Když Slunce bylo bohem 5/5 (2)

Duchovno a mystika Události Zajímavosti

Slunce. Hvězda která dává naší planetě světlo a teplo a s tím vším i život. Slunce provází lidstvo od úsvitu věků. Lidé brzy vypozorovali pravidelnost slunečních cyklů, jeho východy a západy, polední kulminaci.

Staré civilizace podle slunce určovaly své kalendáře a měření času. Slunce se také stalo bohem. Symbolizovalo vesmír, mužský božský princip. Ve starých náboženských kultech sluneční božstvo zpravidla splývá s laskavým nejvyšším bohem, který je zároveň stvořitelem. Často bylo Slunce označováno za oko nejvyššího boha. Ve slunečních kultech bylo sluneční božstvo často chápáno i jako průvodce mrtvých – psychopomp. V archaickém myšlení Slunce každou noc prochází podsvětím bez toho aby zemřelo. V důsledku toho má ambivalentní povahu, přivádí mrtvé do podsvětí a zároveň je z něj vyvádí.

I když je dnes uctívání slunce často považováno za archaickou záležitost a lidé oddaní těmto kultům jsou historiky považování za primitivní, ve skutečnosti šlo o důmyslný, hrůzu nahánějící systém uctívání, který svými velkolepými obřady oslovuje lidské smysly a upoutává mysl doposud. Tento systém se přenáší z jedné generace na druhou a dnes tvoří základ všech náboženství, ať už jsou to přírodní animismus, či buddhismus, hinduismus a křesťanství, zejména jeho katolická obdoba. Uctívání slunce dosahuje své nejvyšší formy v tajemstvích katolicismu. I když se daná jména změnila, systém uctívání zůstal stejný.

V evropské tradici bylo uctívání Slunečních bohů velmi rozšířené. Jména jako Hélios, Hor, Mithra, Sol nejsou nikomu neznámá. Jméno řeckého boha slunce Hélia dokonce je jedno z pojmenování Slunce, stejně tak jméno nordické bohyně Sol.

Uctívání Slunce se přeneslo i do současnosti. V podstatě křesťansko – římská tradice je solární. Na křesťanských obrazech je často zobrazováno boží oko. Jedná se o symbol Horova oka, což je mnohovýznamový staroegyptský posvátný znamení spojované s bohem Horem. V základní podobě jsou mu přisuzovány dva rozdílné významy: jednak je součástí usirovského mytologického okruhu, v němž Hor ztratil při bojích se Sutechem své oko, jednak je kosmologicky v souvislosti s pojetím Hora jako nebeského boha chápáno jako kosmické těleso (Slunce a Měsíc). Vedle toho bylo užíváno také jako matematický symbol.

Sluneční cykly východu a západu určovaly počátek a konec dne. Dříve den začínal západem slunce. Tento systém byl u nás zrušen v období 16. století a nahrazen tzv. německým časem, který užíváme doposud. Den končí o půlnoci a také o půlnoci začíná.

Přesto v nás staré počítání času zůstalo. Dodnes slavíme Štědrý večer, který je vlastně oslava prvního svátku vánočního, ale v předvečer. Stejně tak Mikuláš s čertem také chodí večer před svátkem sv. Mikuláše. Stejně tak to je i s dalšími svátky, které navíc byly původně pohanské. Například Samhain, nebo Beltine které, sice pod jinými názvy, slavíme dodnes. A opět v předvečer ať už Svátku všech svatých, nebo Prvního máje kdy vlastně začínalo období tepla a léta.

Již jsme řekli, že uctívání Slunce se promítlo i do samotného křesťanství. Například kostely jsou orientované ve směru východ – západ, kdy ze západní strany je vchod a na východě je umístěný oltář. Boží (Horovo oko) je malováno na místo Slunce. Ve staré tradici se bůh slunce Nimrod vrhl do vod Eufratu aby se znovu zrodil z lůna matky aby byl uctíván jako spasitel. Podobnost s křesťanskou tradicí Ježíše Krista je více než podobná.

V Indii sluneční periodu reprezentuje starověký cyklus dne. Ráno je Slunce Bráhmou, v poledne Šivou a večer Višnou. V noci slunce spočívá v lůně oceánu v temnotě podsvětí kam Sluneční bůh odchází po své večerní smrti a odkud se ráno opět zrodí. Opět je zde obdoba s Ježíšem, který zemřel aby se znovu zrodil v novém těle.

V dávných dobách byl v Babylonu uctíván bůh ryb Dágon. V jeho jménu se pojí jména dvou bohů. Dag – ryba a On – Slunce. A opět, tento bůh se vrhl do vod lůna, aby se znovuzrodil. Jeho kněží používali odění které rybu imitovalo. Představitel jeho kněží – velekněz a zároveň vládce byl považován za vtělení tohoto boha. Byl považován za neomylného a říkali mu „Vaše svatosti“. Národy, které byly Babylonu podřízené musely při setkání této osobnosti políbit prsten. A máme zde opět propojení do současnosti.

Římský biskup (papež) si nárokuje stejné atributy moci a tituly až do dnešního dne. Oděv biskupů, arcibiskupů a i samotného papeže je odvozený od oblečení původních starozákonních kněží. A ti na sobě opět nosí „rybí oděv“ jako nosili kněží boha Slunce – Dagona. A při setkání se opět líbá prsten. Je to jen náhoda?

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – Pallas press

Ohodnoťte, prosím, tento článek