„Víc pro vás udělat nemůžeme,“ stálo na lístku v bombě. 5/5 (4)

Historie Události Válka a vojenství

Tobrúk je přístav na východním pobřeží Libye, ale také synonymum boje československých zahraničních jednotek proti Německu. Před druhou světovou válkou byla tato oblast italskou kolonií. Itálie tedy využila svou severoafrickou kolonii jako nástupního prostoru k útoku na britská vojska v Egyptě. To se Italům nevyplatilo. Britové nebyli Habešané, tak toto válečné dobrodružství Mussoliny prohrál. Vojska britského impéria se převalily do Libye a jen včasný příchod německého wehrmachtu italské pozice zachránil.
Německý Afrikakorps zase nebyli Italové, takže se válečné štěstí od Britů odvrátilo a vojska Osy se začaly valit zpět na východ. V držení Spojenců zůstal jen přístav Tobrúk, kde se opevnila vojska Britského Společenství, polská jednotka a také vojáci československé zahraniční armády.
Po německém rozbití Československa se řada bývalých vojáků naší armády, ale také civilistů rozhodla bojovat proti Německu. V první vlně směřovali do Polska a odtud z nich část odešla do Francie, kde byli nuceni vstoupit do Cizinecké legie. Po porážce Francie a následném ústupu do Velké Británie tito muži vytvořili základ československých jednotek na Západě. Ti co v Polsku zůstali ustoupili z Polska do Sovětského svazu, kde byli internováni.
V druhé vlně uprchlíci z Protektorátu zamířili přes Maďarsko a Jugoslávii ke spojeneckým silám ve Středomoří a Francii.
Tak začala vznikat československá zahraniční jednotka na Středním východě pod velením pplk. Karla Klapálka. Útvar se formoval v létě 1940 na tehdejším britském svěřeneckém území Palestina. Tam se uchýlili Čechoslováci, kteří původně směřovali do západní československé armády, ale porážka Francie je zastihla v různých etapách cesty do Francie. Československou jednotku postupně doplňovali dobrovolníci u Anglie, českoslovenští občané žijící v zahraničí a také Židé z Československa kteří byli v té době usídlení ve Svaté zemi. Velikou posilou pak byli vojáci příslušníci Československého legionu, po propuštění ze sovětské internace.
Prvního bojového nasazení se dočkala tato jednotka v roce 1941 v Sýrii. Sýrie byla pod kontrolou vichistické francouzské vlády a sloužila jako základna německým agentům. Hrozilo, že vojska Osy použijí toto území jako nástupního prostoru ke vpádu do zad britským silám a obsazení Suezkého průplavu. Zvláště po tom, co se Němcům podařilo vyprovokovat pronacistické převrat v Iráku. Ten se britským jednotkám podařilo potlačit a tím učili Spojenci výrazný škrt přes německé plány. Sýrie jakožto francouzské svěřenecké území bylo ve stejné situaci jako Irák. Navíc se souhlasem Francouzů ji Němci využívají jako zásobovací základnu pro své aktivity v Iráku. Britské veleni tedy rozhodlo o obsazení Sýrie a Libanonu. Po zažehnání irácké krize se tedy spojenecká vojska obrací proti Francouzům v tomto regionu. A s nimi i 1. divize Svobodné francouzské armády tvořená hlavně Cizineckou legií. Ke slovu také přicházejí zbraně v rukou československých vojáků.
Při syrské tažení došlo k bratrovražednému boji nejen mezi Francouzi, ale bohužel i mezi Čechy jelikož řada legionářů v Sýrii byla i českého původu. Ačkoliv Němci podporují vichistické síly v regionu, přesto se Spojencům je podaří po tuhých bojích porazit.
Ale vraťme se k Tobrúku. Město s přístavem bylo v lednu 1941 při britské ofenzivě při které byli Italové vyhnáni z Benghází dobyto a obsazeno britskými vojsky. Po zapojení Německa do afrických bojů, byl 11, dubna 1941 obklíčen vojsky Osy. V Tobrúku se opevnily britské a australské jednotky, kterým Němci začali posměšně říkat „Pouštní krysy“. Toto označení pak spojenečtí vojáci přijali za své.
Britům se podařilo udržet námořní cesty, proto bylo možno obklíčené město zásobovat, i přes německo – italské vzdušné útoky. V říjnu byli Australané vystřídáni polskou Samostatnou brigádou v jejíž sestavě byl včleněn i československý 11. pěší prapor – Východní.
Pro československé vojáky na Blízkém Východě to byla největší válečná akce v Africe. Do Tobruku je dopravily dva australské torpédoborce i se zásobami pro obránce. 643 Čechoslováků zaujalo pozice na nejvíce ohroženém západním perimetru.
Vojáci bránili šestikilometrový úsek opevnění, který měli v případě nepřátelského útoku uhájit. Docházelo k neustálým drobným potyčkám s nepřítelem, ostřelování z ručních zbraní, ale i dělostřelecké přepady a bombardování. Ze vzpomínek jednoho z vojáků uveřejněných v literatuře je vzpomínaná příhoda, která poukazuje na odboj v Protektorátě. Na postavení našich vojáků dopadla letecká puma, která ale nevybouchla. Když ji pyrotechnik rozmontoval, aby ji zneškodnil, bylo zjištěno, že je naplněná pískem ve kterém byl lístek s nápisem: Víc pro vás nemůžeme udělat.
Dne 18. listopadu 1941 zahájil generál Allan Cunningham operaci „Crusarder“, jejímž cílem bylo vyproštění Tobruku z nepřátelského sevření.. Zatímco pěchota na severu vázala bránícího se nepřítele, britské obrněné jednotky zaútočily na jihu. Britům se podařilo Němce zaskočit a dostat se až na vzdálenost 19. kilometrů od Tobrúku. Podle plánu měli obránci města ve vhodnou dobu podniknout výpad ve směru britského útoku a navázat kontakt s hlavními silami. Úporné boje probíhaly až do 5. prosince kdy se Britům podařilo vytvořit vysvobozující koridor. Boje 11. československého pěšího praporu v Tobrúku, skončily až 10. prosince 1941, kdy Rommel zavelel k všeobecném ústupu.
Zatímco britská 8. armáda pronásledovala vojska Osy, Čechoslováci zůstali ve městě. Po přeskupení a doplnění zásob totiž 21. ledna 1942 zahájily německo-italské jednotky protiofenzivu a nad Tobrúkem se znovu začala vznášet hrozba. Českoslovenští vojáci posilovali obranu a připravovali se na případnou další obranu města, přičemž čs. pěší prapor zde setrval do 7. dubna 1942. V květnu byl následně útvar zrušen a reorganizován na 200. čs. lehký protiletadlový pluk. Na podzim toho roku přešli Spojenci do protiútoku který znamenal obrat ve válce na africkém bojišti.
Československý pluk dorazil podruhé do Tobrúku 31. ledna 1942. Byl pověřen v rámci 17. protiletadlové brigády město bránit před německými vzdušnými útoky a to až do konce afrického tažení. V bojích o Tobrúk padlo 14 našich vojáků, 26 bylo zraněno těžce a 55 lehce.
(redakce)
foto: You tube

Ohodnoťte, prosím, tento článek