Nedaleko městečka Kdyně u Domažlic vedla již v dávných dobách zemská stezka z Bavorska do Čech. Procházela Všerubským průsmykem. Král Přemysl Otakar II. proto nechal v těchto místech vystavět hrad Rýzmberk, aby tuto stezku střežil a hlavně aby střežil hraniční pomezí.
Stavbou hradu a správou rýzmberského léna byl mezi lety 1260 – 1270 pověřen Děpolt Drslavic později psaný z Rýzmberka. Z rodu Drslaviců následně vzešly i takové rody jako Švihovští z Rýzemberka a Černínové z Chudenic.
Původní zakladatelé a majitelé hradu zde sídlili až do roku 1407. Pak jej prodali příbuzným z rodu Janovských z Janovic. Ti podle hradu upravili své jméno na Janovský z Rýzmberka a panství drželi do roku 1497. Tento rod na hradě sídlil trvale, proto zde došlo k velkým stavebním aktivitám. V roce 1448 zde došlo k velikému zničujícímu požáru. Tehdy došlo k poslední přestavbě, která vtiskla hradu současnou podobu.
Na konci 15. století odcházejí Janovští a v roce 1508 se vracejí se na hrad po 101 letech dočasně potomci původních zakladatelů – Švihovští z Rýzmberka. Ti provedli další opevňovací a stavební úpravy. Držitelé hradu se ale výrazně zadlužili a již v roce 1535 Rýzmberk odprodali opětovně Janovským z Janovic. Ani ti panství dlouho nepodrželi, neboť krátce poté v roce 1543 statek odprodali bohatému rodu pánů a říšských hrabat z Gutštejna.
Gutštejnové si hospodářsky vedli velice dobře a tak se jim povedlo panství i rozšířit. Přestože si v Koutu na Šumavě postavili zámek, tak hrad stále užívali k bydlení.
Rod se zapletl do povstání českých protestantských stavů, které vypuklo v roce 1618 druhou pražskou defenestrací. Proto byl hrad v říjnu 1620 dobyt císařským vojskem pod velením generála Dona Baltazara de Marradas. Panství po porážce protestantů spadlo mezi konfiskáty a to znamenalo konec. Následně se na panství vystřídala řada majitelů – vedle krátké držby dynastií Habsburků – to byli např.: Kracové ze Šarfenštejna, Collonnové z Felsu či Černínové z Chudenic. Díky těm se hrad alespoň opět zase vrátil do rodu jeho zakladatelů.
1. července 1641 hrad dobyla švédská armáda pod velením generálmajora Pfula. Švédové hrad nehodlali využít, tak jej v podstatě zničili. Leč hrad přežil a o dva roky později jej opět obsadila císařská armáda, opravila jej a umístila zde stálou posádku v počtu 30 vojáků.
Hrad třicetiletou válkou velmi stavebně utrpěl. Jeho majitelé jej proto po ukončení tohoto konfliktu opustili a o jeho obnovu již nestáli. Za prvé by byla velice nákladná a oni sami sídlili již v pohodlných zámcích v Čechách (např. v nedalekém Koutu na Šumavě) či v Německu. Dokonce se zvažovalo o jeho úplném zboření na základě rozhodnutí císaře Ferdinanda III o boření hradů, aby tato opevněné stavby již nikdy nemohl využít nepřítel, nebo loupežníci. V roce 1676 panství i s hradem koupil Volf Maxmilián Laminger z Albenreuthu. Ten držel panství až do roku 1696 kdy zemřel. Podle pověsti jej odvedl duch Jana Sladkého Koziny, vůdce neúspěšného chodského povstání, který byl rok před tím v Plzní popraven. Ten prý před svou smrtí pozval Volfa Maxmiliána, kterému Chodové říkali Lomikar, na Boží soud.
Ať se pověst zakládá na pravdě či ne, Volf Maxmilián rok na to skutečně zemřel a panství zdědila jeho dcera, která byla provdána za hraběte Václava z Gutštejna. Tak se hrad a zámek v Koutech vrátil zpět do rukou Gutštejnů. Ovšem ne na dlouho.
Od dědičky zesnulého Volfa Maxmiliána panství koupil baron Georg Heinrich ze Stadionu. Jeho rod držel toto území až do roku 1908. Stadionové po roce 1834 přikročili k stavebním a parkovým úpravám hradního vrchu a k archeologickému průzkumu. Tehdy došlo k úpravám a opravám hradu, jak bylo tehdy zvykem, kdy šlechta udržovala či dokonce budovala romantické zříceniny. Chátrání trosek hradu se tak zastavilo. Následně na hradě vystavili majitelé známé výletní místo (kterým zůstal hrad až dodnes) s kuželníkem, terasami či tanečním parketem a mezi lety 1847–1848 v místě mladšího gotického paláce (na bývalém třetím nádvoří) i štíhlou neogotickou rozhlednu.
Po vymření Stadionů získal zříceninu hradu Klub českých turistů z blízké Kdyně, který o hrad usiloval již od roku 1902. Od 90. let 20. století je vlastníkem hradu. Poněvadž byl hrad oblíbeným výletním cílem, kde se i hrálo divadlo, došlo ke stavbě trvalé scény. Dřevěný divadelní amfiteátr Dodnes občas slouží k pořádání různých kulturních akcí, ovšem dnes je hlediště již betonové.
Když návštěvník vstoupí na hrad a odmyslí si přemíru parabolických antén na hradní věži, cítí dech minulých časů a při správném počasí a konstelaci hvězd může zaslechnout i jejich ozvěny.
Ke hradu se vztahuje několik pověstí a zajímavých příběhů. Jeden je z dob husitských válek popisující bitvu u Domažlic. V knize pověsti českých hradů a zámků se píše:
Roku 1431 měla býti zasazena českým „kacířům“ největší, smrtelná rána.
V Německu se sebralo veliké křižácké vojsko, v jehož čele stál vedle vévody saského, markraběte braniborského a vévody bavorského papežský kardinál Julian. Křižáci překročili hranice v počtu 40000 jezdců a 90 000 pěších a přitrhli k městu Tachovu. K útokům na hrazená místa se sice neodvážili, zato týrali bezbranné obyvatelstvo bez ohledu na to, přiznávalo-li se k víře podobojí, či bylo-li věrně katolické.
Zle řádili zvláště na Plzeňsku. Když se doslechli, že se proti nim šikuje početné vojsko české, odtáhli směrem k Domažlicům, aby byli poblíž českých hranic.
Husitské vojsko se seřadilo ve válečný šik a táhlo za křižáky, přichystáno svésti s nimi rozhodnou bitvu.
Křižáci se rozložili táborem mezi Horšovským Týnem a Domažlicemi. Kardinál Julian vystoupil na vysoký kopec, aby odtud přehlédl krajinu a rozložení křižáckého vojska. Rozhodl se obsaditi ten kopec vojskem, i poslal vzkaz vrchnímu veliteli, neboť ho došly zprávy, že se nepřítel blíží. Husity ještě viděti nebylo, z dálky sem však zaléhalo rachocení husitských vozů jako blížící se bouře a zanedlouho se rozezněl krajem mohutný husitský chorál „Kdož jste Boží bojovníci“ – píseň stejně velebná jako hrozivá.
Kardinál Julian, pohlížeje do dálky, byl jat pojednou vážnými obavami. – Proč jen nepřichází křižácké vojsko obsaditi kopec, proč se neplní jeho rozkazy? – Zamračeně přešel na opačný okraj temene, zahleděl se na křižácký tábor. V táboře zavládl pojednou nevysvětlitelný ruch a zmatek. Všecko tam bylo v pohybu jako ve velikém mraveništi, řady se trhaly, jezdci se rozjížděli, pěšáci se dávali na pochod v nespořádaných hloučcích, vozy se hnuly…Všecko se dávalo na ústup směrem k Domažlicům, ústup se změnil ve zmatený útěk.
Kardinál zbledl, sestoupil rychle s kopce mezi vojsko, snažil se zadržeti prchající, nakonec však byl i on nucen k nim se připojiti.
Hlavní proud uprchlíků zamířil k Rýzmberku. Tu se objevili na obzoru husitští „honci“ – lehká jízda – a obořili se prudce na prchající křižáky. Nastala nepopsatelná vřava a panika. Křižáci zahazovali zbraně a prchali od děl a vozů, ty ucpaly cestu a bránily pěším v ústupu – pohroma křižáckého vojska byla dokonána.
Kardinál Julian se ještě jednou – před vstupem do lesů – pokusil přiměti křižáky, aby se postavili husitům na odpor, marně je však zapřísahal, jen je proti sobě popudil, takže – aby ušel jejich pomstě – musil uprchnouti v přestrojení.
V rukou vítězů zůstala ohromná kořist. Ze 4 000 vozů, které vezly zásoby křižáků, vrátilo se sotva 300 do Bavor. Nemalou radost způsobili husitům, že se jim dostaly do rukou kromě papežské buly, jíž byli věřící vyzýváni do boje proti českým „kacířům“, i kříž, a klobouk kardinála Juliana.
Druhý příběh je zase z počátku třicetileté války, kdy hrad oblehla císařská vojska.
Generál Marradas v roce 1620 se střídavým štěstím bojoval proti stavovskému vojsku. Věděl, že v zádech má pevný hrad Rýzemberk se stavovskou posádkou. Na jeho přímé dobytí si netroufal, jelikož neměl na toto dost sil. Uchýlil se proto ke lsti.
Jednoho rána se kolem hradu ozvalo veliké bubnování a troubení, křik a vůbec zvuky, které vydává jen silná armáda s děly a těžkou jízdou. Obránci se chopili zbraní a čekali nepřítele. Ten se záhy objevil. Prásklo několik výstřelů z mušket, na což stavovští rázně odpověděli, ale bylo jim jasné, že proti obrovské přesile se dlouho neudrží. Strach svíral jejich srdce, jelikož znali osud města Písek, které bylo císařskou armádou dobyto. Císařští se se vzdorujícími obránci nemazlili.
To se už ale před hradem objevili parlamentáři, kteří vyzvali stavovskou posádku ke kapitulaci. Sdělili jim, že hrad oblehla veliká armáda, a že pokud se posádka hradu nevzdá a bude bojovat stihne ty co přežijí osud píseckých obránců. Pokud se ale obránci hradu vzdají, budou prý ušetřeni.
Vyjednavači nakonec dosáhli svého a stavovští složili zbraně. Až když vojáci generála Marradase vpochodovali do hradu, poznali, že šlo o lest. Císařských byla jen hrstka, žádná velká armáda. Onen rámus vzbuzující dojem silného vojska byl jen výkon trubačů a bubeníků. Tak se generál Marradas stal pánem kraje a jeho vojsko mohlo úspěšně bojovat s odpůrci Vídně.
Okolo hradu se podle pověsti zjevuje duch proradné Apoleny, dcery jednoho z hradních pánů. Dívka zrovna utrhla z jabloně jablko, když tu k ní přistoupil mladý lovčí Jan, který se vracel z lovu na kterém obdržel pochvalu od Apolenina otce.
Měl velikou žízeň a tak Apolenu požádal aby mu jablko darovala. Tak jej však místo jablka obdařila políčkem za drzost, že ji oslovil. Navíc jej lživě obvinila, že na ni následně mladý lovec vytáhl tesák a chtěl ji zabít. Mladík byl následně na Apolenino přání jat a vsazen do věže, kde hlady zemřel. Ovšem pak se stala podivná věc. Jabloň, pod kterou se zrada udála začala chřadnout a usychat. Stejně tak samotná Apolena onemocněla a zemřela společně s onou jabloní.
Ovšem to nebyl konec. Od té doby jednou za sto let se její duch vrací na tento svět a chodí rozvalinami hradu držíce v rukou jablko. Čeká na chvíli, až potká mladého lovce, který by přijal z její ruky osudné jablko, aby mohla tak napravit svou lakotu a křivdu. Jednou se jí to prý poštěstilo a v pravé poledne se setkala s mladým myslivcem, který procházel hradní zříceninou. Ten se však Apolenina přízraku polekal, její dar odmítl a uprchl. Takže snad za dalších sto let.
Nedaleko hradu se nachází slovanské hradiště Příkopy. Pravděpodobně jde o o jeden z nejstarších hradů u nás, opěrný bod či předchůdce hradu Rýzmberk. Jeho zástavba byla nejspíše převážně dřevěná a dnes z něj zbyly pouze sypané valy a výrazné příkopy. Hradiště má tvar protáhlého obdélníku se zaoblenými rohy. Akropole, nebo střed hradiště je obehnán ještě dvojitým příkopem s dvěma valy. Zbytek celé fortifikace je velice výrazný oproti jiným objektům. Rozměry jádra hradiště jsou cca 20×40 m a jsou na něm patrny terénní nerovnosti, snad relikty objektů. K tomuto místu se nevztahují žádné písemné prameny. Archeolog Rudolf Turek na lokalitě provedl v roce 1959 archeologický průzkum a na základě nalezených střepů datoval vznik opevnění do jedenáctého století. Hradiště podle něj existovalo jen krátce v době bojů mezi knížetem Břetislavem I. a Jindřichem III. Příkopy bývají považovány za jedno z míst, kde mohla proběhnout bitva u Brůdku, střetnutí mezi českým vojskem knížete Břetislava a vojskem německým.
K zajímavostem hradiště patří dutý prastarý strom, z něhož mají údajně vystupovat víly.
https://www.youtube.com/watch?v=n8mOpmK5sYk
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas Press
