28. dubna 1950: Tažení marxistů proti věřícím znamenalo úplné zničení jedné církve 5/5 (2)

Historie Kultura Události

Květen 1945 měl znamenat osvobození od německé tyranie. Jen nikdo netušil, že nastolená „omezená demokracie“ je jen předehra k další despocii, tentokrát pod taktovkou Sovětského svazu.
Jakékoliv verzi marxistického despotismu vadí věřící lidé. Církve byly pronásledovány nacisty, bolševiky, protináboženský teror dotáhli k dokonalosti v Kambodži, kde tamní komunisté věřící prostě vyhubili.
Bolševici v Rusku nemohli křesťanství tak úplně vykořenit, což vedlo k tomu, že během války povolili smyčku utaženou kolem tradičního pravoslaví.
V Československu otevřené tažení proti křesťanství začalo v roce 1950, po tom, co si KSČ upevnila moc. Proti katolické církvi bylo zatroubeno do útoku již v roce 1945 a to především na Slovensku a v Sudetech, jelikož katolickému kléru byla (leckdy oprávněně) předhazována spolupráce s nacisty. Pronásledování mělo mnoho podob a týkalo se jak církve jako celku, tak jejích jednotlivých členů. U církve jakožto organizace šlo o naprostou likvidaci nezávislého církevního tisku, vytlačení církve ze společnosti do kostelů, podrobení řady čistě církevních záležitostí kuratele státu, likvidaci řádů a řeholních kongregací, zákonně neodůvodněnou internaci či věznění vysokých církevních hodnostářů a zásahy do obsazování církevních úřadů, resp. znemožnění jmenování do nich. Snahou komunistického režimu bylo také přepisovat a upravovat dějiny českého národa tak, aby by v něm katolická církev působila jako negativní činitel. K tomuto účelu věnovala i velké finanční prostředky, které využila na tvorbu tendenčních historických snímků.
Ovšem na našem území nepůsobila jen římskokatolická církev. Byly zde, kromě několika protestantských církví i církev řeckokatolická a pravoslavná.
Proti, již dříve Němci zdecimované, pravoslavné církvi si českoslovenští komunisté zakročit nedovolili, jelikož jejich guru J.V. Stalin ji v SSSR povolil a hlavně po válce nad českými a slovenskými pravoslavnými převzala ruská pravoslavná církev záštitu.
Na konec dubna proto připadá jedno nechvalně proslulé datum.
28. dubna 1950 byla spuštěna akce P. Tato akce spočívala v likvidaci druhé největší církve v Československu – řeckokatolické církve. Řeckokatolická církev v roce 1950 měla přes 300 tisíc členů. První útoky přišly již v roce 1946, kdy proti řeckokatolické církvi byly propagandisticky využity kontakty řeckokatolíků s Banderovci přecházející před naše území na Západ.
Před zahájením akce P stáli v čele řeckokatolické církve diecézní biskup Pavel Gojdič a pomocný biskup Vasiľ Hopko. Církev měla největší zastoupení na východním Slovensku, ke sloužilo v 241 farnostech 264 kněží. Bylo rozhodnuto tuto církev úplně zlikvidovat a to částečně asimilací do Pravoslavné církve (nutno vzít v potaz, že československá autokefální pravoslavná církev v té době neexistovala, jelikož československé pravoslaví bylo řízeno z Moskvy) a pokud by došlo k jakémukoliv odporu, tak i fyzickou likvidací.
Již 19. července 1948 byly domovním prohlídkám podrobeny řeckokatolické kláštery. Koncem srpna 1949 církevní komise ÚV KSČ doporučila pravoslavné církvi ve zvýšené míře zaměřit svou činnost na uniaty na východním Slovensku. Plán byl dokonce ze státních peněz podpořen částkou tří milionů korun.
Tato dlouhodobě plánovaná akce nabrala na obrátkách v únoru 1950, kdy Československo navštívila pravoslavná delegace z Moskvy v čele s Nikolajem, metropolitou krutickým a kolomenským. Dne 27. února 1950 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ o okamžitém postupu, který povede k zániku řeckokatolické církve v ČSR. Došlo k vytváření „návratových“ výborů, které měly přesvědčit obyčejné věřící ke změně konfese. Vzhledem k tomu, že řeckokatolický a pravoslavný ritus je takřka identický, byl předpoklad hladkého průběhu.
Plánována byla i internace obou biskupů. Na 28. dubna 1950 byl do Prešova nečekaně svolán Sobor (chůze duchovenstva církve), který pouhý den předtím naplánovali zástupci českého a slovenského státního úřadu pro věci církevní (SÚC), státní správy a Komunistické strany Slovenska (KSS).
Jakým-si předstupněm Prešovské schůze byl tzv. Malý sobor, konaný 24. dubna 1950 ve Vyšných Ružbachách. Úkolem tohoto soboru bylo získání skupiny řeckokatolíků, kteří by byli ochotní pracovat na likvidaci své církve výměnou za posty v pravoslavné církvi. Sama pravoslavná církev se v těchto jednáních zatím ještě neangažovala. Dokumenty, deklarující sjednocení řeckokatolíků s pravoslavnými byly dopředu připraveny, ale na soboru shromážděné řeckokatolické kněžstvo požadavek na spojení s pravoslavnou církví odmítlo a nedalo se předpokládat, že věřící by – na rozdíl od svých kněží – pravoslaví přijali. „Malý sobor“ tedy skončil fiaskem.
Prešovského soboru, který měl původně být pracovní konferencí, se zpočátku účastnilo 820 delegátů, mezi nimi 73 duchovních. Postupně však byli do sálu jako členové církve nastrčeni členové KSS, a účast tak dosáhla počtu dvou tisíc lidí. Sobor nakonec schválil zrušení Užhorodské unie (Užhorodská unie byla formálním aktem obnovení plného církevního společenství mezi církví byzantského ritu v Mukačevské eparchii a římskokatolickou církví. Dohoda byla sepsána a stvrzena 24. dubna 1646 na zámku Drugetovců v Užhorodě, kde bylo přítomno 63 řeckokatolických kněží z celkového počtu asi 600 kněží celé Mukačevské eparchie a jágerský římskokatolický biskup Juraj Jakušič. Bylo dohodnuto, že si místní zachovají byzantský ritus, volbu biskupa před jeho schválením Římem a duchovenstvo bude mít stejné výsady jako římskokatolický klérus. Tito původně pravoslavní věřící, kteří se spojili s římskými katolíky byli pravoslavnou církví považováni za odpadlíky) a vyhlásil „návrat“ do pravoslavné církve. Zároveň požádal patriarchu moskevského a celé Rusi o přijetí pod jeho církevní jurisdikci. Vzhledem k okolnostem, které vedly k náhlému prohlášení řeckokatolické pracovní konference Soborem, nechtěl původně SÚC prostřednictvím svého předsedy Z. Fierlingera uznat jeho legitimitu. Nakonec však 26. května 1950 byla řeckokatolická církev postavena mimo zákon. Její duchovenstvo, které odmítlo přijmout konverzi k pravoslaví skončili v lepším případě v PTP, jinak si je podala StB a umístila je do dalších „nápravných“ zařízení. Internováno bylo 66 kněží, a to včetně obou biskupů. Později byli P. Gojdič a V. Hopko odsouzeni na doživotí, respektive k patnácti letům vězení.
Až rok 1968 svým uvolněním železného sevření srpu a kladiva umožnilo obnovu církve. Přesto byli její představitelé i obyčejní věřící režimem perzekuováni až do roku 1989.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press

Ohodnoťte, prosím, tento článek