Ztracený folklór Sudet – velikonoční zvyky 4.88/5 (8)

Historie Kultura Události

Sudety jsou doposud nezhojená rána v české historii. Stále jsou znát hranice tohoto území, které, i když nejsou na mapě, jsou stále patrné ve skladbě obyvatelstva, jeho mentalitě a chování. Území, ke kterému noví obyvatelé doposud nenalezli vztah, nezapustili zde kořeny. S německy mluvícím obyvatelstvem odešel místní folklór a tradice vznikající po staletí.

Před časem jsme si povídali o vánočních zvycích na naší straně Krušných hor. Tyto zvyky byly poznamenány způsobem života místních horalů, kteří žili chudě a skromně, díky místním podmínkám, které nedovolovaly rozvoj zemědělství. Navíc útlum a postupný zánik hornictví v Krušnohoří byla další rána pro místní obyvatele. To přispělo k rozvoji nejen řemesel, ale i různých specifických zvyků.

Dnes se budeme věnovat velikonocům.

O velikonocích byl v Krušných horách a Českém středohoří ještě sníh. Jen do údolí se dralo jaro a dávalo najevo svou přítomnost. Sníh tál pod náporem slunečního tepla a voda z něj naplňovala potůčky a studánky. Ptáci začali svůj koncert a lesem, sady i loukami a chudými políčky znělo jejich štěbetání. Na sluncem odkrytých místech se objevovaly první sněženky a další raně jarní květiny. Hluboce věřící horalé se chystají k oslavám pro ně nejdůležitějších svátků.

V Krušnohoří je během velikonoc stejně jako na vánoce rozšířená tradice používání místních řezbářských výtvorů a hraček v podobě kouřících panáčků, andělíčků a dalších figurek, které si místní lidí vystavovali doma a do oken.

O velikonocích se na stole objevovaly i pokrmy z králičího, skopového a také drůbežího masa, které bylo vysvěcené, doplněné o Velikonoční chléb a pokrm zvaný „Hefezop“ který u nás známe jako vánočku.

Velikonoce byly pro hluboce věřící německy hovořící obyvatele Krušných hor a severní části Českého středohoří velmi důležité svátky. Dokonce snad důležitější než samotné Vánoce. Vychází to z křesťanské podstaty oslav tohoto svátku, do kterého se samozřejmě, jak je v našich krajích zvykem, zamotala trocha pohanského ducha. Velikonoce byly a jsou oslavou smrti a vzkříšení. Ježíš Kristus byl v pátek ukřižován a zemřel, aby smyl hříchy světa svou krví. Dle křesťanské věrouky sestoupil do pekel, aby osvobodil duše zde uvězněné. Následně v neděli vstal z mrtvých a navštívil své učedníky. Tato symbolika vítězství nad smrtí a zmarem je náplň Velikonočních svátků. Tak ji také původní obyvatelé Sudet vnímali.

Místní zvyky byly tedy poněkud jiné, než v samotných Čechách. Například pomlázka. Tento slovanský pohanský symbol plodnosti děti v Sudetech moc neznaly. Zato zde byl známý velikonoční zajíček.

Velikonoční zajíček má původ ze dvou směrů. Jeden, ten původnější, je odkaz na germánskou bohyni Symbolika zajíce pochází z tradice oslav svátku jihogermánské pohanské bohyně plodnosti Ostary. Z jejího jména je odvozeno slovo Easter, anglický název křesťanských Velikonoc. Podle legendy bohyně Ostara proměnila zmrzlého ptáčka v zajíce a tím mu zachovala život. On pak z vděčnosti každé jaro kladl vejce jako pták. Proto děti v Sudetech malovaná vajíčka s nejrůznějšími dobrotami hledaly buď na zahradách nebo v přírodě, kam je měl velikonoční zajíček naklást.

Velikonoční zajíček, Osterhase, je ale dle východořímské tradice i obrazem Krista, proto  byl křesťanstvím akceptován.

Zvyk s velikonočním zajíčkem jakožto nositel vajec, se do končin českého pohraničí dostal v 17. století, Tento zvyk pochází od Rýna a také Sárska. Mezi dětmi byl velice oblíben. Rodiče v zahradách a v domech vytvářeli hnízda z vrbového proutí vystlaná mechem a do nich vkládali malované vejce.

Nedělní velikonoční vejce byly symbolem spojení víry s půdou. Jejich skořápky se vkládaly do hlíny na poli stejně jako jívové křížky. Pole se vykrápěla svěcenou vodou, aby byla ochráněna od temných sil a mohla vydat úrodu.

V Krušnohoří a Českém středohoří začínaly velikonoce dnem Palmsontag tj. Květná neděle. Připomínal se tím příjezd Ježíše do Jeruzaléma. Tímto začíná Pašijový týden. U nás v Evropě nahrazují palmové listy kočičky, vrby jívy, které se světí v kostelích právě o Květné neděli.

Jedna z tradic spočívala v tom, že: „Ten jenž spolyká tři svěcené kočičky, ten jest chráněn před bolestmi krčními.“

Místní horalé svazovali tři proutky těchto svěcených kočiček v kříž a zastrkávali jej do rohu svých políček na ochranu proti krupobitím.

Ale nebyly to jen zvyky tak vážné a s magickým podtextem. Byly i žertovné. Takže třeba ten jenž o Květné neděli vstane poslední z postele ten jest nazýván „Palmesel“ neboli Palmový osel.

Zajímavé zvyky byly třeba mezi kopci severní části Českého středohoří. Místní krajina byla rovněž drsná, ale ne tolik jako Krušné hory. A tak se zde lidé mohli živit více zemědělstvím, než řemesly jako v Krušnohoří. Místní povětrnostní podmínky umožňovaly ovocnářství a pastevectví. Ovocnářství zdejší obyvatele velice proslavilo a tak ještě před válkou bylo zde vypěstované sušené ovoce sváženo k Labi, odkud jej lodě dopravovaly až do Hamburku.

I místní děti hledaly velikonoční vajíčka od zajíčka. Ale býval tu například zvyk, že o Pašijové středě docházelo k honění Jidáše. Byl to velmi důležitý zvyk. Z dochovaných záznamů se můžeme dočíst, že:

„Jakmile skončí školní bohoslužba trojím zazvoněním, vyrazí ze školy Jidáš v červené vestě a za ním se ženou školní děti. O roli Jidáše se losuje losem, neboť Jidášem nechce nikdo být jelikož zradil Ježíše.“

O Zeleném čtvrtku pak obcházely děti po vsi s klapáním, neboť nastal čas kdy se nezvonilo na kostelní zvony, jelikož dle tradovaných pověstí odlétly do Říma. A vrátí se až o Pašijové neděli. Zelený čtvrtek nese svůj název dle toho, že v tento den se musí sníst něco zeleného, třeba polévku z prvních jarních bylinek ze zahrádky.

Velký pátek byl  den kdy se drží přísný půst. Lidé chodili  navštívit Ježíšův hrob, jenž bývá upraven v kostele. O tomto dni obcházejí chlapci s klapáním po vsi dům od domu a bývají obdarováni. V tento den nikdo nepracuje na polích ani zahradách. Nic se neprodává, ani z domu nepůjčuje.

O Bílé sobotě ještě před svítáním se dívky chodily nahé umývat do potoků, aby měly čistou pleť a byly zdravé. V kostelích se pak večer světil oheň a voda. O Bílé sobotě se pálil Jidáš a třáslo se ovocnými stromy, aby měly hojnost zdravého ovoce. Ke zvykům také patřilo klepání na úly aby včely pilně med nosily a byly zdravé. Ten, kdo nechtěl aby ho bolely zuby, musel pojíst stéblo trávy a kdo se chtěl uchránit bolestí zad musel zase pohnout něčím těžkým.

Mezi původní magické obyčeje také patřilo pálení větvičky lísky a uhlíky z tohoto ohně se dávaly s kočičkami za trámy proti blesku. Svěcenou vodou se pak vykrápěly ovocné stromy a chlévy, což bylo velmi důležité vzhledem k charakteru obživy. V domácnostech dívky a ženy malovaly vejce, pekly Velikonoční chléb a dokončovaly velikonoční úklid.

V sobotním pozdním odpoledni se všichni lidé účastní v kostelích Vzkříšení „Auferstehung“. Poté zazněly slavnostní petardy a výstřely ze všeho možného, což zřejmě souviselo se zvykem zapalovat ohně, které očisťovaly krajinu od smrti a zimy. Tento zvyk je dnes známý spíše ze svátku Beltine (pálení čarodějnic).

V záznamech je hodně odkazů na zvyky se svěcenou vodou. Jak důležitá je voda pro náš život to všichni dobře víme. Právě voda měla ve víře křesťanské a v tradici sudetských Němců velikou roli. Byly pořádané poutě a procesí k posvátným uzdravujícím pramenům nebo studánkám a každá rodina měla nějaké své takové místo. V Krušných horách je mnoho vodních pramenů, potoků a potůčků. A právě o svátcích Velikonočních místní pořádali „Brunnenfest“, kdy zdobili své studánky a prameny smrkovým nebo jedlovým chvojím a řetězy z malovaných vajec. A v noci před Pašijovou sobotou byla padající rosa považována za zázračnou uzdravující.

Z těchto zvyků vyplývá jedna zcela zřejmá věc. Tito lidé žili v naprosté úctě a pokoře k Bohu a Přírodě. Nebylo by vhodné je následovat?

(redakce ve spolupráci s muzeem v přírodě Zubrnice a Karlem Konopkou)

foto:Miroslav Neumaier – Pallas press

Ohodnoťte, prosím, tento článek