Průvodce tajemnem po Čechách – Divoký lovec na Hradišťanském vrchu 5/5 (7)

Duchovno a mystika Události Záhady

O vrchu Hradišťany jsem se již zmiňovali v jednom článku týkajícího se putováním po Českém Středohoří. Ale připomeňme si toto velmi zajímavé místo.
Vrch Hradišťany je, již dle názvu, místem, kde stávalo keltské hradiště. Toto hradiště patří k podobným typům opevněných míst mladší a pozdní doby bronzové. Takové stavby se stavěly na dominantních kopcích a byla to pravděpodobně kultovní a záchytná hradiště, útočiště v případě napadení oblasti. Nefungovala jako centra moci.
Toto místo je dnes staré zhruba 3000 let. Případný návštěvník zde dodnes může najít velice zachovalý systém původních valů, které dělí prostor hradiště na dvě části, čehož si můžeme všimnout při návštěvě hradiště. Pozorný příchozí si všimne již v lese nepřirozené vyvýšeniny, která přetíná přístupovou cestu. To je první val. Cesta nás záhy zavede k druhému valu, který ohraničuje vnitřní část hradiště, která se nazývá akropole. Ta se nachází na vrcholu kopce pokrytého loukou, která mimochodem patří k nejvýše položeným loukám v Českém středohoří.
Magická historie tohoto místa se projevuje i dnes. Je stále znát, že se na tomto míste uctívali bohové a že se tak jedná o posvátnou půdu.
Dávní bohové toto místo neopustili, nebo na něj alespoň nezapomněli. V pozdějších časech se zde totiž začala objevovat pověst o Divoké honbě.
Tento jev se objevuje všude po Evropě, ale hlavně v místech s germánskou minulostí, což poukazuje na to, že se pravděpodobně jedná o povyražení starogermánských bohů. Podle starých legend tento jev vede dokonce sám Odin, bůh Otec germánského pantheonu. Ovšem toto není tak docela jisté, jelikož v keltském světě zase vůdce tohoto přízračného lovu je bůh Cernunnos, nebo jeho welšská obdoba Lovec Herne.
Ať to je tak či onak, na vrchu Hradišťany se podle záznamů zjevuje Divoký lovec doprovázený smečkou loveckých psů. Že se nejedná jen o pověst, ale o fakt svědčí i několik svědectví pocházející od trampů, kteří toto místo navštívili a přespali zde.
„Hradišťanskou louku mám dnes moc rád,“ říká jeden ze svědků, tramp řečený Výr. „Byli jsme tady tenkrát na jaře. Bylo už krásně teplo. Byl jsem tam tehdy poprvé. Večer byla klasika. Malý oheň na čaj a jídlo. Ohniště jsme nalezli pod takovou pokroucenou břízou. Bylo to krásné místo. Jasná obloha slibovala vlahou pozdně jarní skoro už letní noc. Jenže nebyla. Ale to jsme zatím netušili. Na dva klacky jsme postavili z celt přístřešek, to proti ranní rose. O historii tohoto místa jsme nevěděli nic. Samozřejmě že jsme mezi sebou měli kamaráda Peteho, který byl založený spirituálně a ten říkal, že to tam není jako jinde. Jenže jsme se mu smáli, že moc čte pohádky a Erbena.
Kytara dozněla a my šli spát. Přeci jen jsme byli utahaní, byl pátek, někdo šel ze školy, jiný už z práce, tak jsme se těšili do spacáků.
V noci, nevím kolik bylo, se ozval hrom. Byla to takový rána, že jsme se všichni probudili. V tu chvíli začal foukat takový vítr, že nám to náš přístřešek samozřejmě odfouklo. Při baterkách jsem tahali celty zpátky. No, ještě že jsme spali v na kraji lesíka, hned u té břízy. Začalo se blýskat. Ale bez hromů. Bouřka byla ještě daleko. Jenže všude okolo nás. Nad námi bylo jasno, ale okolo na každé straně obzoru se ženili všichni čerti. Pete seděl a zíral. Pak řekl, že tohle není normální. To nám všem ale bylo jasné taky. Pak jsme slyšeli štěkot. Nejdříve jsme si mysleli, že to jsou psi z Mukova, nebo jak se to tam jmenovalo. Jenže do štěkotu a vichru se ozval i dusot koňských kopyt. A to nám všem došlo, že to není z Mukova. Co asi bylo nejpodivnější, tak to byla mlha, která se začala okolo nás rozpínat. Nedávalo to smysl, jelikož vítr by ji měl rozmetat po celém lese. Ale ne. Jako když mu byla odolná. No, abych to zkrátil, drželi jsme si ty celty nad hlavami a jelikož se do toho všeho spustil nakonec liják. Tu noc jsme už nespali. Nad ránem se vše uklidnilo a slunce vyšlo přesně podle předpisu a hřálo. Byli jsme mokří, měli mokré věci, ale vše uschlo rychle. Jen Pete byl tak nějak v pohodě. On viděl něco, co asi vidět chtěl.
Dnes už nahlížím na řadu věcí jinak. Později jsem četl, že se na tom místě objevuje divoký lovec. My se s ním tehdy setkali. Ale také jsem četl, že nikomu neubližuje a nám se vlastně nic nestalo. Jen jsme trochu zmokli. Ale za to jsme si svou neúctou a posměchem mohli zřejmě sami.“
Musíme uvést, že s něčím podobným se setkala i naše fotografická expedice na toto místo v létě loňského roku. Velmi podivně se chovající počasí, atmosférické jevy a vše začalo velmi hlasitým hromem. Jinak se jedná o místo velmi krásné a příjemné.
„K Divoké honbě jsem se vám už tuším jednou vyjadřoval, ale trochu to zopakujme. Jedná se o nejspíš o původně germánskou legendu, kdy bohové z Valhally a duše dávných lovců a bojovníků jednou na lov. Celý jev se projevuje silným vichrem, bouří, dusot kopyt, štěkotem psů a halekáním. Kdo se jakkoliv připojí, ať už tím, že na volání a halekání odpoví, nebo se snaží běžet ve směru v jakém se tento přízračný průvod žene, tak je pohlcen. Podle zpráv, které ale přicházejí až v křesťanském podání prý docházelo k tomu, že takový účastník byl vyzván aby přijal podíl na kořisti. Pokud tak učinil, byl démony roztrhán. Otázka samozřejmě je, jestli tomu bylo tak doopravdy. O smrti dotyčného asi nepochybuji, ale chápu to spíše tak, že byl usmrcen, aby se jeho duch mohl připojit k ostatním lovcům. Tak alespoň i vyznívají původní verze této pověsti. Celé to bylo o statečnosti a odvaze. Jak k lovu, tak i k připojení k ostatním. Ne každý to nakonec zvládl. A ti pak vyprávěli. To, co se stalo Výrovi a jeho kamarádům byla snad typická ukázka Divoké honby. Úder hromu bylo zřejmě otevření brány, kterou přízraky vyšli ven ze svého světa, nebo okamžik prolnutí světů. Ovšem a to se také potvrdilo, na Hradišťanském vrchu nedochází ke kontaktům s lidmi, jelikož místní lovec nikomu neškodí. Vzhledem k tomu, že se jednalo o keltské hradiště, bych to viděl na návštěvu Lovce Herna. Ovšem kdo ví? “ dodává k tématu pan Jindřich, psychotronik.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier Pallas Press

Ohodnoťte, prosím, tento článek