Tajnou policii mají snad všechny totalitní systémy na světě, včetně těch, co si sice říkají demokratické, nebo liberální, ale jejich existence je založena na potlačování jakékoliv diskuse, či kriminalizaci jiného názoru než toho schváleného. To je také její hlavní úkol.
Po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava se rozhodování o osudech místních lidí chopilo Gestapo. Obávaná německá tajná policie, zaměřená na boj s diverzanty, politickými odpůrci německého státního zřízení a podobně.
Vyšetřovatelé Gestapa při výsleších užívali značně nelidských způsobů, spočívají jak v metodách „cukru a biče“, tak psychickém vydírání a fyzického mučení. Němci ve své důkladnosti měli tento systém propracovaný, jelikož si jej pilovali již řadu let před samotnou okupací našeho území na vlastních režimu nepohodlných lidech.
Květen roku 1945 přinesl osvobození od těchto nelidských způsobů. Tedy, alespoň to bylo zbožné přáni lidí, kteří nikdy nevěděli, kdy se na chodbě domu nočním tichem ozve dusot okovaných bot s ohlušujícími ranami na dveře jejich bytu s pokřikem: „Geheime Staatspolizei! Aufmachen!“ Tehdy bylo jasné, že anděl smrti právě stanul před těmito dveřmi.
Košický vládní program přinesl sestavení nové vlády poválečné Československé republiky. A ministrem vnitra byl ustanoven předválečná člen UV KSČ Václav Nosek. Po německé okupaci byl během akce Gitter Gestapem zatčen a několik týdnů vězněn na Pankráci. Po propuštění emigroval přes Polsko a Švédsko do Velké Británie. V exilu se na podzim 1941 stal členem a od roku 1942 místopředsedou Státní rady. Přestože emigroval k západní části exilového československého politického vedení, byl řízen z centrály KSČ v Moskvě.
Po válce v ČSR probíhal v rámci „omezené demokracie“ politický zápas o společenské politické uspořádání republiky, ačkoliv bylo jasné a již předem rozhodnuto světovými velmocemi do které sféry Československo bude patřit. První poválečné volby s přehledem vyhrála KSČ a za pomoci sovětských poradců a hlavně i za přítomnosti jednotek Rudé armády a politicky zpracovaných čs. vojenských jednotek ustanovených v SSSR bylo jasné kam politické poměry spějí a dospějí.
V tomto ovzduší byla zřízena na našem území Státní bezpečnost jako politická policie, zpravodajská služba, která byla ihned od svého vzniku v roce 1945 díky Noskovi pod kontrolou KSČ, a sloužila k ovládnutí mocenských pozic a likvidaci protivníků komunistického režimu. Vznikla 30. června 1945 jako jedna z neuniformovaných složek Sboru národní bezpečnosti (SNB). Po roce 1948 byla jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru. Zanikla rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera 15. února 1990. Již od svého vzniku používala StB nezákonné metody jako bylo mučení, vynucování přiznání a aplikování drog. Po únoru 1948 tyto praktiky staly naprosto běžnými a obecnými, notně podporovány sovětskými školiteli a pozorovateli. Byly hojně používány zejména při přípravě vykonstruovaných procesů proti politickým a ideovým odpůrcům komunismu či nespolehlivým občanům. Případy úmrtí nebo doživotního zmrzačení vyslýchaných byly tolerovány, nebo dokonce považovány přímo za žádoucí. Po výslechu StB zemřeli například filozof Jan Patočka, Karel Lukas či kněz Josef Toufar. StB též s nejvyšší pravděpodobností prováděla vraždy nepohodlných osob.
Vzhledem k tomu, že (ačkoliv si to příznivci marxistické levice odmítají přiznat) nacismus a bolševismus jsou jen dvě strany jedné mince, jelikož obě tyto doktríny vyvěrají z marxismu, metody a cíle obou aparátů byly stejné, StB vůbec nemusela od svého vzniku v roce 1945 nijak masívně snažit verbovat nové lidi. Z dob Protektorátu bylo velké množství agentů-udavačů takže jejich přísun byl zaručen. StB tak měla základnu už vybudovanou. Včetně bývalých gestapáků, jejich konfidentů a členů SS.
Válečné zločiny u esesmanů byly náhle zapomenuty, pokud se tito původní operativci Gestapa upsali nové složce. To byl i případ SS-Obersturmführera Maxe Rostocka vedoucího kladenské služebny Gestapa. Tento člověk podílel na zničení Lidic 10. června 1942. On sám patřil společně s dalšími důstojníky nacistického bezpečnostního aparátu do organizačního štábu celé akce.
Další známé jméno je Jaroslav Nachtmann. Gestapácký udavač, budovatel fiktivních odbojových organizací, které sloužily k tomu, aby došlo k nalákání skutečných odbojářů. Nachtmann měl na svědomí více než 200 lidí. V roce 1968 vyšla jeho totožnost najevo, proto jej StB se svých řad propustila a umožnila mu legálně vycestovat do Západního Německa, kde v klidu dožil.
Docházelo tak čas od času k velmi paradoxním situacím. V roce 1944 mlátil odbojáře gestapák, aby z něj dostal potřebné informace o jeho protiněmecké činnosti. Ten samý vyšetřovatel mlátil toho samého člověka v roce 1949, aby z něj vymlátil přiznání za protistátní a protisovětskou činnost.
Lidé,kteří prošli „péčí“ obou složek, shodně říkají že Gestapo bylo „lidštější“. Němcům šlo o zjištění skutečného stavu věcí, proto se snažilo skutečně vyšetřovat. StB potřebovala vyplnit v tabulce kolonku: Splněno. Takže jí stačilo vymlátit přiznání z kohokoliv. Vinen či nevinen. To bylo jedno. K tomu posloužila i výroba falešných důkazů, jak nám třeba ukázala operace „Kámen“. Při té StB v padesátých letech zřídila v blízkosti státní hranice síť záchytných center, kde byly estébáci převlečení za americké zpravodajce a vojáky. Agenti převaděči sem dovedli naivní běžence, kteří mysleli, že jsou již v bezpečí na německém nebo rakouském území. Zde byly podrobeni výslechu od „amerických“ agentů. Informace které tito napálení lidé prozradili StB využila k dalšímu zatýkání.
Tak jako po válce nově vzniklá Státní bezpečnost navázala na aktivity Gestapa a do svých řad přijala jeho členy, tak po roce 1990 spousta operativců StB přešlo k nově vzniklému Úřadu na ochranu ústavy a demokracie a posléze BIS. A s nimi i jejich určité metody.
Od svého vzniku StB pod vedením ultralevicového ministra vnitra Noska sloužila mocenským zájmům nastupující totality a to i tak, že prováděl protizákonné operace ve prospěch KSČ, jako bylo sledování a odposlouchávání významných členů ostatních stran či vytváření falešných důkazů, které měly očernit a zlikvidovat odpůrce KSČ.
Dnes je ministerstvo vnitra řízeno opět krajně levicovým politikem, kterému chutná moc. A který využívá tento silový resort k velmi podobným věcem. A tak je diskreditace nepohodlných politiků, podivné odposlechy, vyrábění důkazů opět na pořadu dne. Historie se opakuje?
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Pallas press
