LSD, elektrošoky, pokusy na dětech v Dubí u Teplic? Jen fámy. Přesto je bývalá léčebna děsivé místo 4.5/5 (8)

Události Ústecký kraj Záhady Zajímavosti

Zámeček továrníka Antona Tschinkela v městečku Dubí na teplicku má děsivou pověst. Po válce se z této výstavní vily stala léčebna pro děti nemocné tuberkulózou. Tehdy neléčitelnou nemocí která způsobovala pomalou a bolestivou smrt. Ve spojení s dětmi to je velmi smutný příběh. Vzhledem k tomu, že Dubí bylo už tehdy lázeňské město, tak jeho vedení nechtělo, aby se pacienti vykytovali ve městě. Proto byl objekt izolován od okolí, což znamenalo že nemocné děti trávily poslední zbytky svého života sice v krásném prostředí, ale přesto žaláři.
Od padesátých let zde byla zřízena léčebna pro děti s různými vývojovými poruchami. S tímto obdobím je spojováno to nejhorší co se zde dělo. Údajné mučení dětí, pokusy s LSD a elektrickým proudem, bití či dokonce mizení dětí. To měly být oběti experimentů které se nepovedly. No, příběhy jako z hororu.
Uveďme tedy pár věcí na pravou míru. Léčebna pro děti s mentálními a jinými postiženími zde byla od roku 1957 – 1995. Tedy nikoliv do roku 1983, jak mylně uvádějí některá senzacechtivá média. My jsme oslovili jednoho z posledních žijících pamětníků, členku lékařského personálu léčebny, dětskou psycholožku PhDr. Danu Grunertovou.
„Já jsem byla v léčebně od sedmdesátých let do konce. Byly zde umístěné děti s různými vývojovými poruchami, to znamená děti nejen s mentálním postižením, ale i děti, které výrazne vady řeči, poškození sluchu, počurávaly se, děti s ADHD a tak podobně. Dá se říci že léčebna často sloužila i jako odkladiště nepohodlných dětí, se kterými si doma rodiče nevěděli rady.“
V horních patrech zámečku byly pokoje pro děti s mentálními retardacemi. Byli zde ležáci, kteří se nemohli sami pohybovat, či při pohybu museli být pod dozorem. O patro níže byly již děti soběstačnější.
Pro děti se zdravým intelektem, ale například poruchami řeči, v léčebně existovala školka, která byla v prvním podlaží. Zde byly děti umístěny na krátkodobý pobyt, kde se s nimi pracovalo. V tom vynikala tehdejší ředitelka školky paní Kalašová, která byla svou laskavostí k dětem pověstná.
„Zde se rodičům vysvětlovalo jak mají k dětem přistupovat, jak mají s nimi cvičit po tom, co se vrátí domů. Bohužel se tak často nedělo a děti se nám vracely v podobném, či dokonce horším stavu.“
Dnes se často šíří legendy o kterých jsme se zmiňovali v úvodu našeho článku. Vyprávějí je sami pacienti, kteří to údajně sami na sobě zažili. Asi by bylo dobré se zeptat s jakým postižením zde byli tito lidé hospitalizování. Jestli na krátkodobý pobyt se sociálním zanedbáním? Nebo třeba jsou tito vypravěči hluchoněmí? Nebo byli schizofrenici? Či mentálně retardovaní? Nebo jakou měli duševní chorobu? Je velice zvláštní jak člověk, který zde byl umístěný v předškolním věku, jelikož tato léčebna byla určena pro tuto věkovou kategorii, umí naprosto přesvědčivě popisovat jak na něm lékaři prováděli experimenty s drogami a elektrickým proudem. Navíc člověk, který měl či má nějakou výše uvedenou diagnózu.
Jako místo kde se tyto hrůzy měly dít je popisována veliká vykachlíčkovaná místnost. Dokonce její fotografie jsou uvedené v některých médiích. My jsme objekt navštívili, ale tuto místnost  jsme zde nenalezli. Ale možná jsme tak veliký sál přehlédli.
„Jediná takhle kachlíkovaná místnost byla kuchyně. To, co se uvádí, že se zde dělo je nesmysl. Nikdo zde děti netýral. Ani drogy, ani elektrický proud. Navíc na to poslední zde ani nebylo zařízení,“ říká psycholožka.
Jak paní doktorka uvádí, za jejího působení zde ani žádné dítě nezemřelo. Děti, které vážněji onemocněly, či by se třeba zranily, byly umístěny v takovém případě do nemocnice, která byla na takové věci vybavená. A co se týče LSD a elektrošoků?
„Nikdo by něco takového nedovolil. Primář, psychiatr a i pediatr byli židovského původu a měli své zkušenosti s podobnými způsoby od Němců. Nedovedu si představit, že by u nás v léčebně někoho týrali elektrickým proudem. Navíc bych to musela schválit i já. Nic takového se tu nedělo.“
Léčebna byla zrušena v roce 1995, kdy tehdejšímu vedení teplické nemocnice přišel provoz tohoto zařízení moc drahý. Tak škrtnutím pera byla léčebna zrušena ze dne na den. Je zajímavé, že rozhodnutí padlo po celkové rekonstrukci budovy a po nákupu nového vybavení.
Ptali jsme se místních obyvatel na to, co se pak s léčebnou stalo, jelikož zaměstnanci byli vesměs propuštěni, děti vráceny do rodin a ty, u kterých návrat nebyl možný, byly umístěny do jiných zařízení. Ovšem místní mají obavu či nechtějí o tomto domě mluvit.
Pokud se podíváme do historie zámečku po roce 1995, tak se to dá pochopit. V tomto případě se totiž projevilo české: Malá domů.
Na objekt se vrhli místní lidé a kradli. Kradli vše, co jim přišlo pod ruku. Radiátory, nábytek, kabely ze zdí, umyvadla, trubky… Prostě vše. To, že zámeček dnes vypadá jak vypadá je totiž dílem tehdejších obyvatel Dubí. A také vedení teplické nemocnice které nemělo v úmyslu majetek OÚNZ nějak zajistit a ochránit do dalšího rozhodnutí co s ním bude.
Dnes si příroda bere dům a celý areál zpět.
„Tohle byla moje ordinace a vedle ní byl archiv,“ ukazuje nám se slzami v očích paní doktorka Grunertová. „A tady, co roste ten strom, byla kancelář primáře. A tady sídlil doktor Koblasa.“ Onen strom neroste venku, ale přímo v prvním patře jednoposchoďové budově umístěné nalevo od zámečku. Zde sídlilo vedení ústavu, byla zde sociální pracovnice a psychoterapie. To byla zvukotěsná místnost. I dnes je zde zbytek polstrování zamíchaná do hromady suti a odpadků. Byly zde umístěné kamery a audionahrávání.
„Tamhle visela skříňka a tamhle byla zase polička s hračkami. Všude tu byly hračky. Vždyť sem chodily děti které měly spousty problémů. A bohužel často tím největším problémem těch dětí byli jejich rodiče.
Prošli jsme bývalým parkem, kde bylo jezírko s fontánkou obklopené záhony s květinami. Kdysi. Dnes je zde jen les náletových dřevin. Vstupujeme do hlavní budovy. V troskách na zemi leží ještě smotaný obvaz, přes zábradlí visí cáry prostěradla. Nacházíme zde samozřejmě hromady suti a odpadků. Na schodech se dají ještě rozeznat zbytky lina a sem tam i kousek koberce. Stěny „zdobí“ výtvory sprejerů. Některá místa jsou změněna k nepoznání.
Bývalá herna, kde si děti hrály, je dnes zasypaná propadlým stropem. Asi nejsilnějším zážitkem byl nález hraček. V troskách jsme objevili hadrovou panenku a o patro výše se nám zase podařilo ze sutě vyprostit malého plyšového medvídka.
Když naleznete hračky na takovém místě, tak se člověku začne v hlavě honit řada myšlenek včetně emocí. Kdo tu hračku držel v ruce? Komu přinesla potěšení? Kdo ji zde zanechal a proč?
Budova je dnes již nebezpečná sama o sobě. Dá se jít bez nebezpečí do prvního patra po točitých schodech, ale dál bychom už chodit nedoporučovali.
V jedné věci mají lidé komentující tento objekt pravdu. Je to dům smutku. Po válce sem přišly umírat nemocné děti. Jejich bolest, opuštění a touha žít je stále vpálena do zdí a jejich nešťastné dušičky nenalezly klidu. Po roce 1957 sem zase přiváželi nešťastné děti nějakým způsobem odmítané rodiči a okolím. Ať už to byli autisté, děti s mentálním postižením, duševními nemocemi, nebo prostě jen děti, které byly jiné. I ony si leckdy uvědomovaly, že je jen nikdo nechce a nemá rád. Jejich smutek evokoval ty nešťastné dušičky co zde zůstaly z dob umírání.
(redakce)

https://youtu.be/kPa97K6kors
foto: Miroslav Neumaier – Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek