žili naši dávní předkové. Ve spojení s přírodou. A také tím, že navštěvují místa, kam obyčejný člověk často nepřijde. Navíc v pochmurných Krušných horách nasáklých magií a temnými pověstmi.
Jedním z takových lidí je Petr Matějka, řečený Vydra. I on vzpomíná na jeden obzvlášť hrůzný zážitek.
„Jeli jsme tenkrát na vandr do Krušnejch. Jezdili jsme na osady, ale i na divoko. Prostě jsme zapíchli prst do mapy a tam jsme jeli. Tak jsem se dostali i na hrad Perštejn. Je to pěkná zřícenina. Jak to tam vypadá dnes nevím, ale tehdy to bylo docela divoké místo. Vzpomínám si, že tehdy byla jasná noc. Měsíc svítil jako baterka, takže jsme ji moc nepotřebovali. Byl jsem rád, jelikož jsem ji měl zabalenou v teleti a nechtělo se mi ji vybalovat. Dorazili jsme na hrad a cítili lehké mrazení v zádech. Ty polorozpadlé ale stále monumentální zdi osvětlené Měsícem. Holé stromy a vítr. Celá ta atmosféra působila dost děsivě.
Rozbalili jsme věci a na kanadu, to byl takový kožený řemen co se používal na šicí stroje, jsme natáhli igelity. Ne že by mělo pršet, ale takhle koncem podzimu jeden nikdy neví.
Nasbírali jsem dřevo na oheň a pak už bylo líp. Pete vytáhl kytaru, my konzervy a chleba. Idylka jako vystřižená. Únava byla ale silnější a jelikož bylo pozdě, tak jsme šli spát.
Probudilo mne třesení. Otevřu oči a vedle sedí Pete a vyděšeně ukazuje do lesa. Měsíc svítil na plné pecky a tak jsem napínal oči, nechápaje, proč mne Pete vlastně vzbudil. Z lesa se ozýval podivný zpěv. Vypadalo to, jakoby si vítr hrál v korunách stromů ale tohle bylo vážně zpívání. Probudili jsme i ostatní kamarády. Kluci chtěli jít zjistit co se děje. Přeci jen jsme byli mladí kluci. Vytáhli jsme z pouzder bajonety co se tahaly jako nože. Tedy jen ten kdo je měl. Ostatní tahali mikováky. Udělali jsem pár kroků z nádvoří, kde jsme spali, a nestačili se divit. Okolo hradu pobíhala nějaká ženská a vydávala ty zvuky. Na tom by nic nebylo. Na vandrech jsem poznal spoustu potrhlých lidí. Ale tahle ženská nepobíhala. Ona se vznášela a to doslova. Bylo nám jasné, že vidíme něco, co není normální. Zdálo se že si nás nevšímá, ale bylo nám jasné, že o nás moc dobře ví. Kroužila okolo nás a blížila se. Pak se zastavila asi tak deset metrů od nás a dívala se. Ty oči dodnes nezapomenu. Kdybych takovou holku potkal normálně, tak ji budu chtít sbalit, jak byla krásná, ale ty oči nezapomenu do konce života. Byly jak dva uhlíky z ohniště, jestli mi rozumíte. Takovou hrůzu jsem nikdy nezažil. Pak se pomalu začala přibližovat k nám. Začali jsme couvat a ona se začala smát. Napřáhli jsme nože směrem k ní, ale asi si z toho nic nedělala.
Asi bychom byli v háji, kdyby pohotově nezareagovala naše osadní čarodějka – Baba Jaga jak jsme Markétě říkali. Rychle okolo nás všech udělala kruh a namalovala tam nějaké ty své značky.
Ten přízrak se dostal až k němu, pak se na nás znovu zle usmál a zmizel. Je jasné, že jsme do rána z toho kruhu nevylezli, ačkoliv byla neskutečná zima. A že ráno, jsme zabalili a rychle utíkali na vlak a pryč odsud.“
Co to bylo za zjevení, jsme se zeptali pana Jindřicha.
„S čím se nebo s kým se tam ti lidé setkali nemám ponětí. Pochybuji, že to byl duch zemřelého člověka. To vypadá spíše na nějakého démona, nebo, pokud sáhnu do předkřesťanské mytologie, to byla nějaké zlá víla, či divoženka. Dnes to jsou sice pohádkové bytosti, ale pro naše předky představovaly reálné nebezpečí. Jsou to vlastně živlové bytosti. Přírodní duchovní postavy. Nevím jak to jinak pojmenovat. Každý živel má dvě tváře. Vzduch se muže projevovat jako vánek, který hladí, tak také jako tornádo které boří. Oheň hřeje, nebo stravuje celé oblasti a tak bychom mohli pokračovat. Tahle bytost mohla být původem ze země, nebo vzduchu. Ale podle těch očí, to mohl být i salamandr, to znamená duch ohně. Opravdu nevím. Překvapila mne ale reakce oné Baby Jagy, která udělala kruh doplněný o znaky, možná Runy. To tuhle skupinku zřejmě zachránilo od velmi nepříjemných zážitků. No, každopádně by si lidé měli uvědomit, že tyto bytosti tu jsou a jsou silné. A mohou být i nebezpečné, pokud budou chtít. Lidé minulosti si je nakláněli oběťmi, modlitbami a hlavně úctou a respektem k nim a přírodě jako takové. Co z toho dnes děláme my?
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek